Veronika Sušová-Salminen
10. 1. 2015 Blisty
V poslední době se zdá, že západní společnosti se dostávají do stále více znatelného stavu zmatení, který je zřejmě následkem stále pokračující globální, strukturální krize tržní ekonomiky a nové konstelace vztahů v rámci globálního systému. Prostě řečeno, Západ a s ním i Evropa se začíná mít hůř, pociťuje citelněji dopady demontáže sociálního státu, restrukturalizace dělby práce globální ekonomiky i to, že svět kolem nezadržitelně mění mimo jejich kontrolu. Po pěti stoletích hegemonie se objevují pochybnosti a zmatek, obojí spojené s pozvolnou periferizací centra.
Středeční, otřesné události v Paříži lze vidět jistě z různých úhlů pohledu a jedním z nich je globálnější perspektiva, která bere v úvahu širší souvislosti dneška a jejich historickou podmíněnost.
Kulturní konzervativismus v době globálních závislostí
V posledních asi třiceti letech panovalo v sociálních vědách paradigma globalizace jako nedokonalé metafory, která se snažila popsat stále intenzivnější propojení světa v oblasti ekonomiky, sociálních vztahů a samozřejmě i v oblasti kultury, hodnot a komunikace. Součástí tohoto propojení byly jednak vztahy vzájemné závislosti a dále také stále intenzivnější kulturní interakce mezi různými kulturami a civilizačními okruhy. Podle některých názorů jsou výsledkem globalizování kultury či interakce kultur v tom nejširším slova smyslu hybridy – různé formy mezikulturního mísení. Nejde rozhodně o nic zásadně nového, nová je jenom intenzita těchto interakcí. Kromě toho ale globalizace ve smyslu zintenzivnění kulturních interakcí přinesla také konzervativní (anti-globalizační) reakce, které odmítají změnu, chápou jí jako neorganickou intervenci, formu kulturního násilí, snaží se udržet domácí tradice a identitu, hledají ztracenou autenticitu a chtějí se bránit vnějším „cizím“ vlivům.
Bylo jenom otázkou času, kdy se kulturní hybridizace spolu s konzervativní reakcí dostaví také do samotné Evropy, která byla bezpochyby jedno z center a hybatelů (a příjemce benefitů) globalizačních procesů. Evropa teď zjišťuje na vlastní půdě, že univerzální, eurocentrické a na evropské zkušenosti postavené modely nebudou mít už universální podobu a platnost ani doma. Nebo lépe řečeno, že kulturní interakce mění kulturní kontexty a nutí k nové interpretaci našich vlastních modelů.
Převzít odpovědnost za vlastní dějiny
Dekolonizace a postkoloniální vývoj ve 20. století přenesly do relativně monocivilizační (dominantně křesťanské) Evropy znovu islám (je třeba si uvědomit, že islám byl historicky přítomen, a to na Pyrenejském a dále na Balkánském poloostrově) v jeho rozlišných formách, který si s sebou přinesli početní a vnitřně národnostně i kulturně odlišní imigranti.
Tato imigrace do Evropy v několika vlnách měla hned několik dimenzí – levná pracovní síla, která se hodila evropskému kapitálu v podmínkách růstu a konkurence. Další dimenzí bylo reálné vyrovnávání demografického deficitu Evropy, která nezadržitelně stárne a jejíž populace stagnuje. A konečně to byla samozřejmě touha po novém, lepším životě v místě, které o sobě po staletí šířilo vyprávění o „evropském zázraku“. Bývalí kolonizovaní si za svůj nový domov vybrali mateřské země jako jeden z důsledků koloniální expanze a samozřejmě i dekolonizace, která v řadě zemích nastolila chaos. Nyní se v rozvalinách evropského sociálního státu a v kontextu pomalého, ale jistého ústupu Evropy (či EU, která si pojem Evropy monopolizuje) z globálního centra, kulturně odlišní a někde špatně integrovaní imigranti stávají přítěží a dokonce ohrožením. Evropská argumentace se přitom příliš neliší od té jinde – jde o zachování (konzervování) naší kultury a našich hodnot, případě o jejich obranu. Globalizační bumerang tak dorazil do Evropy a nutí nás převzít odpovědnost za vlastní dějiny.
