Štěpán Kotrba
6. 1. 2015 Parlamentní listy
Říkal jsem, že Putin nechce zbídačenou Ukrajinu, a vývoj mi dává za pravdu, říká v odpovědích pro ParlamentníListy.cz politický a mediální analytik Štěpán Kotrba, který prognózuje, že po pár letech samostatnosti Donbasu dojde k jeho konfederálnímu sjednocení s Ukrajinou. Ovšem za cenu neutrality celé země, která má nyní ambice stát se členem NATO. Kotrba též předpovídá, že Evropa pod tlakem imigrace uzavře své jižní hranice.
Podívejme se nejdříve na Rusko, kolem kterého se letos bude opět dít hodně věcí. Přestože má zřejmě rubl to nejhorší za sebou, nedá se mluvit o tom, že by byla krize zažehnána. Co všechno těch několik černých dnů s pádem ruské měny ukázalo na tamní ekonomice?
Že koordinovaný útok EU a USA na ruskou ekonomiku, který bych se nebál nazvat vyhlášením ekonomické války, přežily bez problémů ty segmenty ekonomiky, které nejsou navázané na západní dluhové pasti – úvěry za tak výhodných podmínek, jak je pro Západ výhodná poslušnost v geopolitických otázkách. To, co lze “hodnotit” ratingem burzovních institucí Západu, se začalo hroutit. To, co na Západ navázáno nebylo, udrželo ruskou ekonomiku na tak malém poklesu, že Západu nevyšly jeho úvahy o zhroucení Putinova režimu. Kupodivu Rusko “zradil” i Lukašenko, který začal, stejně jako kdysi Kaddáfí, se Západem licitovat o “oteplení” vztahů své země. Západ ale ve svých strategických úvahách dodnes nepočítal s “asijskou cestou Ruska”, o které jsem například už v dubnu 2010 diskutoval s nynějším zahraničně-politickým poradcem prezidenta Zemana Hynkem Kmoníčkem na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, kde jsem přednášel. Právě asijská mezinárodní politika, odzkoušená Šanghajskou organizací spolupráce a společnými investičními, surovinovými, hi-tech a zbrojními programy s Čínou, Indií a dalšími zeměmi Asie, ukázala Rusku směr.
Je to smutné pro ekonomickou pozici Evropy vůči USA i asijským zemím, ale Evropa přišla o Rusko. Jako o stabilní region na Východě, jako o zdroj surovin i odbytu. Hlupáci tomu ještě tleskají.
Rusko a Čína prodlužují Transsibiřskou magistrálu ne do Hamburku, jak bylo ještě před lety plánováno, ale do Pekingu. Staví se překladiště, obrovské celní sklady a terminály, průmyslové zóny, plynovody a ropovody. Rusko ukončilo projekt South Stream a vzájemně výhodnou dohodu našlo s Tureckem. Obsluze Evropy bude muset stačit Německem ovládaný Severní potok, který nechal vybudovat někdejší sociálně demokratický kancléř Schroeder. To jsou pro EU jednoznačně “limity růstu”. Bez zajištěné energie a chemie z ropy a plynu, se zdevastovaným jaderným inženýrstvím, se zlikvidovaným jaderným výzkumem a omezenými možnostmi oceláren je Evropa už neschopná být konkurenceschopná. Ve střednědobém horizontu nebude fungovat už ani EHS, ani Společenství uhlí a oceli, na jejichž základě evropský integrační proces začal. Americká podvratná činnost v severní Africe, na Středním a Blízkém východě zajistila Evropě problém s hladovými uprchlíky. Ona Arabská jara a různé sametové, květinové a pomerančové revoluce byly tou nejlepší investicí americké ekonomiky. Válku vedou dobrovolníci z pátých a šestých kolon cílových zemí. Za své. Cílem není dobýt moc v těchto zemích, ale pod falešnými vlajkami a s falešnou agendou destabilizovat blízké pohraničí cílového prostoru – v současnosti EU a Ruska. Soft power v praxi.
