Ilona Švihlíková : Eurozóna není dobře nastavené měnové území.

Vývoj se předpokládá velmi obtížně, protože situace je velmi specifická. S něčím takovým jsme se ještě nesetkali, takže se nemůžeme chytat minulých příkladů. Čekám, že jednání ještě budou pokračovat. Času je ale hrozně málo, takže bych předpokládala, že asi Syriza bude mít v rukávu nějakou jinou možnost řešení, ale také může spoléhat na to, že kritika vůči úsporným opatřením sílí. Dostalo se jí povzbuzení od Velké Británie, mezi tím začala jednat Evropská centrální banka, v pátek přišla čísla, která ukazují nedobrý deflační vývoj v eurozóně. Vyjednávání snadné nebude a i když Syriza nepreferuje odchod z eurozóny, takticky by tuto možnost na stole mít měla už jen proto, aby uplatnila další argument.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedla: „Řecko se často kritizuje za to, že dávalo velké prostředky na sociální výdaje, a zapomíná se na to, že Řecko mělo obrovské vojenské výdaje, ze kterých profitovaly Německo a Francie.“ Můžete to upřesnit?

Když se podíváme na dlouhodobé tabulky, které poměřují vojenské výdaje k HDP, tak do krize Řecko patřilo mezi země, které neuvěřitelným způsobem zbrojily, vykládalo se to i racionálně, ale z těchto zakázek velmi silně profitovalo Německo. Když se začalo kritizovat to, jakým způsobem vypadala výdajová stránka řeckého rozpočtu, všechno se soustředilo na výdaje sociální, výdaje na zaměstnanost, ale nikdo se nedíval už na to, jak vydatně Řecko pomáhalo zbrojařským firmám. To je výdaj, který nelze opomenout, nemluvě o tom, že pro řeckou ekonomiku těžko najdeme razantnější důvod, proč tyto výdaje byly tak velké.

Premiér Alexis Tsipras říká, že země plní poslední čtyři roky neúspěšný program, který definitivně odmítl řecký lid ve volbách. Jaký byl problém na straně Evropské unie?

Před chvíli jsem k tomu ještě četla takovou velkou shrnující studii plnou čísel. Plnění tzv. úsporných opatření, požadavků tzv. záchranného programu je skutečně drsné. Když se podíváte na některé země, a není to jen Řecko, ale také Španělsko, Irsko, Kypr, Portugalsko, nejen, že najdeme více či méně dramatický propad ekonomiky, v některých případech katastrofální nárůst nezaměstnanosti, ale hlavní ukazatel, který stál ve světle ramp, veřejný dluh, se v žádném případě nepodařilo významně snížit. U Řecka ani tehdy, když došlo k částečnému odpisu tohoto dluhu, naopak tam těžko najdeme nějaký pozitivní vývoj. Veřejný dluh Řecka na počátku krize byl 110 procent HDP a dnes je 175 a to i poté, co došlo k částečnému odpisu. A opět připomínám, že podobný vývoj najdeme ve Španělsku, Portugalsku, Irsko svůj veřejný dluh zpětinásobilo. To jsou neuvěřitelná čísla. Je to vše kvůli tomu, že ekonomika se propadá tak rychle, že i když se zlepší daňové inkaso, propad je tak velký, že poměr na HDP se nejen že nezlepšuje, ale dramaticky zhoršuje. I kdybych vzala jen jeden ukazatel a ignorovala sociální a další aspekty, selhání je jednoznačné. Řecko nehovoří jen o sobě, ale šířeji vnímá, jakým způsobem se situace zhoršila i v ostatních zemích.

Někteří odborníci dlouhodobě doporučují bankrot Řecka. Co si o tom myslíte Vy?

