Oskar Krejčí
19. 1. 2015 První zprávy
Obávám se, že klíč k řešení toho, čemu se eufemisticky říká „ukrajinská krize“, a co není nic jiného než špinavá válka, leží ve Washingtonu. A vůbec není jasné, jaké cíle Spojené státy na Ukrajině sledují. Nebo za co Washington mír v této zemi vymění.
PZ: Konflikt na východě Ukrajiny nebere konce. Každodenní zpravodajství nehovoří jen o stálé střelbě a o rostoucích počtech mrtvých, ale i o doplňování a přeskupování vojsk či dokonce o přípravě rozhodujícího útoku. Jak vidíte budoucnost tohoto konfliktu?
Už Carl von Clausewitz napsal, že války se odehrávají v mlze. Myslel tím pohled vojenského velitele zásobovaného špionážními informacemi. A postavení komentátora je ještě komplikovanější: jsou nejen dále od konfliktu samotného, ale kromě kamufláže přímo zúčastněných aktérů zahalují přesný obraz bojů vlny pseudoinformací nejrůznějších agentur, masmédií, ale také internetu s jeho škálou pravdivosti od mínus sta do plus sta procent.
V pozadí konfliktu jsou tři velcí hráči: Moskva, Brusel a Washington. U Moskvy je zřejmé, že by si přála co nejrychlejší ukončení…
PZ: Ale za jakých podmínek? Jestli rozumím oficiálnímu stanovisku Moskvy, pak při zachování celistvosti Ukrajiny – ale bez Krymu. Při dodržování míru – ale při respektování povstalců označovaných Kyjevem za teroristy. To nevypadá na snahu skončit co nejdříve!
Skončit co nejdříve vyžaduje vyjít z aktuální situace. V diplomatickém jazyce existuje pojem „fait accompli“. Označuje se tím skutečnost, která vnikla nestandardním způsobem, ale je nezvratná či jen velmi těžko změnitelná. Což je například připojení Krymu k Rusku. Z tohoto faktu se musí začít – a třeba požadovat kompenzace, nikoliv změnu, která není dosažitelná. To je politika, jako umění možného. Stejným faktem je i nová reprezentace Doněcka a Luhanska, s níž je třeba o míru jednat. Protože tamní představitele je možné označovat za samozvance, ale jsou reálnými nositeli moci. Tak jako politici, kteří se zmocnili moci po svržení prezidenta Viktora Janukovyče.
Rusko požaduje uklidnění, protože má před sebou dva roky ztrát. Nejnověji čísla Světové banky uvádějí, že hrubý domácí produkt Ruska letos klesne o 2,9 %, v roce 2016 bude v podstatě stagnovat na úrovni růstu 0,1 %, aby další rok vzrostl o 1,1 %. To nejsou příznivá čísla, ovšem není to propad jako v krizi po roce 2008.
PZ: Světová banka se ale poměrně často mýlí.
To máte pravdu. Ale její údaje jsou dobrou ilustrací aktuálního vnímání Ruska. Ukazují, že původně očekávaný poměrně plynulý růst na úrovni tří procent hrubého domácího produktu se nekoná.
Podle oficiálních údajů vzrostly loni ceny potravin v Rusku o 15,7 %, přičemž nejvíce u cukru – 40 %. U spotřebního zboží vzrostly ceny o 8,1 %. Služby zaznamenaly nárůst o 10,5 %, nejvíce pak zájezdy do zahraničí – o 41,1 %. V pozadí tohoto inflačního pohybu bezesporu stojí západní sankce. Ovšem, jak jsem řekl, je to stále na úrovni sociální snesitelnosti a lze právem očekávat, jak to naznačují i citované údaje Světové banky, že jde o dočasný propad. Třeba i díky rostoucí orientaci ruské ekonomiky směrem k Pacifiku.
PZ: Rusko tradičně doplácí i na svoji malou modernizaci. Což je druhá strana téže mince, kdy doplácí na závislost na cenách za ropu a plyn. A ty klesají. Potom je problém i toto.
Samozřejmě, Rusko přichází o poměrně snadno získávané peníze. Propad cen ropy je oproti loňskému červnu přibližně 60 %. Na nedávném fóru v Moskvě ruský ministr financí uváděl, že při ceně 50 dolarů za barel, bude tento pokles znamenat výpadek příjmů do rozpočtu 45,2 miliard dolarů.
Nelze ale nahlížet na pokles ceny ropy jako na výhradně ruský problém. Venezuelský prezident tento týden dojednával společnou politiku s Íránem a Ruskem. Navštívil i Saudskou Arábii. V téže době agentura BBC přinesla zprávu, že v důsledku nízkých cen je britská těžba ropy v Severním moři na pokraji kolapsu a ohroženo je 450 tisíc pracovních míst.
PZ: Jenže je tu stará bolest ruské ekonomiky: malá nabídka zboží na export, které by bylo na špičkové technologické úrovni.
