V Praze je blaze, a stále draze

Pavel Letko
26. 1. 2015 eRepublika

Tramvajenka z plastu stála daňové poplatníky 1,3 miliardy korun. Některé potřeby dokáží být pěkně drahé. I když jsme si všichni před zákonem rovni, ukazuje se, že některá Orwellova prasata jsou si rovnější.

Předvolební sliby o bezplatné veřejné dopravě nebo alespoň podstatném snížení ceny jízdného v Praze jsou fuč. Je totiž po volbách. V současné době se sliby posunuly, snížení o tisíc korun za roční kupon je zatím naplánováno až na polovinu roku. Pravicová opozice z TOP 09 a ODS je nadšena. Jakékoliv snižování cen je prý populismem. To se musí uznat, že v tomto bodě je česká pravice naprosto konzistentní a mluví jedním hlasem. Pro „populus“, tedy pro lid, nic dobrého nechystala a nechystá. To by byl populismus, a pravice je tu pro jiné zájmy. Za její vlády byly zaváděny poplatky pro nemocné, nucená otrocká práce pro bezdomovce a mnoho jiných nepopulistických, tj. protilidových opatření. Bylo totiž třeba najít zdroje pro naplnění komunistického hesla jemuž se většina včerejších i dnešních pravičáků učila ve škole: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.

Je jasné, že takový systém může být pěkně nákladný, zejména když potřeby jednoho procenta jdou vysoce nad rámec možností oněch 99 procent. Proto novodobí pionýři pravice v Čechách, a zejména v Praze, vymýšleli podle svých schopností různá vylepšení, aby pro uspokojení svých potřeb naplnili příslušné pokladny. To ilustruje i pražský projekt OPENCARD, kde tramvajenka z plastu stála daňové poplatníky 1,3 miliardy korun. Ano, některé potřeby dokáží být pěkně drahé, a i když jsme si všichni před zákonem rovni, ukazuje se, že některá Orwellova prasata jsou si rovnější. Viz slavný román 1984, který byl za komunistů zakázán, a nyní se konečně začíná naplňovat. Toho si všiml i poslanec parlamentu a člen vyšetřovací komise kauzy OPENCARD Ivan Gabal, který prohlásil:

Není sporu, že v naší justici je ústavně garantovaná rovnost před zákonem spíše iluzí a že v ní zřejmě lze pomocí politického vlivu nebo čehosi jiného dosáhnout nerovnosti a privilegií ve prospěch některých zájmových skupin.

Ano, je to tak. Pražská pravice ordinovala všem kapitalismus jako řemen, ovšem pro sebe si zajišťovala vysněný ráj na zemi. Soudy, policie, státní i městská kasa jsou k dispozici těm, kdo jsou hodni vstoupit k hochům, co spolu mluví. Těm kdo se vyznají v Nečasových „dealech“ a vyznávají starobylý zákon Omerty. Pro ty, kteří jej poruší, je připraven náležitý trest. Nikoliv snad z rukou najatého trestního komanda, jako tomu bylo v dřevních dobách mafie, ale metodami zcela dnešními, totiž státním aparátem. I toho si všiml výše uvedený poslanec parlamentu Gabal.

A naopak lze pozorovat, že jednotlivec, který nebyl opřený o mocné zájmové zázemí a vlivy, pokud chce s protizákonností nebo korupcí bojovat, má jen malou šanci, jakkoli mohl být v právu.

Nu ano. Úředník, který iniciativně ohlásil rozkrádání v kauze OPENCARD a dostal slib statutu utajeného svědka, byl propuštěn z práce, jeho identita byla vyzrazena a byl také našimi soudy odsouzen. Ministerstvo pravdy a lásky u nás funguje stejně dobře jako za Orwella.

Může parlamentní komise něco podstatného změnit? Těžko. Lze kvitovat s povděkem, že se pánové ze všech parlamentních stran dohodli na tom, že je třeba v kauze podat další trestní oznámení. Je prima, že popsali celkem otevřeně poměry v Praze. Jenže kauza OPENCARD nebyla žádnou výjimkou v hospodaření nejen Prahy, ale i celé České republiky. Takto se tady hospodařilo a soudilo – pokud se ovšem rovnou neamnestovalo, jako za tatíčka Klause. Není divu, že se pravičáci zlobí, že by snad někdo chtěl sockám snížit jízdné. Mají ještě zažité postupy obvyklé v posledních 25 letech svobody, kdy z veřejných peněz několik desítek procent končilo v různých daňových a jiných rájích, k jejich užitku.

V jejich eminentním zájmu byla a je plná městská kasa, aby mohlo být více tunelů Blanka a OPENCARD a tím se mohli lépe zajistit na stáří. Vždyť z důchodů, které předurčili budoucím generacím, se nebude dát žít. To sami vědí nejlépe, když je rozkradli. Za tím účelem tedy bylo a je třeba držet na patřičné úrovni takové daně a poplatky, které zatěžují každého bez rozdílu, nebo ještě raději především ty chudší. A naopak snižovat daně těm nejbohatším.

Ceny jízdného je třeba držet nahoře, metrem a tramvají jezdí jen socky, a na těch nezáleží. Hlavně když platí daně. Úspěšní, kteří pochopitelně neplatí daně, ti jezdí zásadně auty. Ve stejném duchu je zlevnění předplatného ročního jízdného v polovině roku, kdy už mají všichni Pražani roční jízdné dávno zakoupeno. Bude-li tedy jízdné sníženo, nebude se to týkat stávajících uživatelů MHD, ale spíše potenciálně nových cestujících. Nicméně i takový drobek ze stolu našich pánů bychom rádi uvítali. Snad budeme společně s nimi dýchat vzduch o nějaké promile čistší.

Miliardy jsou už stejně fuč, vyvolení za ně procestovali svět, nakoupili nějaké vily u moře a zlaté pruty. Ostatním naložili státní dluh ve výši 1,5 bilionu Kč. Tak jsme si to zvolili, tak to tak máme. Skočili jsme na špek řečem o odpovědnosti těm naprosto nezodpovědným. Zlodějům na kecy o poctivosti a upřímnosti. Uvěřili jsme ve schopnosti, úspěch, trh a „jistotu desetinásobku“, a neptali se po morálce. Tak teď to máme. Není to samozřejmě vina jen pravice. Politická garnitura přes vnější neshody uměla zobchodovat lukrativní posty a zakázky takříkajíc napříč politickým spektrem. Peníze nejsou pravé nebo levé, ani nesmrdí, jak zjistil už císař Vespesián u daní z veřejných záchodů. Voliči jen určovali, která strana jaký kus koláče urve. Aby všichni byli spokojeni. Socialisté, liberálové, konzervativci, ba i komunisti. To se samozřejmě týká jen těch u koryta. Na ostatních přeci vůbec nezáleží. Ti ten vysněný „komunistický ráj“ pro hrstku vyvolených jenom platí.

– – –

Související články:

Sdílet