Nejen česká, ale obecněji i západní média předpovídala krach ruské ekonomice, psalo se o hroucení Ruska a možném hrozícím pádu Putina kvůli tomu. Jakou optikou jste se na to díval vy? Dá se hovořit o tom, že Ruské federaci skončily zlaté časy projídání petrodolaru a Vladimir Putin se bude muset hodně snažit, aby se vůbec udržel do budoucna v Kremlu? Nebo je takové vidění příliš optimistické?
Nesnáším pravičácké kecy o “projídání”. Čehokoliv. Koruny, petrodolaru či drachmy. Putin převzal gajdarovskými experimenty opravdu “spálenou zemi”, řečeno slovníkem Miloše Zemana. První “soubor opatření” stabilizoval bezpečnostní situaci: po zavraždění či uvěznění oligarchů, kteří si mysleli, že díky svým kontaktům v londýnské City a centrále MI6 to budou oni, kdo bude Rusku vládnout, následovala typicky putinovská dohoda s loajálními miliardáři: jejich peníze jsou Rusko. Oni jsou Rusko, pokud se nebudou plést do politiky. Bez nich Rusko bude, oni bez Ruska nebudou nic. Někteří pochopili, jiní ne. Z těch, kteří pochopili, se stali vládci provincií. Stali se z nich poradci Kremlu. Loajální státní korporativismus stabilizuje ekonomiku i společnost. I když se to liberálním demokratům z pražských kaváren nemusí líbit. Putin ukončil západní orientaci ruských státních úředníků zákazem vlastnictví zahraničních kont a nutností prokazovat majetek i příjmy. Což je boj proti korupci, který by Rusku Česko mohlo závidět.
Ve druhé vlně se Putin zaměřil na masivní investice do hi-tech, kosmického, ropného, obranného a strojírenského průmyslu, kde má Rusko dodnes nejširší vědeckovýzkumnou i výrobní základnu – od základního výzkumu, přes aplikovaný výzkum a vývoj, po rozsáhlé možnosti tvorby vertikálních výrobních kartelů pod kontrolou státu bez antimonopolního vměšování a eurounijních zásad “transparentních výběrových řízení”, kterými se likviduje preference domácího průmyslu a stabilita národních ekonomik. Tak dosahuje Rusko vysokého stupně integrace výrob a vysoké složitosti, komplexnosti a modularity výrobků. Putin tím současně posílil vojenskou moc Ruska a předešel rozsáhlé dezintegraci armády a privatizačnímu zhloupnutí vojenskoprůmyslového komplexu, což mohlo v důsledku rozvrátit stát a udělat z něj obra na hliněných nohou, jakým bylo Rusko za opilého Jelcina. Rusko nyní vypouští nejvíce raketových nosičů do vesmíru, zásobovalo doteď raketovými motory i USA. Rusko vyvinulo a úspěšně otestovalo novou řadu těžkých raket pro Měsíc a Mars. Obnovilo funkčnost radarů včasného varování a protiraketového systému nové generace, zajistilo i odstrašující prostředky v podobě raket Iskander-M, Topol-M, Jars a Bulava. Rusko obnovilo letku strategických jaderných bombardérů. Zajistilo inovaci systému opto-elektronického varování – systém Oko. Ubrání-li nyní Rusko inovace a kvalitu zbraní před sofistikovanými sabotážemi, výrobním i provozním šlendriánem, ubrání zemi i její páteřní ekonomiku. Musí ale zajistit komplexní výrobu ruské mikroelektroniky – dnes už samostatně vyvíjí a vyrábí rychlé procesory pro paralelní výpočty svých radarů a zaměřovacích systémů. Zmenšení podílu “západních” technologií o 90 % v kritických systémech státu je úkol na dekádu, ne na dva roky.
