Euro ve světle ekonomických fakt

Květa Pohlhammer Lauterbachová
10. 1. 2015 eRepublika

Příklad Řecka, Irska a Portugalska varuje. Nastal čas ukončení frakčního dluhového finančního systému a centrálního bankovnictví.

Euro padá a bude padat dál, a s ním bude oslabovat k dolaru i česká koruna. To má více společného s politikou, s manipulacemi, s cenami a měnovou válkou, než se skutečným vývojem ekonomiky.

Řecko

Co se týká Řeků, ti pochopili, že si mohou vybrat dvě cesty. Obě však povedou Evropu do slepé uličky.
Politiku úspor, nadiktované Trojkou a která nevede ani k nastartování strukturálních změn v ekonomice, nýbrž k propadu ekonomiky. Zatím je země na úrovni roku 2001. (viz spodní graf )

Nebo onen „grexit“, který povede k odmítnutí splácení dluhů a vystoupení z eurozóny. I když zatím Alexis Tsipras tvrdí, že Řecko si chce euro ponechat. A nyní k řecké ekonomice a vztahu k euru. Modře vývoj HDP, červeně státní dluh, zdroj Eurostat.

Proč by měli Řekové dále pokračovat v politice škrtů, když úspory naopak znamenají další hospodářský propad, růst zadlužení? Pro srovnání: desetileté řecké dluhopisy mají výnos 9,33%, zatímco německé 0,5%. Takže i kdyby se Řekové přetrhli, tak růst dluhu bude rychlejší než možnosti jejich ekonomiky. To je všechno, co je k řeckému dluhu z hlediska ekonomiky opravdu podstatné.

Řeči německé kancléřky jsou ve světle fakt výsměchem zdravému rozumu. Merkelová si opravdu nevidí do pusy, když prohlašuje, že k pokračování politiky škrtů neexistuje v Řecku žádná alternativa. A nemylme se. Mírného snížení dluhu v roce 2012, které je vidět na grafu, bylo dosaženo odpuštěním části řeckého dluhu. V to také dnes mimochodem doufá také nová španělská strana Podemos.

Čeho jsme však v těchto dnech v době před volbami v Řecku svědky? Spuštění perfektní piárové kampaně korporátek, která má zviklat řeckého voliče a zastrašit ho, aby nevolil Syrizu. Prohlášení Merkelové, že Řecko může opustit již klidně eurozónu nemělo za následek žádné velké turbulence na finančních trzích. Všichni vědí, že se jedná o typický projev stylu manévrování Merkelové. Jednou řekne, že „pád eura by znamenal pád Evropy“, pak klidně prohlásí, že Řekové mohou vystoupit. Na což reaguje Evropská komise prohlášením, že „členství v eurozóně je neodvolatelné“, MMF má připraven finanční balík na hašení nejnutnějšího požáru a Mario Draghi na tiskových konferencích vyzývá všechny země, „aby si plnily své domácí úkoly“. Pěkně pestrý folklór nám tu předvádějí! Samozřejmě, že skutečný zájem na odchodu Řecka z eurozóny nikdo z EU politiků nemá.

Irsko

O vývoji v této zemi se příliš nehovoří. Vraťme se k našim dřívějším článkům, zejména této analýze Draghi slaví úspěch, pane Macháčku? Zde jsme psali, že záchrana Irska, které má 4,5 milionu obyvatel, respektive západních bank, které se zde prospekulovaly, stála eu-poplatníky celkem 89,5 miliard eur. Z toho 67,7 miliardami přispěli evropští daňoví poplatníci a zbytek samotní Irové, kteří se už z problémů snad nikdy nevyhrabou, viz graf dole.

V roce 2007-2008 je vidět podobný trend jako u Řecka. V Irsku však propukla krize ještě dříve, v roce 2007. Krize byla zahájena krizí nemovitostní, poněvadž deklarovanému irskému zázraku koncem devadesátých a začátkem nového tisíciletí předcházel obrovský nemovitostní boom a nafukování hypoteční bubliny, podobně jako později v jiných zemích, zejména ve Španělsku.

Vývoj irské ekonomiky a státního dluhu je z grafu jasný. Situace je sice méně dramatická než u Řeků, nicméně o skutečné sanaci ekonomiky a dluhu není možné hovořit. Víc jak 400% nárůst státního dluhu během 6 let!

Aby se úroveň ekonomiky dostala na předkrizovou úroveň, k tomu chybí ještě asi 15%. Vidíme, jak od určitého bodu je zadluženost země díky hrátkám finančních trhů neudržitelná! Je to dáno systémem, ve kterém zadlužení roste díky systému složeného úroku exponenciálně na rozdíl od HDP, které neroste vůbec. Nemá to nic společného s tím, že by si Irové žili nad poměry. Přesto je Irsko vydáváno za příklad úspěšnosti opatření, nadiktovaných MMF, ECB a Evropskou komisí. Výsměch zdravému rozumu je to, nic víc.

I v případě Portugalska vedla politika úspor k poklesu HDP a růstu zadlužení. O úspěchu nemůže být ani řeč. Na příkladech těchto tří malých zemí, které nehrají v objemu hospodářství EU žádnou velkou roli vzhledem ke svému podílu, vidíme, jak i malé země mohou způsobit krach celého nesmyslně provázaného nesourodého systému.

Nyní ale čekají právě ty velké s velkými problémy, tedy Itálie, Španělsko a Francie. Tato velká krize nastane, až se zvednou stavidla ECB. Biliónové tsunami nově natištěných peněz umožní vykoupení státních dluhů, který původně zavinily soukromé velkobanky. Ty budou za naše daně zbaveny tíhy nesplatitelných dluhů, které přejdou na ECB. A státy budou moci nastartovat další kolo zadlužování. Jak slibuje Tsipras, budou vytvářet pracovní místa – ovšem jak produktivní vzhledem ke globalizované konkurenci, ví bůh. A budou se zvyšovat pochopitelně výdaje na sociální účely ve zbědovaných zemích. Jenže bez stabilizované ekonomické základny je to cesta do pekel.

ECB a cesta do pekel

Ale je tu ECB, a ta bude rozhodovat o výdajích státních rozpočtů v budoucnosti, pokud se jí dovolí, aby vykupovala státní dluhopisy jako v USA provozuje soukromé bankéřské sdružení zvané FED. Takže naděje politiků ve zlepšení bez provedení systémové změny ve finančním systému, jsou zcela liché.
Především musí být ukončen systém poskytování úvěrů obchodními bankami, nekrytých úsporami obyvatel.

Za druhé musí být zbaveny své moci centrální banky, které manipulují úrokovými sazbami a místo provádění bankovního a finančního dohledu podporují lichvu zejména v oblasti spotřebního úvěrování, které je v přímém rozporu se zdravými principy fungování rovnovážné makroekonomiky.
A za třetí, musí být přehodnocena postupně role úroku jako nástroje přerozdělování od 90% k horním 10%, respektive elitnímu 1%.

Nastal čas ukončení frakčního dluhového finančního systému a centrálního bankovnictví.

– – –

Související články:

Sdílet