Kdybychom se vrátili do minulosti, pro Řecko bylo nejlepší do eurozóny vůbec nevstupovat, ale o této variantě samozřejmě lze hovořit pouze s nostalgií. Ideální řešení by bylo, uvědomit si, že eurozóna v současné podobě je chybný projekt a že potřebuje napravit. Závažnou skutečností je nejen to, že se veřejné dluhy ještě zvýšily, ale také, že rozdíly mezi zeměmi se zvětšují. Propast například mezi Řeckem a Německem je čím dál větší.

Eurozóna se stává čím dál méně homogenním územím. Ideálním řešením by bylo to, co musí být v každém státě, když chce mít společnou měnu, a to je fiskální redistribuce, společná daňová politika a velký společný rozpočet, ze kterého se bude pomáhat slabším regionům. To je ideální varianta, ale velmi nepravděpodobná, protože Německo tyto snahy z různých důvodů blokuje. I když by to bylo ekonomicky čisté a správné řešení, nedojde k němu. Možné by bylo diskutovat o návrhu hlavního ekonoma Deutsche Bank Thomase Mayera, který vypracoval návrhy na to, aby Řekové měli dvě národní měny, nechali si euro, ale i měnu pro národní účely „geuro.“ To není nic utopického, ale myslím si, že řešení není na stole. Eurozóna vždy udělá nějaké opatření, pak je klid a jen tlumí nejhorší projevy, ale skutečné řešení nenabízí. Pak je samozřejmě varianta, že se eurozóna zmenší a státy, které neunesou euro, by z ní odešly. Zemí, které eurem trpí, je víc.

Jak jste to myslela se společným rozpočtem?

Samozřejmě existuje, ale je velmi malý. Společná měna je hodně silná věc a většina zemí eurozóny s Německem v čele si vše představuje jako Hurvínek válku. Udělají společnou měnu, ale další kroky ne. To, co je k ní potřeba, už udělat nechtějí, například společnou daňovou politiku. Nelze mít v rámci eurozóny země, které jsou de-facto daňové ráje, nebo se tak chovají, např. Kypr, Lucembursko, Irsko. Bohužel nad tímto se nikdo moc nezamýšlel a teď vidíme důsledky.

Euro se v pondělí vůči americkému dolaru propadlo na nové jedenáctileté minimum pod 1,11 USD. Reaguje tak na vítězství levicové strany Syriza v předčasných parlamentních volbách v Řecku. Znamená situace riziko pro euro jako měnu?
Euro má problémy právě tím, jak je eurozóna nastavená a jaké má makroekonomické problémy. Proto reagovala Evropská centrální banka poměrně masivním projektem kvantitativního uvolňování, tedy nákupem dluhopisů. Výsledek řeckých voleb je jen reakce, není příčina. Je to reakce na skutečnost, že eurozóna není dobře nastavené měnové území. Spíš bych očekávala, že výsledek řeckých voleb může situaci rozseknout nebo minimálně vyslat vzkaz: „Takhle to dál nejde. Je potřeba udělat posun.“ Nelze se pořád tvářit, že postižené země mohou ve fázi stagnace fungovat 30 let, jen proto, aby si uchovaly euro, to je politicky neakceptovatelné. Německo a ostatní země, které preferují přísnost, nechtějí vidět realitu.

ČNB neukončí režim devizových intervencí dříve než v roce 2016 a upozornila, že v případě dlouhodobého posílení tlaků směrem k poklesu cen by bylo třeba zvážit další oslabení koruny. Prezident Miloš Zeman naopak vyzývá k ukončení intervencí a to pokud možno ihned. Co Vy na to?