Ve třetí vlně je Putin nucen restrukturalizovat průmysl tak, aby se obešel bez zemí SNS. Což se týká zejména Ukrajiny, která po SSSR převzala řadu závodů vyrábějících zbraně, těžkou techniku. Významný byl doteď i ukrajinský chemický průmysl vyrábějící dusíkatá hnojiva, laky, nátěrové hmoty či léky. Jen od roku 1990 do roku 1999 se ukrajinská ekonomika propadla o polovinu. Nyní to bude horší. Ukrajina je v ekonomickém rozvalu. 200 milionů tun ukrajinského uhlí a 50 milionů tun ukrajinské oceli bude odteď muset odebírat někdo jiný… Jen slévárny Azovstal v Mariupolu zaměstnávaly přes 20 000 osob. Skončil pokus o obnovení výroby ukrajinských Antonovů. Nové Mrii se nedočkáme. Inovovat bude třeba dosavadní výrobu těžkých armádních vozidel pro tundru, protože ukrajinské automobilky jsou na východě a zničené válkou, klíčové prvky odvezené do Ruska. Ukrajinský HDP na hlavu se v roce 2012 pohyboval kolem 3800 USD, což z Ukrajiny činí druhou nejchudší zemi Evropy (po Moldavsku) jak nominálně, tak i v přepočtu na paritu kupní síly. Daleko za zeměmi jako je Srbsko a Bulharsko. V roce 2011 časopis Forbes dal Ukrajinu na 4. místo po Guineji v žebříčku deseti nejhorších ekonomik na světě. A v roce 2015 bude hůř. Co si s Ukrajinou počneme v EU, bůh suď.
Vladimir Putin na prosincové velké tiskové konferenci prohlásil, že Rusko potřebuje na zotavení z krize dva roky, a zároveň konstatoval, že za současné problémy mohou vnější faktory. Není to jen výmluva? A do jaké míry se může RF za dva roky postavit na nohy a co všechno pro to musí šéf Kremlu udělat?
Putin je dle mého názoru optimista, pokud chce ekonomickou válku zastavit a její následky eliminovat za dva roky. To by se musel s Čínou, Indií a Brazílií dohodnout na eliminaci dolaru jako globální clearingové měny pro BRICS a ŠOS. To by musel eliminovat všechny zahraniční půjčky privátního sektoru tak, aby o ruské ekonomice nerozhodovaly agentury City a Wall Streetu. A to se do dvou let nepovede.
Ano, za současné problémy mohou vnější faktory. Americké, britské a další západoevropské tajné služby se pokusily nejen v Gruzii a dalších postsovětských republikách, zejména na Ukrajině, ale i v Rusku vybudovat rozsáhlé aktivistické předpolí pro “prozápadní” státní převraty. Za obrovské peníze. Investice v řádech miliard dolarů na jednu zemi. A snaží se dosud. Při troše dobré vůle tomu můžeme říkat sorosovská operace – podle nejznámějšího investora těchto amerických hrátek, maďarského burzovního spekulanta, který chtěl v bývalé vlasti a dalších zemích RVHP zlikvidovat socialismus a povedlo se mu to. Investice nesmí přijít vniveč.
Rusko udělalo prozatím operativně to jediné, co v dané chvíli mohlo, aniž by bylo Západem označeno za ničitele “občanské společnosti”: nechalo označit ze zahraničí placené “neziskové” organizace jako “cizí agenty” v celostátní databázi a zablokovat jim jakoukoliv podporu ze strany státu. V některých z nich provedla kontrarozvědka razie, dokládající jejich protistátní či politickou činnost a řízení ze zahraničí. A nyní se je pokouší rozložit zevnitř. Ale Rusko neumí aktivně podporovat vlastní občanskou společnost, i když už učinilo první pokusy o podporu organizací, které nejsou zahraniční agenti a dělají sociální a kulturní práci. Rusku chybí vnímání “soft power” a i jeho “nevládní” a “kulturní” zahraniční politika je tupá stejně, jako byla v dobách husákovské normalizace. Mnohdy a mnohde ji dělají stále stejní lidé, aniž je někdo vyhodí pro neschopnost, opilství, poškozování státních zájmů. Rusko neumí podporovat ani proruské či protiamerické jednotlivce či organizace v zahraničí. Nepodporuje ani bývalé zahraniční studenty ruských škol. Ono nerozumí zahraničí. Ono nerozumí mentalitě “cizinců”. A to je problém. Velký problém ruské diplomacie.