Říše ropy aneb Přelévání lokálních válek ve světě „bez hranic“
Muslimské země především na Blízkém či Středním východě se přitom během posledních zhruba sto letech staly strategicky důležitým geografickým prostorem – právě zde leží ta nejbohatší a nejvýznamnější světová naleziště ropy, suroviny, bez které se současná civilizace neobejde a kolem které je postavená velká část její technologické dimenze. Kontrola nad těmito zdroji má nesmírný ekonomický i politický význam. To vedlo k specifickému strategickému a vojenskému zájmu Západu v této oblasti, včetně vysokého stupně politického a vojenského vměšování do těchto zemí. Právě toto západní vměšování je jedním z vícero zdrojů islamistického fundamentalismu, který volí v některých případech teroristické útoky jako nástroj boje. I když je třeba dodat, že na terorismus v dnešní době nemají monopol jenom islamisté/jihadisté a že konkrétní motivace útoků jsou i v případě islamistů různé (např. útok v Madridu v roce 2004 válkou v Iráku, vražda holandského filmaře Theo van Gogha v roce 2004 primárně s domácími problémy soužití). Zdá se mi jako pravděpodobné, že mnoho těchto útoků je možné chápat jako přelévání lokálních válečných konfliktů do formy mezinárodního terorismu právě v rámci globalizace.
Pokřivené obrazy v zrcadlech kultur a to, co nechceme vidět
Multikulturalismus je dnes široce odmítán jako koncept, který nefunguje a který podle některých představuje ohrožení hodnotově i politicky vnímaného „našeho způsobu života“. Často se dnes do veřejného prostoru sjednocené Evropy vrací nacionalismus se všemi jeho démony, který odmítá na prvním místě universalismus evropského projektu. Konflikt s „druhým“ je samozřejmě tím nejvhodnějším způsobem, jak si znovu potvrdit svojí vlastní identitu a přináležitost k vlastní kultuře a hodnotám v kontextu, kdy panuje pocit, že jí někdo či něco zpochybňuje. Ten „druhý“, jiný než my, je zrcadlem, ve kterém vidíme na prvním místě sami sebe. Tím pádem je ale náš obraz toho druhého značně pokřivený, nepřesný a poplatný naší kultuře. To samozřejmě neplatí jenom o Evropanech, ale také o muslimských národech při jejich pohledu na
Západ a na západního člověka.
Militantní islám či spíše islamismus (tedy de facto politická ideologie stavící na islámu) nebo jihadismus je pro Evropany dráždivým tématem z několika důvodů: Je to jednak to, že do Evropy přináší násilí, na které si Evropa odvykla, i když jinde po světě je i za přispění Západu každodenní realitou (ostatně teroristické útoky jsou nejpočetnější právě na Blízkém a Středním východě). Do „civilizované“ Evropy, tak vstupuje „barbarské“ násilí a obnažuje jinou zkušenost z té „druhé“ části světa. Potom je to provokativní a zneklidňující spojení náboženství a politického boje, které v sekulární Evropě vyvolává negativní reakce. Sekulární Evropa náboženství z politické sféry vyloučila a je to hodnota, kterou Evropané považují za garanci politické svobody. Pro Evropany je politizované náboženství něčím, co – i pro naší vlastní evropskou zkušenost náboženských válek a intolerance – odrazuje jako protiklad moderní racionality. Konečně, v evropské historické paměti je islám asociovaný s řadou předsudků, které vznikaly během vzájemného soupeření a stýkání s ním. Je to namátkou historická paměť křížových výprav a dále osmanského nebezpečí, jak je popsal například E. Said už před více než třiceti lety ve slavném Orientalismu.
Západ není pasivní oběť
Zmatení začíná být citelné a útěky do hájemství zatím hlavně kulturního konzervativismu jsou prozatímní ad hoc reakcí, ale stěží řešením, protože vlak, který se už dávno rozjel, nemá ani brzdy ani zpětný chod. Nenávist k Západu se nerodí endogenně, z nějakých hlubin islámu jako náboženství, ale v rámci pavučiny globalizovaných a mocensky asymetrických vztahů. V tomto příběhu nemá Západ roli pasivního a nevinného objektu násilí, byť jednotlivci, kteří v jeho rámci umírají, nevinní jsou. K tomu pochopit (porozumět příčinám) nábožensky motivovanou nenávist k Západu, je třeba vidět Západ a jeho politiky také očima toho druhého, i když ten pohled bude zneklidňující a nepříjemný. Je samozřejmě vždycky jednoduché vydat se cestou konfrontace a síly, ale potom se nemůžeme divit tomu, že násilí přichází i na náš vlastní práh.
