Patrick Joseph Buchanan
11. 12. 2014 Protiproud
Ruskému národu : ve Spojených státech nejsou jen nezodpovědní a prolhaní politici, kteří ženou svět na pokraj zkázy.Věřím, že si ruský národ uvědomuje, že naše Sněmovna reprezentantů sem tam přijímá nabubřelé rezoluce sloužící přesně vymezeným dílčím zájmům – jež nemají ve skutečnosti žádný vliv na smýšlení nebo činy vlády Spojených států.
Lžeme si do kapsy
Jednou z takových „norem“ je také rezoluce, kterou minulý týden přijal Kongres. Ron Paul o ní říká: „Je tak napěchovaná propagandou, že se může směle měřit s rétorikou nejmrazivějších dob studené války“. Má pravdu.
Rezoluce 758 je totiž ve skutečnosti jen rusofóbní žvanění, prošpikované lží a marinované v pokrytectví, plynoucí z pocitu, že USA jsou supervelmoc. Mezi třiačtyřiceti články tohoto „obvinění“, předloženého Kongresem, najdeme perly typu:
„Ruská federace provedla v srpnu 2008 invazi do Gruzie.“
Povídali, že mu hráli. Byla to Gruzie, kdo mezi 7. a 8. srpnem 2008 napadl Jižní Osetii, maličkou provincii, která si v devadesátých letech vybojovala na Gruzii nezávislost. Gruzínské dělostřelectvo povraždilo příslušníky ruských mírových sborů a armáda se přelila přes osetské hranice. Až v tom okamžiku vstoupila do Osetie ruská armáda, která útočníky zahnala zpět do jejich vlastní země.
Agresorem v rusko-gruzínské válce nebyl Vladimír Putin, ale prezident Michail Saakašvilij, jehož k moci vynesla jedna z těch barevných revolucí, které jsme my Američané tak rádi „vyráběli“ v celém světě během dekády, v níž byl u vlády Bush II.
Čirá rusofóbie
Rezoluce HR 758 odsuzuje přítomnost ruských vojáků v Abcházii, která se od Gruzie rovněž odtrhla v raných devadesátých letech, a v Transnistrii, jež se podobných způsobem odtrhla od Moldávie. Ale jak nás vůbec napadlo, že se lid Transnistrie, Abcházie nebo Jižní Osetie chtěl vrátit do státního svazku s Gruzií či Moldávií?
Zdá se, že podporujeme jakoukoli etnickou skupinu, která se chce odtrhnout od Ruska – ale žádnou, která se odtrhne od jiného nástupnického státu SSSR. Proč? Je to čirá rusofóbie, maskovaná za demokratické smýšlení.
Je to ten druh ultimáta, jaké za druhé světové války přímo předcházelo Pearl Harboru.
Co opravdu chtějí lidé na Krymu, v Transnistrii, Gruzii, Abcházii, Jižní Osetii, Luhansku nebo Doněcku? Víme to? A pokud ne, zajímá nás vůbec, že to nevíme?
HR 758 obviňuje Rusko z „invaze“ na Krym. Jenže v prostoru Krymu se neodehrála žádná invaze vzdušnou, pozemní, ani námořní cestou. Rusové už na Krymu byli na základě platné mezinárodní smlouvy a znovupřipojení území, které Rusku náleželo od časů carevny Kateřiny Veliké, proběhlo bez jediné ztráty na životě.
Zkusme si postavit tuto situaci do kontrastu se způsobem, kterým Abraham Lincoln vyřešil připojení států Konfederace, jež se odtrhly od Unie – čtyřletou válkou, v níž zahynulo 620.000 Američanů.
Kdo poskakoval po Kyjevě?
Rusko je našimi zákonodárci také obviňováno, že používá „blokaci obchodu, aby zvýšilo ekonomický a politický tlak“ a pletlo se do „vnitřních záležitostí Ukrajiny“. To už je téměř komické.