Jan Campbell v nedávné analýze pro PL předpovídal, že v letošním roce bude i nadále probíhat expanze Číny, a to nejen na finančních trzích, čehož si prý jsou dobře vědomy USA a hodlají v panice co nejvíce rozvrátit zbytek světa, zejména Evropu a Asii. Jak má ovšem tato slova pochopit laik?
Tak, že pak i jednooký může být mezi slepými králem. Strategie známá už Niccolovi Machiavellimu: Divide et impera – “Rozděl a panuj” pro 21. století.
Co by Spojené státy měly z toho, kdyby za sebou nechaly rozvrácený svět? Není to projev laciného antiamerikanismu?
Ne, to je projev znalosti základních strategických dokumentů americké neokonzervativní zahraniční politiky, jejíž realizace pokračuje dodnes přesto, že v Bílém domě jsou demokraté – dokumentů PNAC. Silným a sebevědomým zemím se nedá vládnout. Globální elity neuznávají suverénní politiku, pokud jde o výlučnost a přetrvání jejich panství. Vládnout se dá slabým, zastrašeným a prodejným. Projekt pro nové americké století je americký think-tank, založený v Washingtonu v roce 1997 jako nezisková vzdělávací organizace Williamem Kristolem a Robertem Kaganem. Realizována byla prezidentem Georgem W. Bushem a ovlivnila vývoj administrativy, vojenské a zahraniční politiky USA, zejména v případě národní bezpečnosti a zinscenování války v sekulárním, konzervativně socialistickém Iráku, která odstartovala destabilizaci islámského světa. V “Prohlášení o zásadách” ze 3. června 1997 se praví: “Poté, co Západ zvítězil ve studené válce, Amerika čelí příležitostem a výzvě: Mají Spojené státy vizi stavět na úspěších posledních desetiletí? Mají Spojené státy odhodlání formovat nové století příznivé americkým principům a zájmům?” V odpovědi na tyto otázky PNAC navrhuje “zvýšit výrazně výdaje na obranu a modernizovat ozbrojené síly “pro budoucnost”, “plnit “svou globální odpovědnost”, “připravenost napadnout režimy nepřátelské vůči zájmům a hodnotám USA”, “podporovat politickou a zejména ekonomickou svobodu v zahraničí”, “přijmout odpovědnost za jedinečnou roli Ameriky při zachování a rozšiřování mezinárodního řádu přátelského pro bezpečnost, prosperitu a zásady USA”. Richard Perle , který se později stal členem jádra PNAC, se podílel na projektu restrukturalizace moci na Blízkém východě (“A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm”). Tento projekt vedl k pádu Saddáma Husajna. Další klíčoví členové PNAC – Paul Wolfowitz , James Woolsey , Elliot Abrams , Robert Zoellick, Donald Rumsfeld a John Bolton byli signatáři dopisu prezidentu Clintonovi, vyzývajícího k odstranění Husajna. Tvrdili, že Saddám bude představovat hrozbu pro Spojené státy, jejich spojence v regionu Středního východu a pro dostupnost ropných zdrojů v regionu. To se psal rok 1998. Americká verze demokracie v Iráku není dodnes, rozvrat a sektářství Muslimského bratrstva a dalších radikálních skupin rozvrátilo nejen Irák, ale i okolní země. USA bez ohledu na demokracii a své zásady odpovědného vládnutí brání jednu z nejbigotnějších islámských monarchií a investora radikálních islamistů – Saúdy. Kde jsou americké zásady? Nyní se na území Iráku formuje islámský chalífát s jasně protizápadní a militantní politikou. USA váhají s jeho zničením, i když ohrožuje jih Turecka – člena NATO. Zabít 100 milionů nevěřících přece musí být pro “pravého” muslima čest. To je výsledek reálné politiky USA.
