Oskar Krejčí
25. 1. 2015 První zprávy rozhovor
V zemích, jako je Řecko, se projevuje globální roztahování nůžek mezi bohatými a chudými v radikální podobě. Na růstu nevydělávají všichni, stejně jako všichni netratili na propadu. A údajů o procentním růstu se nikdo nenají. Navíc úspory nevedou k zásadní likvidaci zadluženosti: v současné době je řecká zadluženost na úrovni 175 % tamního hrubého domácího produktu.
PZ: Asi nelze začít náš každotýdenní rozhovor jinak než otázkou směřující k parlamentním volbám v Řecku. Domníváte se, že možný úspěch radikálního levicového hnutí Syriza zásadně změní situaci v Evropské unii?
Kdybych měl odpovědět obrazně, zdá se, že se blíží konec období slávy Angely Merkelové. V posledních dnech jsme zaznamenali hned několik příznaků toho, že letošní desáté výročí jejího nástupu do úřadu německé kancléřky bude ve znamení sestupu její prestiže i moci. Situace v Řecku je pouze jedním z více příznaků této skutečnosti.
PZ: V jakém smyslu? Tedy především pokud jde o Řecko.
Vyjdeme-li z údajů Mezinárodního měnového fondu, pak se vloni Řecku poprvé od roku 2008, tedy od počátku krize, začalo dařit: zaznamenalo růst hrubého domácího produktu o 0,6 %. A na letošek mu byl slibován růst dokonce o téměř tři procenta. Ukazuje se však, že tyto makroekonomické údaje nemají uklidňující sociální a politický efekt. V zemích, jako je Řecko, se projevuje globální roztahování nůžek mezi bohatými a chudými v radikální podobě. Na růstu nevydělávají všichni, stejně jako všichni netratili na propadu. A údajů o procentním růstu se nikdo nenají. Navíc úspory nevedou k zásadní likvidaci zadluženosti: v současné době je řecká zadluženost na úrovni 175 % tamního hrubého domácího produktu.
V takové atmosféře se nižší a střední vrstvy nutně vracejí k otázce, která stála na počátku krize a kterou opatření Evropské unie zatlačila do pozadí: kdo za to všechno může? Byl někdo potrestán za pauperizaci a deindustrializaci Řecka? Nejsou náhodou viníci mezi těmi, kdo i dnes bohatnou? A v neposlední řadě: nebyly to náhodou německé a francouzské banky, kdo úvěrovaly například nesmyslné nákupy německých a francouzských zbraní řeckou vládou, a dnes tvrdě vymáhají dluhy?
PZ: Obecně se soudí, že odchod Řeka z eurozóny povede k obrovské krizi celé Unie. Sdílíte tento názor?
Logicky by mělo platit, že odchod nejslabšího článku, který vyžaduje dotace, by měl vést k posílení Eura. Problém je v tom, že Řecko se může stát příkladem třeba pro Španělsko a Itálii. Ve Španělsku by strana Podemos mohla sehrát obdobnou roli jako Syriza v Řecku. A potom je tu psychóza, kterou může spustit lavina katastrofických komentářů, jež zaplaví masmédia. A v neposlední řadě, čímž se vracíme na počátek rozhovoru, poklesne prestiž kancléřky Merkelové, která personifikovala eurounijní moc a optimismus.
PZ: Mluvil jste ale o více rizikových faktorech spojených se jménem železné kancléřky.
Řecko je pouze příkladem řešení finanční krize podle modelu spojeného s kancléřkou Merkelovou. Zjednodušeně řešeno, jsou zde dva modely: eurounijní, který prosazovalo především Německo a lze ho označit nálepkou ÚSPORY. A pak je tu model použitý v USA, kde Barack Obama prosazoval opatření, která lze označit jako INVESTICE. K oběma by se dal připojit ještě velmi sympatický islandský doplněk, jenž by mohl nést nálepku TREST pro viníky krachu v důsledku nekvalifikovanosti a nenasytné sobeckosti řady finančníků. Tento doplněk si ale Obama a Merkelová netroufli ani naznačit – a mainstreamová média jej embargují dodnes.
Problém kancléřky nastane, když se porovnají výsledky obou přístupů. Podle Mezinárodního měnového fondu zaznamenala loni Eurozóna růst 0,96 % hrubého domácího produktu, zatímco USA 2,59 %.
PZ: Rovněž se tím prezident Barack Obama chlubil ve Zprávě o stavu Unie, kterou přednesl před několika dny v Kongresu USA!