Spojené státy přece zavedly „blokaci obchodu“ a sankce vůči například: Rusku, Bělorusku, Íránu, Barmě, Kongu, Súdánu – a bezpočetnému zástupu dalších zemí. Ekonomické sankce jsou první zbraní Amerického impéria. A na „zasahování do vnitřních záležitostí“ ostatních zemí máme (ne)vládní agentury a organizace, jako je NED (National Endowment for Democracy) a jeho dceřiné odbočky. Dále pak různé NGO (nevládní organizace) a „studenoválečnická“ rádia Svobodná Evropa a Radio Liberty – jejichž primárním raison d’etre je přeci to, aby se vměšovala do záležitostí zemí, jejichž praktiky se nám nelíbí, přičemž konečným cílem je stávající režim v těchto státech odstranit.
Nebyla to náhodou Victoria Nuland z amerického ministerstva zahraničí, kdo spolu s Johnem McCainem poskakoval po Kyjevě a nabádal povstalce, aby svrhli demokraticky zvolenou vládu Viktora Janukovyče?
Raději al-Kájdu než Rusko?
Rezoluce tvrdí, že Rusko podporuje režim Bašára Asada v Sýrii a dodává mu zbraně k boji „proti syrskému lidu“.
Jenže Asadovými úhlavními nepřáteli jsou fronta al-Nusrá, která je odbočkou al-Kájdy, a ISIS. A tyto organizace jaksi nejsou jen jeho nepřáteli – či nepřáteli Ruska – ale také nepřáteli našimi. Spojené státy samy se de facto staly Asadovými spojenci, když jsme začali v Sýrii bombardovat pozice ISIS.
A co dělá Rusko pro svého spojence v Damašku jiného, než my činíme pro naše spojence v Baghdádu, kteří jsou také terčem útoků ISIS? Obojím přece dodáváme zbraně, aby se dokázali bránit před ISIS – svébytným druhem státu, který rovněž usiluje o nezávislost.
Copak jsme nepodporovali Kurdistán, když se pokoušel stát nezávislým? Nemluvili snad představitelé americké zahraniční politiky o samostatném Kurdistánu, který se odtrhne od Iráku?
Chceme nový Pearl Harbor
Rezoluce nazývá ruského prezidenta „diktátorským“ vládcem zkorumpovaného režimu, který se dostal k moci na základě zfalšovaných voleb a vládne pomocí útlaku svých vlastních občanů. Myslíte, že to jsou spravedlivá, správná nebo dokonce moudrá slova? Co si potom ale myslet o tom, že Putinovu vládu schvaluje v Rusku dvojnásobný počet lidí, než Obamovu ve Spojených státech? O tom, kolika lidem se líbí styl vládnutí Kongresu, už ani nemluvím.
Po důkladném odsouzení „ruské agrese“ rezoluce přitvrzuje. Vyzývá Rusko k tomu, aby opustilo Krym, Jižní Osetii, Abcházii a Transnitrii, prezidenta Obamu k tomu, aby ukončil jakoukoli vojenskou spolupráci s Ruskem a zavedl „vízové restrikce, cílená zmrazení majetku a „sektorové sankce“ a vyslal „ničivou… obrannou sílu“ na Ukrajinu.
Je to ten druh ultimáta, jaké za druhé světové války přímo předcházelo Pearl Harboru.
Proč jinak by měli reprezentanti národa, který má ještě aspoň ponětí o věcech jako morálka, vyzbrojovat Ukrajinu, aby bojovala ještě větší a ještě delší válku s Ruskem, již by Kyjev nejen nikdy nemohl sám vyhrát, ale která by stála desetitisíce ukrajinských životů?
Ti, kdo stojí za přijetím této provokativní rezoluce amerického Kongresu, to ve skutečnosti dobře vědí. Takoví lidé ovšem do čela americké zahraniční politiky nepatří. A už vůbec by neměli spravovat náš jaderný arzenál.