V září 2000 PNAC publikoval klíčovou 90-stránkovou strategii s názvem “Rebuilding America’s Defenses: Strategies, Forces, and Resources For a New Century”. V ní je poprvé zmíněn “globální Pax Americana” jako strategie monopolárního světa. PNAC v dokumentu tvrdí, že “Amerika má důležitou roli v udržování míru a bezpečnosti v Evropě, Asii a na Blízkém východě” a hodlá provádět pomocí armády “tvarování bezpečnostního prostředí v kritických oblastech”. Mezi metody autoři začlenili i “pokročilé formy biologických zbraní, které mohou cílit na specifické genotypy a mohou změnit biologickou válku z teroru v politicky užitečný nástroj”. O geneticky determinovaných biologických zbraních v Mladé frontě Dnes nepíšou, že?
I když se PNAC nadměrně zaměřila na vojenské strategie (hard power) a zanedbala diplomatické strategie (soft power), State Department odstranil tyto nedostatky implementací strategií z projektu profesora Gene Sharpa a jeho Albert Einstein Institute. Strategie sametových revolucí a následných půjček MMF a SB rozvráceným “liberalizovaným” ekonomikám probíhá dodnes. PNAC skončil, začal pod novým názvem. Stalo ze z něj Centrum pro novou americkou bezpečnost (CNAS) Michèle Flournoye a Kurta Campbella, které se zaměřuje na terorismus a “nepravidelné” války (o nízké intenzitě), vznik Asie jako globálního mocenského centra pod vlivem Číny a na bezpečnostní důsledky spotřeby přírodních zdrojů. Prostě americké priority dneška. Jedním z hlavních stanovených cílů programu pacifické bezpečnosti CNAS je “vymyslet budoucí cestu pro americké angažmá v Číně, které může rozšířit bilaterální spolupráci v oblastech společného strategického zájmu a podpořit zvýšení odpovědnosti ze strany čínského režimu.” Mimo pacifické (čínské) bezpečnostní iniciativy existuje specifická indická iniciativa. V roce 2010 centrum vyvinulo svůj projekt Cyber Security. Veterán afghánské partyzánské války proti Sovětskému svazu, výzkumník CNAS a spolupracovník Stratfor, člen Rady obrany USA, novinář Robert Kaplan spoluurčoval priority pro afghánské války, modeloval americkou vojenskou intervenci v Libyi a formoval i vzpoury v dalších zemích severní Afriky kvůli návratu Středozemního moře pod americký vliv. Jeho článek ” Coming Anarchy”, který publikoval v The Atlantic v únoru 1994 o tom, jak růst populace, urbanizace a vyčerpávání zdrojů podkopávají křehké vlády po celém rozvojovém světě a představují hrozbu pro rozvinutý svět, ovlivnil politiku USA vůči zemím třetího světa a uvažování administrativy USA při krocení vzpurné Evropy. Výsledkem byla arabská jara. Dalším přelomovým dílem Roberta Kaplana byla v roce 2010 stať “Monsoon: The Indian Ocean and the Future of American Power”. Agenda nastavená CNAS definovala i vojenskou strategii US Army, které za základní teritorium určilo Asii a za základního protivníka Čínu.
“Meze americké moci” nakonec určila až realizace čínského hospodářského zázraku – vítězství nad USA jeho vlastními zbraněmi – dolarem a levným spotřebním zbožím pro střední třídu. Levně ještě neznamená výhodně pro zemi, o čemž se přesvědčil třebas Detroit.