Do značné míry právem. Úspory, které spoléhají na oživení pouze prostřednictvím trhu, jsou mírně řečeno ekonomicky riskantní a sociálně-politicky sebevražedné. A tak nastala v Evropské unii další nesmírně významná vzpoura proti politice kancléřky Merkelové: Evropská centrální banka (ECB) rozhodla vkládat do ekonomiky dluhopisy ve výši 60 miliard euro měsíčně, a to až do září příštího roku. Tedy celkem více než bilion Eur.
Rozhodla se praktikovat to, co dlouhá desetiletí činí americký FED.
PZ: Jaký bude výsledek? Myšleno z hlediska ekonomiky a sociální oblasti Evropské unie.
V tom se ekonomové neshodnou. Pro politologa se otevírá otázka, zda je na světovém trhu místo pro dva globální spekulanty. Zda je možné, aby vedle FED tutéž hru na peníze hrála i ECB. A je zde pro politologa i jasná informace, že státy jako Čína, Rusko, Brazílie, ale i Japonsko a mnoho dalších budou ještě rychleji utíkat k národním penězům jako rezervní a obchodní měně. A ke zlatu. Nemohou nechat své země napospas nepředvídatelné libovůli evropských a amerických spekulantů. Zdá se, že toho se Merkelová obávala.
PZ: Mluvil jste o více příznacích krize evropského vládnutí kancléřky Markelové. Co jste měl ještě na mysli?
Pro veřejnost bývají zásadní rozhodnutí utajena či skryta pod blátem neužitečných zpráv. Tak dodnes neznáme skutečné důvody odchodů kancléře Helmuta Kohla či vicekancléře a ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera do ústraní. Tak se také můžeme pouze dohadovat, co se děje za zdmi kancléřství dnes. A co je příčinou překvapivé jednostrannosti kancléřky při posuzování situace na Ukrajině.
Například ve čtvrtek ve svém vystoupení na Světovém ekonomickém fóru v Davosu označila připojení Krymu k Rusku za „fundamentální narušení principů evropského mírového uspořádání“. A dávala jasně najevo, že takovéto chování je v poválečné Evropě nepřijatelné. Jako by nikdy neslyšela o německém podílu na rozbití Jugoslávie, německém souhlasu s bombardováním Bělehradu, o německém uznání odtržení Kosova, o německém podílu na svržení zvoleného ukrajinského prezidenta. To, co kancléřka předvedla, je jasné přihlášení se k politice hájící zájmy Washingtonu, nikoliv Německa či Evropy. Je to jednání, které připomíná chování Gorbačova před rozpadem Sovětského svazu: snaha zalíbit se strýčkovi Samovi, který by mohl pomoci z problémů.
Jenže proč by měl strýček Sam pomáhat již okoukanému politikovi? Když se mu líbí nové tváře s větší disciplínou či podlézavostí?
PZ: Nezdá se mi, že by bylo možné z jednoho projevu dovozovat tak dalekosáhlé závěry.
Taky tyto úvahy předkládám pouze jako varování vyzývající k větší ostražitosti. Stále ale také čekáme na to, že se Berlín ohradí vůči slovům ukrajinského prezidenta o sovětské intervenci do Německa v roce 1945. Nebo na chvíli, kdy Berlín zaujme zásadní postoj k přípravám oslav osvobození koncentračního tábora v Osvětimi, kam není zván ruský prezident. Nemluvě o takových nesmyslech, jako je prohlášení polského ministra zahraničí Grzegorze Schetyna, který je vzděláním historik, že není třeba zvát ruského prezidenta, protože Osvětim přece osvobodil Ukrajinský front. Zopakoval tak tezi amerického velvyslance v Srbsku Michaela Kirbyho, vzděláním také historika, že netřeba zvát Putina na výročí osvobození, když přece Bělehrad osvobodil Ukrajinský front. Ukrajinský front ovšem bylo uskupení armád pojmenované podle území, na kterém tyto armády operovaly v Sovětském svazu. 1. ukrajinský front, který osvobozoval koncentrační tábor v Osvětimi, se původně jmenoval Voroněžský front, předtím Brjanský front. A vojáci, kteří v těchto armádních uskupeních bojovali a umírali, byli Rusové, Ukrajinci, Čečenci, Kazachové…
Říkám to i proto, že politici začínají aktivně zneužívat rozpad historického vědomí. Ten je patrný zvláště u mládeže. Asi nebudu jediný vysokoškolský učitel, který zaznamenal neuvěřitelný propad znalostí z dějin u studentů. Zdá se, že amerikanizace evropského školství přináší mimo jiné to, že nové generace by mohly být manipulovatelnější přihlouplou propagandou.
PZ: Je to cílený záměr?
Nejsem příznivcem konspiračních teorií. Nevidím v tom záměr, ale něco horšího: projev stále hlubší krize západní civilizace.
rozhovor vedl Jiří Kouda
