Mojmír Grygar
13. 1. 2015 Literární noviny
(Poznámky o fenomenologii války 3)
Rozpoutat válku v době nukleárních zbraní a vysoce sofistikovaných obraných a útočných systémů je bohužel až příliš snadné. Myslíte, že ne? Tak čtěte …
1. Rozhodnutí vyhlásit válku – dnes to může být dokonce malý technický zákrok uvádějící do chodu zbraně hromadného ničení – by mělo být maximálně zkomplikováno; nikdy by to nemělo záviset jen na okamžité úvaze malého počtu lidí. V podmínkách moderní útočné války, kdy vojenská zařízení podléhají režimu automatického monitorování, nelze vyloučit fatální chybu. Proto rozhodnutí uvést do pohybu ničivou sílu by nemělo být ponecháno v kompetenci přístrojů, které nemyslí – pouze reagují.
Mluví-li se dnes o odvrácení atomové války za kubánské krize roku 1962, právem se oceňuje neústupnost, s jakou John Kennedy čelil nejen sovětským hrozbám, ale také svým generálům připraveným bez skrupulí zahájit nukleární válku. Zapomíná se přitom na zásluhy Nikity Chruščeva, který Kennedymu slíbil, že se nebude zmiňovat o stažení amerických raket na severu Turecka, které ohrožovaly strategická místa v Sovětském svazu – tato diskrece umožnila americkému prezidentovi, aby vyšel z konfliktu jako vítěz. Neměli bychom však zapomenout ani na situaci, kterou analytikové považují za nejnebezpečnější okamžik studené války, ne-li historie lidstva. 27. října americké válečné lodi se pokoušely zneškodnit sovětskou ponorku B-59 podmořskými náložemi; velitelé letadlové lodi Randoplh však netušili, že sovětská ponorka veze atomové zbraně. Když jedna nálož vybuchla poblíž trupu a část přístrojů v ponorce vypověděla službu, posádka se domnívala, že již došlo k válce mezi USA a SSSR. Velitel ponorky chtěl reagovat podle rozkazů odpovídajících válečné situaci, ale k odpálení nukleárních střel musel získat souhlas druhého i třetího kapitána. Nakonec to byl Vasilij Archipov, který zachoval chladnou hlavu a odvrátil čin, který by nezadržitelně vedl k výbuchu atomové války a následnému nekontrolovatelnému dominovému efektu. V generálním štábu americké armády bylo dost generálů – McNamara, Le May a další –, kteří záměrně hnali situaci na ostří nože a na prezidenta naléhali, aby neotálel zahájit preventivní úder. K válce naštěstí nedošlo – ale je možné, že slovo naštěstí je příliš slabé, aby vyjádřilo míru nebezpečí, které by lidem na planetě přinesla zbrklá reakce kapitána Valentina Savitského.
2. Domníváte se, že dnes k takové situaci nemůže dojít? Domníváte se, že bezbolestný a ohleduplný způsob, jaký Putin uplatnil při obsazení Krymu, je něčím samozřejmým? Domníváte se, že americká armáda, když prosazuje své cíle, postupuje opatrně, šetří vojáky na obou stranách a tím spíš místní civilisty? Seznamte se s operacemi americké armády v Panamě, Haiti, Kolumbii, Vietnamu, Kambodži, Afghánistánu, Iráku, a dospějete k odlišnému mínění. Komentátoři krymské operace se, pokud vím, nezabývali rozkazem, který ukrajinská vláda vydala v hodině nejvyššího nebezpečí svým jednotkám na poloostrově: braňte základny, nevydejte je! Uvědomovali si pánové Jaceňuk a spol., jakému nebezpečí vystavují své vojáky, kteří neměli šanci – a ani vůli – se bránit? Vyvodil někdo v Kyjevě důsledky z toho, že ukrajinští vojáci rozumně uposlechli výzvy ruských velitelů a své posty bez výstřelu opustili? Při této operaci přišel o život pouze jeden ruský voják.
Je s podivem, že západní státy, které se s takovým zanícením zabývají atomovým výzkumem v Iránu a zdůrazňují – jistě právem – nebezpečí této zbraně, na druhé straně opomíjejí ochranu před vlastními atomovými střelami. Svědčí o tom neuvěřitelná událost:
2.-3. února 1999 se v blíže neurčeném místě Atlantiku srazily dvě ponorky; francouzská Le Triomphant byla vyzbrojena 96 atomovými střelami, z nichž každá měla tisíckrát větší sílu než Little Boy, který zpustošil Hirošimu; britská Vanguard vezla 16 atomových bomb stejné výkonnosti. Srážka poškodila obě plavidla, ale nebezpečí výbuchu nehrozilo, protože jely rychlostí jen asi pěti kilometrů za hodinu. Je těžké přestavit si důsledky karambolu, kdyby ponorky jely rychlostí bojové pohotovosti.