Ostatně, jaký je rozdíl mezi násilím ve jménu demokracie a svobody a násilím ve jménu nějaké interpretace islámu? Tím rozdílem je hodnotově zakotvený úhel pohledu, perspektiva, kterou násilí ospravedlníme a dáme mu smysl. Násilí nezastavíme, pokud se nepokusíme přemostit obě perspektivy. Stojí za to přiznat, že při současném uspořádání světa a nerovnostech, které ho doprovázejí, politickém a dalším chaosu za přispění západní (často konkrétně americké) politiky v řadě muslimských zemí, je to velmi těžký úkol.
Máme problém
Základním problémem Evropy bude hledání vhodných forem dialogu a soužití mezi námi a islámem v Evropě i ve světě. Anoncovaný konec multikulturalismu zatím nemá alternativu, která by měla pevné obrysy. Tato otázka se samozřejmě týká hodnot, které Evropané vyznávají. Je to otázka toho, zda k tomu, abychom ochránili naše hodnoty, je znova suspendujeme ve vztahu k druhým tentokrát ale ne někde daleko, ale doma. A vydáme se cestou plošného donucování, asimilace, zákazů, odjímání občanství, repatriací, namísto tolerance, dialogu a koexistence. Dialog a tolerance samozřejmě nemůže probíhat s těmi, kdo nerespektují základní právní rámce a porušují zákony. Tolerance je forma určitého vzájemného vztahu, postaveného na vzájemné dohodě a respektu, přemostěním perspektiv.
Nelze ale paušálně tvrdit, že všichni muslimové v Evropě vyznávají militantní islám a odmítají se integrovat. Paušalizující hesla, že islám jako celek je „ideologie násilí a vraždění“, nebo že islám do Evropy nepatří, nejsou v souladu jednak s minulostí a složitostí dneška, jednak s realitou vývoje posledních několika desítek let. Islám v Evropě prostě už je. Výroky o tom, že všech 1,6 miliard vyznavačů islámu chce vyvraždit Evropu a islamizovat jí, jsou mimo složitou realitu a diversitu muslimského světa. Bezesporu je ale další součástí tohoto dilematu také to, že dialog se nedá vést tam, kde jeden z jeho účastníků považuje svůj názor za normu a ostatní za méněcenné. To platí, jak pro nás Evropany, tak pro druhou stranu konverzace.
Soužití s islámem v Evropě má ale i svojí ekonomicko-sociální stránku, protože tolerance a demokracie neexistují ve vakuu bez vztahu k reálnému sociálnímu kontextu. Evropa nezaměstnaných, zchudlých středních tříd a fragmentované společnosti těžko povede dialog a bude si vážit tolerance. A nebude se to týkat jenom islámu…
Zmatení aneb Globalizační bumerang dorazil do Evropy
 |
Středeční, otřesné události v Paříži lze vidět jistě z různých úhlů pohledu a jedním z nich je globálnější perspektiva, která bere v úvahu širší souvislosti dneška a jejich historickou podmíněnost.
Kulturní konzervativismus v době globálních závislostí
V posledních asi třiceti letech panovalo v sociálních vědách paradigma globalizace jako nedokonalé metafory, která se snažila popsat stále intenzivnější propojení světa v oblasti ekonomiky, sociálních vztahů a samozřejmě i v oblasti kultury, hodnot a komunikace. Součástí tohoto propojení byly jednak vztahy vzájemné závislosti a dále také stále intenzivnější kulturní interakce mezi různými kulturami a civilizačními okruhy. Podle některých názorů jsou výsledkem globalizování kultury či interakce kultur v tom nejširším slova smyslu hybridy – různé formy mezikulturního mísení. Nejde rozhodně o nic zásadně nového, nová je jenom intenzita těchto interakcí. Kromě toho ale globalizace ve smyslu zintenzivnění kulturních interakcí přinesla také konzervativní (anti-globalizační) reakce, které odmítají změnu, chápou jí jako neorganickou intervenci, formu kulturního násilí, snaží se udržet domácí tradice a identitu, hledají ztracenou autenticitu a chtějí se bránit vnějším „cizím“ vlivům.
