Aleš Uhlíř
7. 1. 2015
V nedávné minulosti jsem opakovaně poukázal na stránkách Britských listů na významná rozhodnutí II. senátu Ústavního soudu, jež se týkala práv zaměstnanců (např. zde nebo zde). Těsně před vánočními svátky vydal týž senát zcela zásadní nález, jemuž média nevěnovala žádnou pozornost, ačkoliv měla k dispozici obsáhlou tiskovou zprávu zde .
Ústavní soud v tomto případě vyhověl stížnosti muže, který se několik let marně domáhá neplatnosti výpovědi, k níž mělo dojít jen z toho důvodu, že se s kritickým dopisem obrátil na zahraniční vedení firmy, v níž dříve pracoval. Zaměstnanec se pokoušel skutečné důvody výpovědi a šikanózní postup zaměstnavatele u soudu prokázat tajně pořízenou audionahrávkou rozhovoru s německým manažerem, což však soudy nepřipustily. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/14 v obecné rovině staví proti nekalým praktikám vzájemného skrytého nahrávání. Zásah do práva na soukromí je však dle Ústavního soudu ospravedlnitelný, je-li odůvodněn zájmem na ochraně práv zaměstnance před svévolí zaměstnavatele.
Význam tohoto nálezu, jehož hlavní argumentační teze jsou pro všechny české soudy a státní orgány závazné, zdaleka překračuje otázky přípustnosti uvedených nahrávek jako důkazů v soudním řízení. Ústavní soud totiž výslovně označuje ochranu slabší strany v soukromém právu za princip ústavní právní síly a jeho nerespektování za zásah do základních práv občanů. Účastník civilního soudního řízení má právo očekávat, že soud bude při svém rozhodování právo vykládat dle tohoto ústavněprávního principu. Civilním soudům se tak dostává klíčového interpretačního vodítka pro celou řadu citlivých oblastí, včetně sporů týkajících se ochrany spotřebitele či věcí exekučních. Děje se tak navíc tváří v tvář nejistotě způsobené záludnostmi nového občanského zákoníku.
Ústavní soud v citovaném nálezu dále upřesňuje uvedenou ústavněprávní zásadu pro oblast pracovního práva. V nálezu se doslova uvádí, že pracovní právo “musí účinným způsobem chránit zaměstnance před jakýmikoli formami nátlaku a svévole ze strany zaměstnavatele, pokud jde o ukončení pracovního poměru. Jde o projev ochranné funkce pracovního práva a principu ochrany stability pracovního poměru. Při rozhodování pracovněprávních sporů musejí mít soudy tento vůdčí princip stále na zřeteli, a to zejména při vedení dokazování, neboť jinak by se soudy poskytovaná ochrana zaměstnance před svévolí zaměstnavatele stala jen formální a neúčinnou. Obecné soudy mají především povinnost vzít v úvahu obvyklou důkazní nouzi na straně zaměstnance, jenž se snaží prokázat nezákonný postup zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru”.
Nejnovější nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/14 z 9. 12. 2014 (zde) lze jistě vykládat jako projev obměny složení Ústavního soudu některými nominanty Miloše Zemana. Svými názory v minulosti spíše liberálně-konzervativní soud nyní počíná klást otevřený důraz na sociální práva občanů. Bude velmi zajímavé sledovat, jak civilní soudy v konkrétních případech zareagují na tuto konstitucionalizaci ochrany práv zaměstnanců a dalších zranitelných účastníků právních vztahů, jejíž nutnost je patrná již dlouhou dobu.
