24. 1. 2015 ParlamentníListy
Zkušený novinářský matador Jan Petránek poskytl Parlamentním Listům obsáhlý rozhovor. V něm mimo jiné přiznal, že se necítí být Charlie, ale spíše jako český Honza. Rozpovídal se o tom, co ho zlobí na náboženských představitelích, i o tom, jaká kolem nás zuří válka, i když to možná nevnímáme…
Události ve Francii vyvolaly poměrně bouřlivé reakce na islám. Konají se protesty v Německu, odehrály se i u nás. Není to cesta, jak tu propast, která mezi původními Evropany a většinou přistěhovalci, vyznávajícími toto náboženství, ještě víc prohloubit? Nebo to má podle vás šanci dojít k úspěšnému a efektivnímu řešení?
Víte, já musím odpovědět tím, že přiblížím i mnohé, pro někoho již dávno zapomenuté historické události. Ale i ty mají vliv na to, co se děje nyní – proto o tom mluvím. Jde totiž o problematiku, která se teprve rozvíjí. Jakým způsobem jednotlivé větve příslušníků tam či onam budou rozloženy v tomto desetiletí a možná za toto desetiletí, to dneska nikdo neodhadne. Vtip je v tom, že Spojené státy odchází nyní po nejdelší válce své historie ze Středního východu. Ukazuje se ale, že evropské oči nejsou vůbec schopny dohlédnout, jak se celá ta situace dotýká Asie a přes Asii zase zbytku světa. Indie například už nyní musí přemýšlet nad svou dlouhodobou strategií. I tato země se potýká s náboženskými rozpory a Indie se cítí nejvíc ohrožená muslimským radikalismem. S obavami si totiž říká, a zřejmě právem, směrem k západní Evropě i NATO: “Vy jste rozdráždili supersršňové hnízdo a teď se to nakonec vrhne na nás…”
Takže tím chcete naznačit, že se terorismus spojený s islámem časem přemístí do jiného regionu světa?
Tak bych to neřekl. Ale s dovolením se budu ještě držet historie, která může nastavit i to, jaký bude vývoj či výsledek. Vzpomeňme, že islámsko-hinduistické střetnutí bylo zaviněno Anglií, když rozdělila Indii na Indii a Pákistán. Nebylo to proto, že by Anglie chtěla být spravedlivá, nebo nastavit nějaký modernější způsob. Ale použilo se to proto, aby platilo to staré: “Rozděl a panuj.” Mysleli si, že tak bude lepší kontrola nad Indií i Pákistánem, když se postaví proti sobě. Jeden z anglických diplomatů řekl, že když se pere Pákistánec s Indem, je to jako když se dva slouhové Anglie perou. A až se doperou, Anglie těm sluhům poručí, co mají dělat dál. Když je to řečené z anglických úst, je to něco neuvěřitelného.
Totéž se ale v minulosti stalo třeba i s Kyprem, kde opět Anglie operovala stejným způsobem. Mohl bych citovat i konkrétní smlouvu, která utrhla Arábii od Turků a opět došlo k rozdělení vlivů mezi Anglii a Francii, tak, aby se to hodilo hlavně jim. Někdo může říci, že vyčítám staré hříchy a že se na to máme dívat moderněji. Nemůžeme ale mluvit o tom, jaké jedovaté květy vyrostly nahoře na vysokém stromě, když se nepodíváme na to, že ty kořeny jsou základy. Z nich se neustále nasává ta stará geopolitická struktura vnímání moci nad světem. A to je proto, dle mého, hodně důležité vědět. Nyní se to opakuje. Podívejme se, co Amerika i západní evropské státy jako Anglie či Francie provedly v Libyi, to, jakým způsobem chtěly, aby tam proběhla vlna revolucí, v domnění, že po revoluci se dostanou k moci elity, které jim půjdou politicky a ekonomicky na ruku. Jenomže nepočítaly, že výsledkem bude hlavně destabilizace. Nepodařená strategie je nyní odrazem toho, že si všichni lámou hlavu nad tím, jak to dostat pod kontrolu.
A to je právě ten problém, který tíží možná lidi, co vyrážejí protestovat do ulic – nebo to tak nevnímáte?