S ČNB se neshodnu. Deflační tlaky jsou masivní a nejen u nás. Páteční čísla jsou jednoznačně deflačního charakteru. To je něco, co centrální bankéře pravidelně znepokojuje a proto došlo ke kvantitativnímu uvolňování. My se s tím částečně svezeme, protože koruna má intenzivní napojení na euro, ale než bychom zvažovali další oslabení koruny, skutečně bych se podívala, jaké dopady mělo dosavadní oslabení kurzu. Reakce je nepřiměřená a škodlivá. Ekonomiku vrací do pozice rozvojové země, která se prosazuje na zahraničních trzích jen proto, že je levná. Opatření vede k tomu, že koruna začíná být podhodnocená. Část toho, co vyvezeme, vlastně dáváte zdarma. Centrální banka ignoruje širší makropohled. Už nedokáže dobře vnímat vnější situaci a hlavně to, že kurz působí mnohem šířeji, podstatněji a že nejde jen o vazbu na inflaci.

Prezident Miloš Zeman také nesouhlasí s návrhem změny ústavy, která by zavedla podmínku spolupodepsání jmenování nových členů bankovní rady České národní banky. Změna ústavy v tomto duchu by podle mluvčího Hradu Jiřího Ovčáčka vedla k politickému vměšování do účinnosti banky. Hrozí, že by politické elity mohly více ovlivňovat ČNB?

Debata o tom, jestli má být centrální banka tzv. nezávislá nebo zda má být politicky odpovědná, se vede všude. Je to velké téma od krize 2008, kdy došlo k neoddiskutovatelnému selhání finančního sektoru. Od té doby se všude diskutuje na téma, jak vrátit centrální banku pod nějakou demokratickou kontrolu a odpovědnost. Má velký ekonomický vliv, ale nenese za rozhodnutí většinou žádnou odpovědnost. Mimochodem tohle je téma, které se diskutovalo i ve velice závažném dokumentu OSN, který navrhoval opatření, jak se vyhnout příští krizi. Změna postavení centrálních bank byla jedním z klíčových bodů. Ve všech zemích se o roli národních bank diskutuje.

Co může do budoucna očekávat český občan? Můžeme se těšit na růst ekonomiky a více pracovních míst?

Vývoj u nás nevypadá úplně špatně. Je to dáno i tím, že předchozí roky jsme si prošli v podstatě zbytečnou recesí, která byla dána politikou škrtů, takže prostor pro ekonomický růst je. Existují některé dobré kroky vlády. Bezesporu rozumné je postupně navyšovat minimální mzdu, která byla naprosto nemotivační a hlavně neplnila vůbec roli, pro kterou měla existovat. Dlouhodobě mi ale chybí, že Česká republika nemá hlubší představu o tom, co by nás mělo živit. Necháváme se vláčet vnějším prostředím. Existují ale i další rizika. Když je v problémech eurozóna, pocítíme to také.

Musíme se dívat i na Čínu a Rusko. Další věc, která mě znepokojuje a může se u nás projevit, je to, že se čím dál více ekonomické nástroje používají pro geopolitiku. Těch příkladů je více než jen sankce. Nemáme žádnou představu, jak se v takovém prostředí chovat, protože nemáme definovaný národní zájem. Pokud by šlo jen o vnitřním prostředí, vidím nadějný vývoj, protože vláda si vede vcelku klidně, ale rizika přicházejí hlavně z vnějšku. Vláda je možná neúplně vnímá a spíš čeká na to, co řeknou v Bruselu.

Ruský ministr financí Anton Siluanov uvedl: „Situace na devizovém trhu se uklidnila, rubl našel svou rovnováhu.“ Jaká je podle Vás realita?

Nevypadá tak dramaticky jako ke konci minulého roku. Ruský problém se neskládá jen z devizového kurzu, je jasným příkladem, jak se dá provádět ekonomická válka. Je také otázkou, jakým způsobem byl snižován rating. Důležité zmínit, že Rusko si zoufale potřebuje projít obdobím, že si uvědomí, že hospodářská politika nebyla dobrá, na ruské podmínky nesmyslně liberální, a že efektivita za ruským potenciálem zaostává. Musí si projít přehodnocením hospodářské politiky, zda uspějí, to nevíme. Pro nás ovšem rozhodně není nic pozitivního na tom, když má ruská ekonomika problémy.