Rusko stále ještě dohání Západ. Od Petra Velikého to činí se střídavými úspěchy v přiblížení se a v následné vlně propadu. Už Petr dokázal udělat z Ruska stát s největší výrobou železa v Evropě, Alexander přivedl vojáky až do Paříže, Stalin do Berlína – ale vždy následovala stagnace, někdy i rozpad státu. Putin se snaží založit přirozené kořeny ekonomického růstu, které by rozvoj učinily sebedynamizující. Myslím tím bez závislosti na politických výkyvech.
PZ: Lze něčeho takového dosáhnout?
Nevím. Osobně jsem přívrženec inteligentního státního intervencionalismu. Zvláště v zemích, jako je Rusko.
Asi se opakuji, ale znovu připomínám, že v řadě technologií je Rusko na světové špičce. V Kongresu USA se zrovna připravuje zákon, který by zakázal dovoz ruských raketových motorů. Aby se snížila údajná závislost na Rusku…
PZ: Američané jsou závislí na ruských raketových motorech?
Ale kdež! Jde o jeden typ. Firma Orbital Sciences, jeden z pilířů amerického kosmického programu, užívá motory RD-181 a nově plánuje nakoupit 60 těchto motorů. Teď budou muset američtí poplatníci zaplatí tři miliardy dolarů na vývoj vlastního motoru. Což bude pro někoho slušný kšeft. Je to plýtvání – dovoz těchto motorů ohrožuje americkou bezpečnost asi tolik, jako ruskou bezpečnost ohrožuje dovoz aut GM do Ruska. Výrobu raketových motorů v Rusku embargo USA také nikterak neohrozí. Moskva chystá letos třicet startů do vesmíru, raketa Angara by měla nahradit rusko-ukrajinskou raketu Zenit v projektu Mořský start. A tak by bylo možné pokračovat.
Především ale nikdy nesmíme zapomínat: zárukou bezpečnosti v 21. století je vzájemná závislost. Autokratické pojetí bezpečnosti, kdy se každá mocnost stará o vlastní štěstí bez ohledu na ostatní, je rostoucím globálním rizikem.
PZ: Zpátky k Ukrajině. Lenka Procházková v nedávno vydaném sborníku Rusko včera, dnes a zítra, který vznikl na základě debaty v Jazzové sekci loni 21. srpna, mimo jiné říká, že to někdy vypadá, jako by „evropští politici ztratili nejen smysl pro realitu, ale i instinkt“. Jaké jsou tedy podle vás zájmy Bruselu na Ukrajině?
Objektivní zájem je jednoznačný: ukončit konflikt. Politika Bruselu je ale mnohoznačná. Někdy konflikt iniciuje, jindy vyvolává nedůvěru Moskvy, často směřuje nesrozumitelně proti vlastním zájmům. Německá kancléřka Angela Merkelová prý prohlásila, že Vladimír Putin žije v alternativním vesmíru, kde bílé je černé a modré je zelené. Což je bezesporu hezká metafora, bohužel ale taktéž naznačuje, že západní politici jsou barvoslepí.
Nikdo už nepochybuje, že sankce proti Rusku se obracejí proti Evropské unii. Přímo, protože ztráty na obou stranách narůstají, a zdá se, že Rusko dokáže unijní trh snadněji nahradit, než Unie ruský. Nepřímo doplácíme i tím, že sankce vůči Rusku dopadnou i na Ukrajinu. Kterou bude muset Unie financovat, nechce-li další rozvrat na své východní hranici. Aktuálně prý Kyjevu chybí 15 miliard dolarů.
V pondělí by měli ministři zahraničí unijních států v Bruselu projednávat další postup vůči Rusku. Dostupné informace naznačují, že Federica Mogheriniová, vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, předkládá materiál obsahující návrh vrátit Rusko –v návaznosti na postupné řešení krize na Ukrajině – do společných diplomatických aktivit, obchodu a řešení globálních problémů.
PZ: A co Washington a Ukrajina?
Vlivu neokonzervativců na rozhodování prezidenta Baracka Obamy se už nedá zabránit. A pro neokonzervativce jsou extrémisti v Sýrii či na Ukrajině spojenci, dokud alespoň trochu poslouchají a bojují proti příliš samostatnému státu. Přibližně pět tisíc mrtvých v kárné operaci na východě Ukrajiny, v místech strašných bojů během 2. světové války, ale i statisíce mrtvých v pásu od Pákistánu po Sýrii, jsou projevem takovéhoto chápání mezinárodních vztahů.
Někdy se zdá, že ostřelování Donbasu a okolních vesnic je vedeno představou o konečném řešení ruské otázky na Ukrajině pomocí genocidy a vyhánění původního obyvatelstva.
Pro neokonzervativce jsou pojmy jako „lidstvo“, a od nich odvozené mezinárodní právo, jen deriváty představy „America first!“. Obraz výjimečnosti USA je spojen s vizí speciálních práv, kdy americké „laskavé impérium“ pečuje o poddané a zabití civilisté na východě Ukrajiny či v Súdánu jsou jen vedlejší ztráty při péči o americké blaho. Tak, jako je věznice na Guantánamu ochranou „globálních privilegií“ občanů USA.
PZ: Jiří Kouda