Ano, ta destabilizace je něco, co strašně trápí normální lidi u vnímání současného světa. Především to nejvíc těší pak ty teroristy. V okamžiku, když totiž rozvíříte v krásném moři bahno, tak samozřejmě i v té čisté průzračné vodě se může dít cokoli – tedy dělat cokoli, co se pak těžko rozezná, od koho to původně vyšlo. Pak se neví ani to, jakým způsobem slevit Íránu, slevit určitým pákistánským silám. Zatím se o tom moc totiž nemluví, ale tamtamy ze Středního východu a Asie ukazují totiž na to, že i v Pákistánu jsou snahy dostat k moci určitou umírněnou sortu lidí. A zajímat by to svět i nás mělo – vždyť Pákistán je země, ve které dnes žije víc obyvatel než v Rusku. Hodně podobný vývoj se dá očekávat i v někdejším východním Pákistánu, nyní Bangladéši. A tam je také víc obyvatel na malinkatém kousku území než v Rusku – přes 160 milionů. Všechna tato semena zla případné další destabilizace v takovýchto regionech je něco, čemu se za starých časů říkalo vypustit džina z láhve. A nikdo s tím dnes neumí nic udělat.
Přesto si dovolím se zeptat ještě na masové akce, které se v reakci na terorismus v Evropě objevily – nejde vlastně také už o jakýsi radikalismus z naší strany?
Akce, protiakce neboli teror a naše jakási odpověď na to… To je spíš obrazem zoufalství protestujících, než radikalizace, kteří by nejradši smetli celý problém rychle ze stolu. Ale jen to, že křičí – tohle my nechceme – samo o sobě ten problém prostě nevyřeší.
Hovořil jste o tom, že různá místa planety byla zřejmě uměle vehnána do konfliktů. Nemáme se bát třeba i nyní v Evropě, že může být další, byť velikou, oblastí, kde by také mohlo jít o to dostat starý kontinent do nějakého válečného střetu?
Je to složitější. Ti, kteří nenávidí svého protivníka, jako se nyní například dají vysledovat obrovské polské vlivy v Evropské unii proti Rusku, mohou k takovýmto krajním řešením možná inklinovat. Víme, že Poláci a Rusové si v minulosti mnohokrát ublížili a někteří Poláci mají tak v sobě zakořeněno to, že chtějí ty křivdy možná oplatit. Vždyť všichni víme, co pro polská srdce znamenala děsivá supergenocida jejich vojenské elity v Katyni. I proto jistě Polsko podporovalo snahy Evropské unie utrhnout za každou cenu od Ruska Ukrajinu. Jenomže se zapomínalo na to, že ukrajinsko-ruská ekonomická provázanost znamenala, jen díky ukrajinsko-ruské ekonomické infrastruktuře, že jak Ukrajina, tak Rusko budou alespoň na úrovni, kterou před krizí oba ty státy měly.
Dneska bylo postaveno Rusko do situace, kdy se proti němu vede za pomocí sankcí ekonomická válka. Bylo to zbytečné a ty snahy tam jsou patrné. A já, protože je mi líto těch desítek milionů mrtvých na ruské straně, co způsobila a jak první – bolševická, tak později komunistická éra, i 2. světová válka, tak svým způsobem se nad tím, i když to může znít ošklivě, usmívám. Rusko tam bude totiž nakonec donuceno k tomu udělat, co už mělo samo udělat ze své vůle dřív – a to k vybudování nové infrastruktury.
Už není možné, aby se spoléhalo jen na vývoz zbraní, či na vývoz čehokoli dalšího. To všechno jde stranou a Rusko musí začít budovat svoji vlastní moderní infrastrukturu, bez ohledu na to, že by očekávalo, že to nejlepší z technologií dá Rusku svět a Evropa.
Může to asi očekávat od Číny, jak to tak vypadá – i podle různých uzavřených smluv?
Ano. Tady je nesmírně zajímavé to, že stejným způsobem, jak zjistila Čína, že už nemůže levně vyvážet, musela to, co nahromadila jako fantastické plus ve své pokladně, už směřovat k vlastnímu domácímu spotřebiteli. A to bude donuceno udělat taktéž Rusko. Protože dnešní čínští ekonomové jsou obrovsky prozíraví, začali i s neuvěřitelným rozvojem silnic a železnic. Když se dozvíte, že v Sečuanu jsou schopni do deseti let mít tak velké metro, jako je to nejstarší na světě v Londýně, když víte, že Čína vybudovala za posledních dvacet let tolik dálnic, kolik jich celkem nyní mají Spojené státy, tak pochopíte, že Čína se rozmáchla i na projekty, jako třeba postavit železniční spojení od Šanghaje po Hamburk a po Petrohrad.
