Marek Řezanka
18. 1. 2015 Disidenti
Pokud se hrozíme selhání a nefunkčnosti stávajícího systému a protestujeme proti jeho samotnému základu – jeho motorem je stále větší potřeba akumulace zisků čím dál tím menším počtem nadnárodních korporací (o to mocnějších) na úkor většiny občanů a kvality životního prostředí po celém světě – měli bychom být schopni nabídnout více než pouhou kritiku.Jistě, uvědomit si, že něco není v pořádku, je začátek. Ale samo o sobě to nestačí. Důležitá je vize budoucího směřování.
Žijeme v určitém kontextu, který je mimo jiné dán radikální proměnou technických vymožeností i potřeb lidí. V kontrastu k tomu jsou zájmy těch, kteří vše poměřují z hlediska svého zisku. Technický vývoj by umožňoval, aby lidé pracovali méně a měli více času sami na sebe. Tento vývoj ovšem naráží na limity ekonomického systému, jak je v současnosti nastaven.
Jak tedy dál?
Naše pozornost je odváděna od podstatného k zástupnému. Místo, abychom se báli dopadů transatlantických smluv, které mají plnit roli určitého kontrolora, jenž pod pohrůžkou astronomických arbitráží nedovolí občanům, aby posilovali svá práva rozhodovací, zaměstnancům upře práva sociální a nemocným v takzvaně rozvojových zemích znepřístupní generika a šroubováním cen léků dosažitelnost adekvátní zdravotní péče, děsíme se „muslimů“, které nacpeme do jednoho pytle bez rozdílu. Připomíná to dobu, kdy za příčinu veškerého zla byli označováni židé s velkým „Ž“. Zatímco budeme nenávidět jeden druhého, ropné, zbrojařské, farmaceutické a další lobby si budou mnout ruce.
Řešme kořeny terorismu a fanatismu. Zajímejme se o vražděné a mučené po celém světě. O umírající hlady včetně dětí. O zmrzačené a nevzdělané. O dětskou pracovní sílu. O vykořisťované. Nevytvářejme ale prázdné nálepky, za něž schováme vlastní strachy a frustrace.