Čína se chová strategicky ve všech směrech, kontroluje nejen své hranice, ale i svou ekonomiku a politiku. Využívá měny pro politické kroky, nenechá si “radit” od MMF či SB a nenechá se omezovat ve svých suverénních rozhodnutích WTO. Její už patnáct let realizovaná strategie sahá na horizont 200 let. Je to jiný svět… Svět s 5000 let trvající kontinuitou kultury. Svět konfucianistického korporativismu. Monopolární svět Pax Americana skončil – přes zoufalou snahu USA ho udržet “politikou dělových člunů”. Dnes žijeme v době “politiky více azimutů” (řečeno kdysi Paroubkem). A největší ekonomikou světa je do sebe obrácená Říše středu, podmaňující si prozatím Asii a Afriku. A za několik let i kus Evropy a celý východ sousedícího Ruska. Bez pomoci čínských pracovních sil nikdy Rusko nevybuduje na Sibiři a Dálném východě nic.
Už nějaký čas slýcháme, že by Rusko a Čína rády provedly tzv. dedolarizaci. Rusko sice teď bude mít starosti samo se sebou, nicméně Čínská lidová republika rozšířila China Foreign Exchange Trade System o ruský rubl, novozélandský dolar a malajský ringit. Je to cesta k postupnému opuštění US dolaru Čínou? Může k tomu skutečně někdy dojít, nebo jde spíše o čínské strašení amerických politiků?
O dedolarizaci se v ropných a plynových obchodech snaží i Rusko… Výsledky neumím posoudit. Nejsem znalec čínských investic v zahraničí a nerozumím do té míry čínské strategii shromažďování obrovského množství amerických dolarů. Připadá mi to jako medvědí objetí. Kdo koho víc vydírá? USA Čínu hrozbou neuznání dluhů a zhroucením jüanu, anebo Čína USA “koupením si Ameriky” či zhroucením amerického dolaru vyžadováním reálné protihodnoty za papírky natištěné FEDem? Kdo by na konfrontaci prodělal víc? Jak by to ovlivnilo ostatní hráče multipolárního a globálního trhu nejen s dluhy? Přece jen je to globální hra s uzavřeným součtem. Pokud jeden vyhraje, druhý musí prohrát. Navíc se dominovým efektem může zhroutit ekonomika celého světa. Ekonomiky Asie ale detailně sleduje Jan Campbell – ptal bych se jeho. V zásadě platí, že vícesměrná orientace ekonomiky eliminuje lokální riziko. Co je ale v globální ekonomice lokální riziko? O tom by mohlo vyprávět Řecko…
Nedávno byly zahájeny první práce na projektu, který byl dlouhá léta zatracován jako sci-fi, tedy Nikaragujském průplavu, o jehož realizaci se starají Číňané, kteří si tím zajistí do budoucna přítomnost v regionu. Ve Washingtonu z toho jistě nebudou nadšeni. Může i toto vyvolat v budoucnu nějaké geopolitické tření? A jaké reálné dopady dokončení průplavu konkurenčního k tomu Panamskému bude mít?