Tato událost vzbuzuje zděšení ze dvou důvodů: jak je možné, že se v mezinárodních mořích pohybují atomové ponorky s tak nebezpečným nákladem (jaký to má smysl? Proti komu jsou v neustálé pohotovosti?), a jak si vysvětlíme, že se plavidla spřátelených států NATO, vybavená nejnovějším radarovým systémem, mohla srazit? Na aparáty automatické bezpečnosti zřejmě nelze stoprocentně spoléhat. Představa protiatomového deštníku, který pracuje sám, má jednu slabinu: stav nejvyššího ohrožení může vyvolat chybné vyhodnocení; aparáty, čidla, radary reagují, podobně jako hmyz nebo jiné živé bytosti nevybavené rozumem, na vnější podněty pouze instinktivně. Z hlediska pravděpodobnosti se zmíněná událost vymyká představivosti. Vůbec si nedovedu vybavit koeficient její předvídatelnosti – člověk věřící v zásah neznámých sil, bude mluvit o dvojím zázraku. O zázraku, že se ponorky srazily, a o zázraku, že nedošlo k výbuchu. Může-li k takové náhodě dojít v době, kdy není na obzoru žádná válka, ani studená, v jak velkém nebezpečí se octne svět, když se mezinárodní rovnováha vychýlí a vlády velmocí uvedou armády do pohotovosti? Co když světová moře bude brázdit větší počet atomových ponorek (pět set? tisíc?) a cvičný procházkový krok nahradí tryskem?
3. Staré latinské přísloví praví – si vis pacem, para bellum, chceš-li mír, připravuj válku. Filmový režisér Oliver Stone, autor dokumentární série a knihy vydané spolu s P. Kuznikem The Untold History of the United States (Historie Spojených států, o které se nemluví), má za to, že válce mezi Ruskem a Amerikou může zabránit rovnováha sil. Bezpochyby je to pravda, ale ne stoprocentní: nelze vyloučit, že dojde k situaci, kdy váleční jestřábi nebudou brát v úvahu střízlivý odhad situace, ale propadnou své léta pěstované válečné vášni. Čteme-li úvahy stratégů americké zahraniční politiky, výroky Brzezinského, Albrightové, Clintonové, senátora McCaina a mnoha dalších, zamrazí nás lehkovážnost, samozřejmost a snadnost, s jakou jsou s to si malovat žádoucí vize dělení obrovských území a pokladů Ruska i jiných zemí světa. Mnozí američtí válečníci si svoji kořistnou vizi posvěcují podobným argumentem, kterým se pyšnili monarchové – Američané jsou vyvoleným božím národem, jejich údělem je vládnout světu, bdít nad tím, aby se zlo nešířilo, a aby se zaostalým národům vštípily principy demokracie, lidských práv, volného trhu – samozřejmě v americkém pojetí. Nejeden z amerických vrcholných politiků a ideologů zdůvodňoval své fatální rozhodnutí poukazem na vůli boží. Když Bush ml. zahájil tažení do Iráku, argumentoval podobným způsobem a své rozhodnutí nezměnil, ani když jej papež Jan Pavel II. varoval, že Bůh – a on jako jeho zástupce na zemi to musí vědět – , s touto útočnou válkou nesouhlasí, zavrhuje ji.
Světovláda jako politická idea má nerozlučnou sestru – touhu monopolních společností ovládnout světový trh, a spíš v oblasti finančního a obchodního podnikání nebo v informatice, než ve výrobě, která je obtížena břemenem starostí se surovinami a se zaměstnanci. Typický je titulek v posledním čísle The Economist: Everybody wants to rule the word (Každý si přeje ovládnout svět) – v článku se nehovoří o politice, nýbrž o mamutích společnostech, jako Google, Amazon, Facebook, Alibaba, Microsoft, Appel, které znemožňují soutěž tím, že slabší soupeře vyhazují z ringu nebo požírají. Idea světovlády je nakažlivá; ideologové ji už před lety vyjádřili v základním principu americké politiky: Spojené státy nedopustí, aby je kterákoli velmoc předstihla v oblasti ekonomiky, vědy, zbrojení a kultury. (Poznámka o kultuře: stratégové nemají na mysli díla vyjadřující všelidská témata a významná humanistická poslání, nýbrž výtvory masové kultury. Dnes patří rozsáhlá produkce hollywoodského filmu a pop-music k soft power americké zahraniční politiky. )