Bylo jenom otázkou času, kdy se kulturní hybridizace spolu s konzervativní reakcí dostaví také do samotné Evropy, která byla bezpochyby jedno z center a hybatelů (a příjemce benefitů) globalizačních procesů. Evropa teď zjišťuje na vlastní půdě, že univerzální, eurocentrické a na evropské zkušenosti postavené modely nebudou mít už universální podobu a platnost ani doma. Nebo lépe řečeno, že kulturní interakce mění kulturní kontexty a nutí k nové interpretaci našich vlastních modelů.
Převzít odpovědnost za vlastní dějiny
Dekolonizace a postkoloniální vývoj ve 20. století přenesly do relativně monocivilizační (dominantně křesťanské) Evropy znovu islám (je třeba si uvědomit, že islám byl historicky přítomen, a to na Pyrenejském a dále na Balkánském poloostrově) v jeho rozlišných formách, který si s sebou přinesli početní a vnitřně národnostně i kulturně odlišní imigranti.
Tato imigrace do Evropy v několika vlnách měla hned několik dimenzí – levná pracovní síla, která se hodila evropskému kapitálu v podmínkách růstu a konkurence. Další dimenzí bylo reálné vyrovnávání demografického deficitu Evropy, která nezadržitelně stárne a jejíž populace stagnuje. A konečně to byla samozřejmě touha po novém, lepším životě v místě, které o sobě po staletí šířilo vyprávění o „evropském zázraku“. Bývalí kolonizovaní si za svůj nový domov vybrali mateřské země jako jeden z důsledků koloniální expanze a samozřejmě i dekolonizace, která v řadě zemích nastolila chaos. Nyní se v rozvalinách evropského sociálního státu a v kontextu pomalého, ale jistého ústupu Evropy (či EU, která si pojem Evropy monopolizuje) z globálního centra, kulturně odlišní a někde špatně integrovaní imigranti stávají přítěží a dokonce ohrožením. Evropská argumentace se přitom příliš neliší od té jinde – jde o zachování (konzervování) naší kultury a našich hodnot, případě o jejich obranu. Globalizační bumerang tak dorazil do Evropy a nutí nás převzít odpovědnost za vlastní dějiny.
Říše ropy aneb Přelévání lokálních válek ve světě „bez hranic“
Muslimské země především na Blízkém či Středním východě se přitom během posledních zhruba sto letech staly strategicky důležitým geografickým prostorem – právě zde leží ta nejbohatší a nejvýznamnější světová naleziště ropy, suroviny, bez které se současná civilizace neobejde a kolem které je postavená velká část její technologické dimenze. Kontrola nad těmito zdroji má nesmírný ekonomický i politický význam. To vedlo k specifickému strategickému a vojenskému zájmu Západu v této oblasti, včetně vysokého stupně politického a vojenského vměšování do těchto zemí. Právě toto západní vměšování je jedním z vícero zdrojů islamistického fundamentalismu, který volí v některých případech teroristické útoky jako nástroj boje. I když je třeba dodat, že na terorismus v dnešní době nemají monopol jenom islamisté/jihadisté a že konkrétní motivace útoků jsou i v případě islamistů různé (např. útok v Madridu v roce 2004 válkou v Iráku, vražda holandského filmaře Theo van Gogha v roce 2004 primárně s domácími problémy soužití). Zdá se mi jako pravděpodobné, že mnoho těchto útoků je možné chápat jako přelévání lokálních válečných konfliktů do formy mezinárodního terorismu právě v rámci globalizace.
