25. 1. 2015 Tribun
Přes půl roku bušil Kyjev do Donbasu jak hluchý do vrat, přes půl roku odmítal jednat a chtěl rozhodnout ve svůj prospěch silou, přes půl roku přitom ničil obytné čtvrti a zabíjel civilisty včetně dětí. Přes půl roku to bylo v pořádku, přes půl roku tím nikdo nebyl ani otřesen, ani znechucen, přes půl roku byli mrtví civilisté jen kolaterální ztráty, přes půl roku za jejich smrt mohli obránci, kteří odmítli vydat město bez boje útočníkům.
Pak se situace na frontě otočila, teď je Kyjev pod tlakem a aktivitu převzali povstalci a najednou je všechno jinak. Neústupnost už není ctnost, neochota jednat s nepřítelem je rázem důkazem zavrženíhodných pohnutek, rakety dopadající na obydlené čtvrti jsou najednou aktem hraničícím s válečným zločinem a svět je zabitými civilisty náhle otřesen. Škoda, že až teď, protože kdyby s sebou nechal otřást již před půl rokem, nemusel nikdo umírat ani včera v Doněcku, ani dnes v Mariupolu.
Jenže svět si vybírá, jaký status přizná čímu utrpení, kdo bude mít nárok na účast a na podporu a pro koho zbude jenom chlívek ve statistickém výkazu. Jaký pádnější důkaz toho, že pokrytectví zabíjí, byste ještě mohli chtít, než dvojí metr na ukrajinský konflikt? Takže, prosím vás, až se vás teď budou snažit dojmout utrpením civilistů, až vás teď budou mobilizovat proti zlu z Ruska, mějte na paměti, že to je především propaganda, že vlastní vinu nelze smýt obviňování druhých, jen překřičet.