Nikaragujský průplav je prozatím nejstrategičtější čínská investice v regionu. Širší, hlubší a s větší propustností než Panamský průplav ovládne dopravu z Asie na západní pobřeží USA a do poloviny zemí Jižní Ameriky. Ta investice není jištěna čínskou vojenskou přítomností, jako tomu bylo u Suezu i u Panamy. Je jištěna pouze politicky a dlouhodobou ekonomickou prospěšností jako win-win strategy. Inkaso stovek tisíc dolarů za jednu nákladní loď je zárukou toho, že Nikaragua bude prosperující země a Čínu nikdo v exportu nebude blokovat. A Čína si svou investici ohlídá navzdory zděšení Washingtonu. Dnes už není Jižní Amerika roztříštěným regionem plným narkobaronů, fašistických plukovnických vlád a postkolonizačních vztahů. Sociální, ekonomická a politická integrace zemí Latinské Ameriky a Karibiku, sdružených v ALBA (Bolívie, Nikaragua, Dominika Antigua a Barbuda, Ekvádor a Svatý Vincent a Grenadiny, Svatá Lucie, Grenada, Svatý Kryštof a Nevis, pozorovatelé Írán, Sýrie a Haiti) či sdružení Petrocaribe (vedené Venezuelou), ale i Unie jihoamerických národů UNASUR (integrující uskupení Mercosur a Andské společenství národů) dává reálnou naději na brzkou integraci podobnou Evropské unii, kde bude v budoucnu společná měna, parlament a volný pohyb osob. Nedobré emancipační a integrační vyhlídky na “zadním dvorku” USA.
Co západní politika vůči Ukrajině? Mnozí ekonomové hovoří o tom, že Ukrajina je černá díra EU a že evropští lídři udělali v této oblasti řadu chyb. Jaké posuny v ukrajinské krizi můžete v letošním roce očekávat?
Měl jsem prognostickou pravdu, když jsem prorokoval už na počátku ukrajinské krize, že Rusko nebude o zbídačenou zemi stát. Ukrajinský prezident Porošenko nyní tvrdí, že “tuhle válku vyhrajeme”, aniž evropské státy zajímá, že ji chce vést s vlastním lidem na východě. Fašisty v ukrajinské vládě nikdo nechce vidět. Jsou to zkurvysyni, jsou to ale naši zkurvysyni.
Ukrajinský premiér tvrdí, že Ukrajina vybuduje největší armádu v Evropě, aniž ví, že jediný den existence současných operací provládních bojůvek stojí 6 milionů dolarů denně. Ukrajina potřebuje minimálně 15 miliard dolarů na rok, aby se neocitla v bankrotu (nikdo nemluví o rozvoji), EU slíbila pouze dvě miliardy. Za půl miliardy z těch dvou buduje ukrajinský premiér betonovou “oponu” na hranici s Ruskem. Plýtvá tak cennými zdroji na hladové zdi. Zima přinese plynové vystřízlivění, na jaře už všem budou jasné důsledky této diletantské politiky v radikálním zdražení spotřebních cen ruského plynu i ropy – benzinu, tepla, spotřebních výrobků i potravin. Prostě všeho. Hromadné dopravy, služeb. Propad ekonomiky je obrovský, státní administrativa je v rozkladu. Stabilizující se ruský trh už nikdy Ukrajina nezíská. Evropa se bude dumpingu nakonec bránit. Propad ekonomiky povede na Ukrajině ke spuštění masivní inflace a dominového efektu v sociální a nakonec i v politické oblasti. Evropa bude řešit vedle invaze hladových uprchlíků z Afriky a Sýrie ještě ekonomickou migraci z Ukrajiny. Moskva už nyní nelegální migranty vyhošťuje a migraci drasticky zpřísňuje pro všechny země SNS, které nepodpořily Rusko v současné ekonomické válce. Další miliony hladových gastarbeiterů, které se zúčastní migrační vlny.
Dají se vidět nějaké naděje na trvalé ukončení bojů?
Naděje na trvalé ukončení bojů na Ukrajině já vidím v horizontu jednoho až dvou let – poté, co vládním vojákům dojdou náboje, žold a Porošenkův režim padne sám o sobě. Zhroutí se i majdanová iluze o vstupu do EU či NATO a západní Ukrajina se smíří se ztrátou východních regionů, které budou mít podobný status jako Podněstří. Rusko je nepřijme, pod vládou západní Ukrajiny chtít být nebudou. S vrahy žít nelze – to je balkánská zásada. Vynucená samostatnost si postupně vynutí konfederativní uspořádání celé Ukrajiny a vnucenou neutralitu. Možná pod dozorem modrých přileb. Očekávám v té souvislosti i pokus o osamostatnění Zakarpatska, které může chtít status “zvláštní ekonomické zóny” na hranici se “západem”.