Pokřivené obrazy v zrcadlech kultur a to, co nechceme vidět
Multikulturalismus je dnes široce odmítán jako koncept, který nefunguje a který podle některých představuje ohrožení hodnotově i politicky vnímaného „našeho způsobu života“. Často se dnes do veřejného prostoru sjednocené Evropy vrací nacionalismus se všemi jeho démony, který odmítá na prvním místě universalismus evropského projektu. Konflikt s „druhým“ je samozřejmě tím nejvhodnějším způsobem, jak si znovu potvrdit svojí vlastní identitu a přináležitost k vlastní kultuře a hodnotám v kontextu, kdy panuje pocit, že jí někdo či něco zpochybňuje. Ten „druhý“, jiný než my, je zrcadlem, ve kterém vidíme na prvním místě sami sebe. Tím pádem je ale náš obraz toho druhého značně pokřivený, nepřesný a poplatný naší kultuře. To samozřejmě neplatí jenom o Evropanech, ale také o muslimských národech při jejich pohledu na Západ a na západního člověka.
Militantní islám či spíše islamismus (tedy de facto politická ideologie stavící na islámu) nebo jihadismus je pro Evropany dráždivým tématem z několika důvodů: Je to jednak to, že do Evropy přináší násilí, na které si Evropa odvykla, i když jinde po světě je i za přispění Západu každodenní realitou (ostatně teroristické útoky jsou nejpočetnější právě na Blízkém a Středním východě). Do „civilizované“ Evropy, tak vstupuje „barbarské“ násilí a obnažuje jinou zkušenost z té „druhé“ části světa. Potom je to provokativní a zneklidňující spojení náboženství a politického boje, které v sekulární Evropě vyvolává negativní reakce. Sekulární Evropa náboženství z politické sféry vyloučila a je to hodnota, kterou Evropané považují za garanci politické svobody. Pro Evropany je politizované náboženství něčím, co – i pro naší vlastní evropskou zkušenost náboženských válek a intolerance – odrazuje jako protiklad moderní racionality. Konečně, v evropské historické paměti je islám asociovaný s řadou předsudků, které vznikaly během vzájemného soupeření a stýkání s ním. Je to namátkou historická paměť křížových výprav a dále osmanského nebezpečí, jak je popsal například E. Said už před více než třiceti lety ve slavném Orientalismu.
Západ není pasivní oběť
Zmatení začíná být citelné a útěky do hájemství zatím hlavně kulturního konzervativismu jsou prozatímní ad hoc reakcí, ale stěží řešením, protože vlak, který se už dávno rozjel, nemá ani brzdy ani zpětný chod. Nenávist k Západu se nerodí endogenně, z nějakých hlubin islámu jako náboženství, ale v rámci pavučiny globalizovaných a mocensky asymetrických vztahů. V tomto příběhu nemá Západ roli pasivního a nevinného objektu násilí, byť jednotlivci, kteří v jeho rámci umírají, nevinní jsou. K tomu pochopit (porozumět příčinám) nábožensky motivovanou nenávist k Západu, je třeba vidět Západ a jeho politiky také očima toho druhého, i když ten pohled bude zneklidňující a nepříjemný. Je samozřejmě vždycky jednoduché vydat se cestou konfrontace a síly, ale potom se nemůžeme divit tomu, že násilí přichází i na náš vlastní práh.
Ostatně, jaký je rozdíl mezi násilím ve jménu demokracie a svobody a násilím ve jménu nějaké interpretace islámu? Tím rozdílem je hodnotově zakotvený úhel pohledu, perspektiva, kterou násilí ospravedlníme a dáme mu smysl. Násilí nezastavíme, pokud se nepokusíme přemostit obě perspektivy. Stojí za to přiznat, že při současném uspořádání světa a nerovnostech, které ho doprovázejí, politickém a dalším chaosu za přispění západní (často konkrétně americké) politiky v řadě muslimských zemí, je to velmi těžký úkol.
Máme problém
Základním problémem Evropy bude hledání vhodných forem dialogu a soužití mezi námi a islámem v Evropě i ve světě. Anoncovaný konec multikulturalismu zatím nemá alternativu, která by měla pevné obrysy. Tato otázka se samozřejmě týká hodnot, které Evropané vyznávají. Je to otázka toho, zda k tomu, abychom ochránili naše hodnoty, je znova suspendujeme ve vztahu k druhým tentokrát ale ne někde daleko, ale doma. A vydáme se cestou plošného donucování, asimilace, zákazů, odjímání občanství, repatriací, namísto tolerance, dialogu a koexistence. Dialog a tolerance samozřejmě nemůže probíhat s těmi, kdo nerespektují základní právní rámce a porušují zákony. Tolerance je forma určitého vzájemného vztahu, postaveného na vzájemné dohodě a respektu, přemostěním perspektiv.