A zároveň to, co bylo vždycky takové to vosí hnízdo střední, ještě tehdy sovětské, Asie, tak od Číny až do Íránu přes všechen tento spodní region vedou a budují se nové silniční sítě, včetně Mongolska. Proč o tom mluvím? To nemůže nemít dopad i na ruské infrastrukturální sítě a myšlení. To se od Číny učí, že sankce, které na ně jsou uvaleny, lze vyvažovat vztahem a ekonomickým propojením s Čínou. Zároveň si však Rusko uvědomuje, že i uvnitř jejich země musí dokonale fungovat propojení. V tom je ten skrytý potenciál. I proto si Čína už může dovolit mít dokonce v příštím roce svůj vlastní, a zřejmě nejmodernější na světě, kosmodrom. Když tohleto vidíte a vezmete si, jak Čína potřebuje zatím vyspělejší Rusko pro svůj vlastní rozvoj, tak si říkáte, že ti, kteří chtějí dělat politickou, ekonomickou a koneckonců i vojenskou strategii za Evropu (Evropskou unii) vůči Rusku, šíleně neumějí počítat s tím, že Rusko – byť třeba se strašnými ztrátami – dokonce třeba s krvácejícím prostředím, co se týká bídy – je spolu s Čínou neporazitelné. Rusko s Čínou za zády je nesrazitelné na kolena. Je tedy obrovský omyl se domnívat: My to těm Rusům natřeme. Vychází to z toho, že se pořád někdo chce mstít Sovětskému svazu. To Rusko ale už vůbec není Sovětský svaz. Je to superoblast, která se vyvíjí podle stejně tak superkapitalistických metod.
Nemyslíte, že budoucnost může vidět Ruská federace stejně tak v Íránu? I s ním se totiž pokouší spojit, jak se objevilo v médiích v tomto týdnu. Mimo jiné je mohou spojovat sankce, které na obě země svět uvalil – i když z poněkud odlišných důvodů.
Když se před třemi lety jedna vysoká íránská delegace dostala do Pekingu, tak Číňani Teheránce chválili: Ano, vy máte hodně nafty a my vám vděčíme za to, že tankery nám to sem vozí. Ale ta nafta není navždy. Koukejte vsadit na průmysl. Je dobré si uvědomit, že Írán tak nemůže být nebezpečný ani vojensky, i když se to v souvislosti s ním dává tak často dohromady, poněvadž se stále spekuluje, zda má či nemá jaderné zbraně. Je to ale jen další teritorium zasažené tím nevyslovovaným pravidlem: “Zatlačuj někoho, ale sám si ponechej jaderné zbraně.” To není myslitelné. Mně jsou ajatolláhové krajně nepříjemní pro své tvrdé postoje – třeba v tom, jak vychovávat mládež. Ale neměl by to být důvod je zatracovat, ekonomicky ničit. Vezměte si, dneska Írán už má kolem 80 milionů obyvatel a přes 60 procent (tedy téměř dvě třetiny) z nich se narodily už po revoluci Chomejního, která byla v roce 1979. Mají tedy již zcela jiné chápání. Proto je třeba je též tak brát a hledat nové cesty přístupu k nim. Když se k tomu stavěl ostentativně ostatní svět, bylo logické, že k tomu může dojít s Ruskem.
No tím se opět ale dostáváme k tomu, že například právě Írán bývá bezpečnostními složkami označován jako země, odkud mohou pocházet teroristé. I proto pak mohou i běžní občané ze strachu proti lidem z těchto zemí začít vystupovat nepřátelsky. Nebo si myslíte, že to pomine?
Chci jen říct, že to nejdůležitější – co nás v Evropě asi dnes opravdu nejvíce trápí – jsou dvě věci. Vámi zmiňovaný terorismus, a to zejména po událostech v redakci Charlie Hebdo. A pak též dění na Ukrajině.
Když začnu tím prvním. K tomu prvnímu musím říct: Já nejsem Charlie! Já jsem český Honza, který chce stát po boku Charlieho. Ten je nenaklonovatelný. Nesmírně si všechny ty karikatury užívám. A jestli dneska mnozí naši religiózní představitelé říkají, že se měli ti novináři a karikaturisté umírnit, tak já opakovaně říkám: Islám uráží kritika islámu? Ale veškeré náboženství v tomto světě uráží také mne, jako velice přesvědčeného ateistu.
V čem?
V tom, že mně jako dospělému člověku někdo chce vnucovat mytologické představy o světě. Tohle uráží opravdu zase mě osobně. Ale půjdu kvůli tomu někoho vraždit? Ať si každý uvědomí, že i oni uráží mě, když vnucují svoji pravdu, že například Mohamed, aby dokázal svoji moc, vztáhnul ruku, sundal Měsíc, ukázal, že ho sundal a vrátil ho pak na oblohu. Beru mytologii, když je dobře podaná, jako nádhernou poezii, ale ať po mně nikdo nechce, abych se v životě řídil podle takových mytologických představ. Je to podobné, jako kdyby mi někdo řekl, že když něco udělám, bude bubu a vezme mě za to čert. Ať ten čert vezme ty, kteří si myslí, že mě můžou krmit mytologicko-náboženskými představami.
