Milan Daniel
6. 1. 2015 Outsidermadia
Množící se svědectví (z posledního týdne např. rozhovor spoluzakladatele Al Kaidy Nabeela Naiema pro panarabskou TV Al-Maydeen, či bývalého poslance CDU, nyní novináře Jürgena Todenhöfera, pro německou rozhlasovou stanici „Deutschlandfunk“ a portál tz.de), dokládají , že rozvrat na Blízkém Východě má na svědomí cílená politika vlády Spojených států.
Destrukce celých států, sektářské války v Sýrii, Iráku, Libyi a Gaze, pnutí v Egyptě, strach Saúdů, Turků, Libanonců či Íránců, militarizace Izraele, to vše je podle těchto zdrojů výslednicí aktivit CIA a agentů placených buď USA přímo, nebo přes arabské zprostředkovatele.
Cui bono? Stabilní vývoj v arabském světě nepřináší Spojeným státům vystupujícím v roli toho, kdo bude určovat kurz, nic dobrého. Usoudily proto, že je třeba tuto stabilitu narušit a těžit z destrukce. Diktátor Kaddáfí si dovolil sjednocovat Afriku, diktátor Husajn nepřipustil v Iráku sektářskou válku, diktátor Asad s využitím pomoci těch zemí, které jsou si vědomy toho, že po něm by přišlo do Sýrie ještě větší zlo, se snaží udržet alespoň část území státu.
Výsledkem jsou kromě mrtvých, zraněných a zbědovaných lidí bez přístřeší statisíce uprchlíků. Největší uprchlické tábory v blízkosti unijních hranic jsou v Jordánsku, Turecku a Libanonu, cílovými zeměmi desetitisíců uprchlíků ročně jsou však země, ležící v blízkosti Středozemního moře – především Itálie, ale i Řecko a Bulharsko.
Evropská unie tak čelí obrovské ilegální imigrační vlně, jejíž energii se snaží omezit tím, že uprchlíky ze zmíněných hraničních zemí chce přesouvat do evropského vnitrozemí. Tomu se vnitrozemské státy brání argumentujíce logicky i tím, že za daný stav nemohou a nezpůsobily jej. Řešením nejsou ani finanční kompenzace, jež EU zemím postiženým ilegální migrací vyplácí.
Nešťastní lidé jsou bohužel i předmětem xenofobních postojů části evropské veřejnosti, která nedohlédá kořeny problému a hledí na uprchlíky nevraživě. Tu si však zaslouží původci tohoto stavu – ne samozřejmě lid, ale vláda Spojených států.
Ta je v pozici násilníka, který vybílil hospodu a stojí před úkolem nahradit škodu. Tak by přece rozhodl každý normální soud. Hospodský Evropa však chce škodu hradit ze svého, jakkoliv jde o problém svým významem a velikostí souměřitelný třeba s kontroverzní smlouvou TTIP. O té se mezi EU a USA – byť za zavřenými dveřmi – jedná. O destruktivní manipulaci zvrhlého policajta, který násilí v arabských zemích provokuje, však nikoliv.
Je přece absurdní, aby důsledky americké zahraniční politiky nesly ty evropské země, jež se k ní aktivně nepřipojily (což bohužel není případ Francie či Velké Británie) a nenesou za ni tedy ani morální odpovědnost. Proč by proto řecký komisař pro migraci a vnitřní záležitosti EU Dimitris Avramopoulos neměl ve spolupráci s italskou komisařkou pro zahraničí Mogherini vyvolat jednání Evropské komise se Spojenými státy s cílem přesunout na ně těžiště opatření pro řešení situace uprchlíků?
Většina jich konečně do USA, Kanady a Austrálie stejně směřuje, Evropa pro ně znamená jen přestupní stanici. Od vlády Baracka Obamy by bylo ušlechtilým gestem, kdyby nešťastným lidem ze zemí, které zničila, přistavila lodě, přepravila je přes oceán a pomohla jim začít v Novém světě nový život. Gestem, které od nadutého policajta, jenž je obrněn představou, že si může ve své roli dovolit cokoliv, lze bez soustředěného tlaku sebevědomé Evropy sotva očekávat. Americké veřejnosti ovládané do značné míry korporátními médii by to však pomohlo prozřít a dopracovat se k poznání, že pravda je jinde.