Nelze ale paušálně tvrdit, že všichni muslimové v Evropě vyznávají militantní islám a odmítají se integrovat. Paušalizující hesla, že islám jako celek je „ideologie násilí a vraždění“, nebo že islám do Evropy nepatří, nejsou v souladu jednak s minulostí a složitostí dneška, jednak s realitou vývoje posledních několika desítek let. Islám v Evropě prostě už je. Výroky o tom, že všech 1,6 miliard vyznavačů islámu chce vyvraždit Evropu a islamizovat jí, jsou mimo složitou realitu a diversitu muslimského světa. Bezesporu je ale další součástí tohoto dilematu také to, že dialog se nedá vést tam, kde jeden z jeho účastníků považuje svůj názor za normu a ostatní za méněcenné. To platí, jak pro nás Evropany, tak pro druhou stranu konverzace.
Soužití s islámem v Evropě má ale i svojí ekonomicko-sociální stránku, protože tolerance a demokracie neexistují ve vakuu bez vztahu k reálnému sociálnímu kontextu. Evropa nezaměstnaných, zchudlých středních tříd a fragmentované společnosti těžko povede dialog a bude si vážit tolerance. A nebude se to týkat jenom islámu…
– See more at: http://www.blisty.cz/art/76072.html#sthash.nYUfPxTZ.dpuf
Zmatení aneb Globalizační bumerang dorazil do Evropy
|
Středeční, otřesné události v Paříži lze vidět jistě z různých úhlů pohledu a jedním z nich je globálnější perspektiva, která bere v úvahu širší souvislosti dneška a jejich historickou podmíněnost.
Kulturní konzervativismus v době globálních závislostí
V posledních asi třiceti letech panovalo v sociálních vědách paradigma globalizace jako nedokonalé metafory, která se snažila popsat stále intenzivnější propojení světa v oblasti ekonomiky, sociálních vztahů a samozřejmě i v oblasti kultury, hodnot a komunikace. Součástí tohoto propojení byly jednak vztahy vzájemné závislosti a dále také stále intenzivnější kulturní interakce mezi různými kulturami a civilizačními okruhy. Podle některých názorů jsou výsledkem globalizování kultury či interakce kultur v tom nejširším slova smyslu hybridy – různé formy mezikulturního mísení. Nejde rozhodně o nic zásadně nového, nová je jenom intenzita těchto interakcí. Kromě toho ale globalizace ve smyslu zintenzivnění kulturních interakcí přinesla také konzervativní (anti-globalizační) reakce, které odmítají změnu, chápou jí jako neorganickou intervenci, formu kulturního násilí, snaží se udržet domácí tradice a identitu, hledají ztracenou autenticitu a chtějí se bránit vnějším „cizím“ vlivům.
Bylo jenom otázkou času, kdy se kulturní hybridizace spolu s konzervativní reakcí dostaví také do samotné Evropy, která byla bezpochyby jedno z center a hybatelů (a příjemce benefitů) globalizačních procesů. Evropa teď zjišťuje na vlastní půdě, že univerzální, eurocentrické a na evropské zkušenosti postavené modely nebudou mít už universální podobu a platnost ani doma. Nebo lépe řečeno, že kulturní interakce mění kulturní kontexty a nutí k nové interpretaci našich vlastních modelů.
Převzít odpovědnost za vlastní dějiny
Dekolonizace a postkoloniální vývoj ve 20. století přenesly do relativně monocivilizační (dominantně křesťanské) Evropy znovu islám (je třeba si uvědomit, že islám byl historicky přítomen, a to na Pyrenejském a dále na Balkánském poloostrově) v jeho rozlišných formách, který si s sebou přinesli početní a vnitřně národnostně i kulturně odlišní imigranti.