Druhá věc, kterou zmiňujete, a je to logické, je Ukrajina… I v souvislosti s ní se objevovaly názory, že by mohla být ohniskem války, která by se mohla rozšířit i dál do Evropy. Jaký vývoj myslíte, že se tam dá očekávat?
Ta země skutečně není ideologicky, myšlenkově, etnicky ani historicky, sourodý celek. V okamžiku, když dnes vidíte ale v ukrajinských médiích mapy, jak by bylo třeba rozparcelovat Rusko, jak by bylo třeba, aby Jakutsko bylo zvlášť, také třeba Turkménie, aby byla nezávislá na Rusku – jsou to viditelné snahy Ruskou federaci rozbít… Je to přitom podobné, jako když si představíte, že by někdo přišel s návrhem rozbít Spojené státy a požadoval, aby byl Texas zvlášť, Kalifornie také… Ty nenávistné představy jsou hloupé už kvůli tomu, že jsou absolutně nereálné, a to jak v USA, tak i v Rusku.
Prostor ekonomický a rozvojový je vždy o to silnější, oč je jednotnější. A to dneska ti Rusové moc dobře vědí.
Dobře, kdo ale tedy podle vás mohl mít zájem na rozbití vztahů Ruska s Ukrajinou?
Byl to německý zájem rozbít Ukrajinu, stejně jako rozbít Balkán, Jugoslávii. Byli to Němci, kteří jásali, když se rozpadlo Česko a Slovensko. Všimněte si, že jediný, kdo se sjednotil, bylo přitom východní a západní Německo (NDR a SRN). A dneska je to tedy Německo, které vítězí v takzvané třetí světové válce. Poprvé ale vítězí nikoli zbraněmi, ale snaží se o to ekonomicky. A jako vždycky, tak i nyní to Němci zase přepískli. Domnívají se, že euro bylo dobře vymyšlené. Jenomže to je přece politický projekt, a proto má takové ekonomické problémy. Nikdo si není jistý, jestli to ustojí nebo ne. A samotná Evropská unie? To je také něco, co je k pláči.
Nejsem klausovec, ale v jistých ohledech s ním musím souhlasit. V každém případě – jsem si vědomý toho, že Evropa potřebuje sjednocení. To ano, ale ne na základě diktátu nové superbyrokratické struktury, která nám má nařizovat, co máme dělat. Ano, sjednocení potřebujeme, ale ne na základě nadnárodních celků, které manipulují těmi organizacemi, jimiž se jen navenek prezentují jako EU. Tím, že se Evropská unie pustila do boje s Ruskem o Ukrajinu, obrovským způsobem poškodila hlavně tu Ukrajinu samotnou. Rusku tím nakonec pomůže k tomu, aby si urychleně začalo budovat tu infrastrukturu a dopustilo se samostatnosti bez závislosti na Evropě. To je nakonec posilní, i když to potrvá možná pět, deset nebo více let. Ale pozitivní výsledek to přinese hlavně Rusům.
Ukrajina samotná se v této podobě již však nevzpamatuje. Petro Porošenko je představitel, který je loutkou. Ti, co ji vodí, to už není ani Barack Obama, to jsou ty různé nadnárodní společnosti, od kterých se domnívá, že jemu, a potažmo celé Ukrajině, pomohou. Nepomůžou – ani ekonomicky, ani vojensky. Bude to tak další jeden z těch miliardářů, kteří vejdou nakonec zřejmě do historie jako ti, co dokázali či pomohli rozkrást Ukrajinu mnohem efektivněji, než se to dařilo oligarchům v Rusku a než se to podařilo českým zločincům a zlodějům v Česku.
Kdo je Jan Petránek?
Respektovaná osobnost české žurnalistiky s úžasným rozhledem o celosvětovém politickém dění. Od počátku padesátých let působil v Československém rozhlasu jako zahraniční zpravodaj v Indii a v Sovětském svazu. Na sklonku loňského roku mu nakladatelství Radioservis v cyklu Osudy Českého rozhlasu Vltava vydalo knihu pamětí nazvanou: Na co jsem si ještě vzpomněl. V nich podává Jan Petránek čtenářům průřez svým životem, včetně vzpomínání na svou rodinu, na politické události i na to, proč nakonec přes svou úspěšně nastartovanou kariéru skončil na dlouhá léta v kotelně.