Do jaké míry se dá hovořit o tom, že za to může Rusko svojí “agresivní” politikou, protože jinak by byl na Ukrajině dávno klid a země se mohla vydat na svoji evropskou cestu?
Kdyby za současnou situaci Ukrajiny mohlo Rusko, nevzdalo by se ústy Lavrova možnosti připojit východní území stejně jako Krym. Krym byl pro Rusko operací geostrategického významu (přístup k moři, přístav, vojenské základny), východní regiony Ukrajiny jsou otázkou lokálně ekonomickou. Rusko není agresivní, ale asertivně prosazuje svou geopolitickou moc. Představa, že mu protivník sídlí u hranic a že využívá surovin a zbrojní know how místních továren, je nemilá každému generálovi. Stejně jako byla půl století nemilá americkým generálům existence “komunistické” Kuby pár kilometrů od amerického pobřeží. Je to tak nepochopitelné? Viníkem krize není Rusko, ale sprostá protiruská provokace klíčových zemí NATO prostřednictvím hlupáků v administrativě EU.
Jakým směrem se bude vyvíjet Evropská unie a eurozóna? Je současný stav dlouhodobě udržitelný? Hrozí, že bude muset EU přijmout hromady imigrantů a vedle toho se může stát, že ve Francii, Španělsku, Řecku či Velké Británii vyhrají politici stojící napravo či nalevo od evropského mainstreamu jako Marine Le Penová či Nigel Farage a další. Máme se v příštím roce vývoje v EU obávat?
Obávat se je nutné hlouposti. Že bude muset EU přijmout hromady imigrantů, to doopravdy hrozí. Myslím ale, že k tomu nedojde. Odpor vůči imigrantům v jednotlivých zemích, který sílí, donutí politiky k uzavření jižních a jihovýchodních hranic vojensky. Takže se po lodích duchů ve Středozemním moři bude střílet. Nebo se rozpadne Schengen. To bude konec multikulturního humanistického romantismu evropské politiky a vítězství několika pravicových politiků v klíčových zemích EU – ve Francii, v Itálii, v Británii, v Belgii a možná i jinde.
Co by evropští lídři museli udělat, aby se obecně situace začala zlepšovat?
Dívat se na situaci optikou svých voličů. Žít povinně po celou dobu mandátu za průměrnou mzdu. A to se nestane.
Příležitost tak dostanou politici, kteří budou koketovat s populistickým nacionalismem, mezietnickou a mezináboženskou nenávistí. Okamurové. Národní fronta Marine LePenové, Orbánův FIDESZ, Britská národní strana, Švédští demokraté… Neradostná vyhlídka, kam Evropu dovedla ideová zaslepenost zliberalizované evropské sociální demokracie, která odmítá měnit svět za spravedlivější, ale pouze záplatuje svými kompromisy stávající neudržitelný systém. Pokud z EU vystoupí Británie pod tlakem euroskeptiků, případně Francie či Itálie pod tlakem ultrapravice a za tlaku zbývajících zemí vstoupí Ukrajina nebo Turecko, bude to jiná Evropská unie, než do které jsme vstupovali a se kterou jsme, byť s výhradami, souhlasili. Bude třeba se znovu otázat občanů, zda v takové Evropě chtějí být a platit tento expanzivní experiment. Být solidární lze jen do určité míry. A ta míra je jiná v době konjunktury a jiná v době krize. Evropa chudých je něco jiného než Evropa bohatých. Stejně jako solidarita chudých s ještě chudšími, která je elitami očekávána od obyvatel zemí stávající EU. Budeme z českých daní platit Ukrajince? Nebo snad vstup Ukrajiny do EU či asimilaci imigrantů z Afriky, Sýrie či Východu zaplatí bohatí?