Tato imigrace do Evropy v několika vlnách měla hned několik dimenzí – levná pracovní síla, která se hodila evropskému kapitálu v podmínkách růstu a konkurence. Další dimenzí bylo reálné vyrovnávání demografického deficitu Evropy, která nezadržitelně stárne a jejíž populace stagnuje. A konečně to byla samozřejmě touha po novém, lepším životě v místě, které o sobě po staletí šířilo vyprávění o „evropském zázraku“. Bývalí kolonizovaní si za svůj nový domov vybrali mateřské země jako jeden z důsledků koloniální expanze a samozřejmě i dekolonizace, která v řadě zemích nastolila chaos. Nyní se v rozvalinách evropského sociálního státu a v kontextu pomalého, ale jistého ústupu Evropy (či EU, která si pojem Evropy monopolizuje) z globálního centra, kulturně odlišní a někde špatně integrovaní imigranti stávají přítěží a dokonce ohrožením. Evropská argumentace se přitom příliš neliší od té jinde – jde o zachování (konzervování) naší kultury a našich hodnot, případě o jejich obranu. Globalizační bumerang tak dorazil do Evropy a nutí nás převzít odpovědnost za vlastní dějiny.
Říše ropy aneb Přelévání lokálních válek ve světě „bez hranic“
Muslimské země především na Blízkém či Středním východě se přitom během posledních zhruba sto letech staly strategicky důležitým geografickým prostorem – právě zde leží ta nejbohatší a nejvýznamnější světová naleziště ropy, suroviny, bez které se současná civilizace neobejde a kolem které je postavená velká část její technologické dimenze. Kontrola nad těmito zdroji má nesmírný ekonomický i politický význam. To vedlo k specifickému strategickému a vojenskému zájmu Západu v této oblasti, včetně vysokého stupně politického a vojenského vměšování do těchto zemí. Právě toto západní vměšování je jedním z vícero zdrojů islamistického fundamentalismu, který volí v některých případech teroristické útoky jako nástroj boje. I když je třeba dodat, že na terorismus v dnešní době nemají monopol jenom islamisté/jihadisté a že konkrétní motivace útoků jsou i v případě islamistů různé (např. útok v Madridu v roce 2004 válkou v Iráku, vražda holandského filmaře Theo van Gogha v roce 2004 primárně s domácími problémy soužití). Zdá se mi jako pravděpodobné, že mnoho těchto útoků je možné chápat jako přelévání lokálních válečných konfliktů do formy mezinárodního terorismu právě v rámci globalizace.
Pokřivené obrazy v zrcadlech kultur a to, co nechceme vidět
Multikulturalismus je dnes široce odmítán jako koncept, který nefunguje a který podle některých představuje ohrožení hodnotově i politicky vnímaného „našeho způsobu života“. Často se dnes do veřejného prostoru sjednocené Evropy vrací nacionalismus se všemi jeho démony, který odmítá na prvním místě universalismus evropského projektu. Konflikt s „druhým“ je samozřejmě tím nejvhodnějším způsobem, jak si znovu potvrdit svojí vlastní identitu a přináležitost k vlastní kultuře a hodnotám v kontextu, kdy panuje pocit, že jí někdo či něco zpochybňuje. Ten „druhý“, jiný než my, je zrcadlem, ve kterém vidíme na prvním místě sami sebe. Tím pádem je ale náš obraz toho druhého značně pokřivený, nepřesný a poplatný naší kultuře. To samozřejmě neplatí jenom o Evropanech, ale také o muslimských národech při jejich pohledu na Západ a na západního člověka.
Militantní islám či spíše islamismus (tedy de facto politická ideologie stavící na islámu) nebo jihadismus je pro Evropany dráždivým tématem z několika důvodů: Je to jednak to, že do Evropy přináší násilí, na které si Evropa odvykla, i když jinde po světě je i za přispění Západu každodenní realitou (ostatně teroristické útoky jsou nejpočetnější právě na Blízkém a Středním východě). Do „civilizované“ Evropy, tak vstupuje „barbarské“ násilí a obnažuje jinou zkušenost z té „druhé“ části světa. Potom je to provokativní a zneklidňující spojení náboženství a politického boje, které v sekulární Evropě vyvolává negativní reakce. Sekulární Evropa náboženství z politické sféry vyloučila a je to hodnota, kterou Evropané považují za garanci politické svobody. Pro Evropany je politizované náboženství něčím, co – i pro naší vlastní evropskou zkušenost náboženských válek a intolerance – odrazuje jako protiklad moderní racionality. Konečně, v evropské historické paměti je islám asociovaný s řadou předsudků, které vznikaly během vzájemného soupeření a stýkání s ním. Je to namátkou historická paměť křížových výprav a dále osmanského nebezpečí, jak je popsal například E. Said už před více než třiceti lety ve slavném Orientalismu.
Západ není pasivní oběť
Zmatení začíná být citelné a útěky do hájemství zatím hlavně kulturního konzervativismu jsou prozatímní ad hoc reakcí, ale stěží řešením, protože vlak, který se už dávno rozjel, nemá ani brzdy ani zpětný chod. Nenávist k Západu se nerodí endogenně, z nějakých hlubin islámu jako náboženství, ale v rámci pavučiny globalizovaných a mocensky asymetrických vztahů. V tomto příběhu nemá Západ roli pasivního a nevinného objektu násilí, byť jednotlivci, kteří v jeho rámci umírají, nevinní jsou. K tomu pochopit (porozumět příčinám) nábožensky motivovanou nenávist k Západu, je třeba vidět Západ a jeho politiky také očima toho druhého, i když ten pohled bude zneklidňující a nepříjemný. Je samozřejmě vždycky jednoduché vydat se cestou konfrontace a síly, ale potom se nemůžeme divit tomu, že násilí přichází i na náš vlastní práh.
Ostatně, jaký je rozdíl mezi násilím ve jménu demokracie a svobody a násilím ve jménu nějaké interpretace islámu? Tím rozdílem je hodnotově zakotvený úhel pohledu, perspektiva, kterou násilí ospravedlníme a dáme mu smysl. Násilí nezastavíme, pokud se nepokusíme přemostit obě perspektivy. Stojí za to přiznat, že při současném uspořádání světa a nerovnostech, které ho doprovázejí, politickém a dalším chaosu za přispění západní (často konkrétně americké) politiky v řadě muslimských zemí, je to velmi těžký úkol.
Máme problém
Základním problémem Evropy bude hledání vhodných forem dialogu a soužití mezi námi a islámem v Evropě i ve světě. Anoncovaný konec multikulturalismu zatím nemá alternativu, která by měla pevné obrysy. Tato otázka se samozřejmě týká hodnot, které Evropané vyznávají. Je to otázka toho, zda k tomu, abychom ochránili naše hodnoty, je znova suspendujeme ve vztahu k druhým tentokrát ale ne někde daleko, ale doma. A vydáme se cestou plošného donucování, asimilace, zákazů, odjímání občanství, repatriací, namísto tolerance, dialogu a koexistence. Dialog a tolerance samozřejmě nemůže probíhat s těmi, kdo nerespektují základní právní rámce a porušují zákony. Tolerance je forma určitého vzájemného vztahu, postaveného na vzájemné dohodě a respektu, přemostěním perspektiv.
Nelze ale paušálně tvrdit, že všichni muslimové v Evropě vyznávají militantní islám a odmítají se integrovat. Paušalizující hesla, že islám jako celek je „ideologie násilí a vraždění“, nebo že islám do Evropy nepatří, nejsou v souladu jednak s minulostí a složitostí dneška, jednak s realitou vývoje posledních několika desítek let. Islám v Evropě prostě už je. Výroky o tom, že všech 1,6 miliard vyznavačů islámu chce vyvraždit Evropu a islamizovat jí, jsou mimo složitou realitu a diversitu muslimského světa. Bezesporu je ale další součástí tohoto dilematu také to, že dialog se nedá vést tam, kde jeden z jeho účastníků považuje svůj názor za normu a ostatní za méněcenné. To platí, jak pro nás Evropany, tak pro druhou stranu konverzace.
Soužití s islámem v Evropě má ale i svojí ekonomicko-sociální stránku, protože tolerance a demokracie neexistují ve vakuu bez vztahu k reálnému sociálnímu kontextu. Evropa nezaměstnaných, zchudlých středních tříd a fragmentované společnosti těžko povede dialog a bude si vážit tolerance. A nebude se to týkat jenom islámu…
– See more at: http://www.blisty.cz/art/76072.html#sthash.nYUfPxTZ.dpuf
