Petr Hájek
Přináší pozoruhodný komentář Armena Oganěsjana, šéfredaktora časopisu Mezinárodní život o tom, jak se Rusko za Putina paradoxně stává centrem evropské civilizace, kterou Západ úspěšně likviduje .Co způsobilo šok paní Merkelové, dceři křesťanského pastora? Putin Bibli nenapsal.
Česká televize a ostatní hlavní média se tento týden činila, jak uměla: Pokud je někdo sledoval, musel nabýt dojmu, že Ruská federace se právě hroutí. A pravidelné každoroční předvánoční setkání prezidenta Putina s novináři, že dopadlo katastrofálně. Alespoň podle obrazu, který naši zdatní protiruští propagandisté dvacet čtyři hodin chrlili do mediálního prostoru.
Pohádka nikoli předvánoční
Jako vždy byl mezi komentátory – hosty ČT určitě „nejlepší“ Jefim Fištejn, publicista s americkým pasem, narozený na Ukrajině a vystudovavší v Moskvě. Jeho nenávist k zemi, kterou za sovětských dob tak dlouho obdivoval a jež mu dala vzdělání, má rozměry přímo pohádkové: Právě proto patří k hlavním externím „objektivním expertům“ (nejen) ČT na Rusko: A co nám tento nešťastník chtěl sdělit? To co ostatní, jen v záchvatu mrtvičné extáze: Putin je zločinec, Rusko na kolenou, tiskovka byla ještě strašlivější než jindy, Rusové už brzy svého prezidenta určitě svrhnou.
Putinovi stačilo jen připomenout Rusům i všem Evropanům, že se naše civilizace zrodila z kolébky křesťanství
Buďme vděčni ČT – a celému mediálnímu mainstreamu – že neumí dělat propagandu jinak. Představme si, že by třeba někdo řekl: Rusko má nyní ekonomické potíže, protože dramaticky poklesly ceny ropy a tento pokles ještě násobí sankce. Stratégové Západu této situace využili, aby spekulovali proti rublu a rozkývali ho. Může to brzy šeredně dopadnout především na nás. Pro běžné Rusy se ovšem toho zatím moc neděje. Podaří se Západu tlak – s pomocí Páté kolony, k níž patří například guvernérka Centrální banky – přimět Rusko k politickým ústupkům? Takový komentář by člověka přiměl k zamyšlení. Jenže právě to se nesmí stát. Tím by se totiž divák (posluchač, čtenář) dostal proti tupé propagandě do obrovské výhody: Vedlo by jej to využít mozek k tvorbě vlastního názoru.
Co by už říkat nemuseli – lidé by si to pak našli třeba v Protiproudu – by byla například pozoruhodná informace o tom, že podle průzkumu americké společnosti NORC (National Opinion Research Center), uveřejněném právě včera v Moskvě, 81% Rusů svého prezidenta nadále jednoznačně podporuje a jeho kroky schvaluje. Důvěřuje mu tedy, že nejpozději do roka či v nejhorším případě do dvou let si Rusko s vnějšími vlivy na svou ekonomiku poradí a bude dál prosperovat jako předtím – v případě, že uskuteční další hospodářské reformy asi ještě lépe.
Proč Rusové důvěřují Putinovi?
Odkud pramení tato důvěra? Má samozřejmě mnoho zdrojů. Ten vůbec nejpodstatnější však je pro současnou většinovou veřejnost v Evropě i v Americe naprosto nepochopitelný. Vladimír Putin totiž postavil Rusko na nohy především – v duchovní oblasti. Vědomí, že materiální statky nejsou jediným měřítkem dobrého života, je pro ruské porozumění aktuálnímu hospodářskému zádrhelu naprosto klíčové. A to už nemluvme raději o tom, že tato v podstatě drobná epizoda, o níž v lednu naše média už nebudou vědět – protože si zase vytvoří něco dalšího – je proti tomu, co může v příštím roce opravdu přijít především na Západě, jen lehkou rýmou.
Co je tedy za tím? Hovoří o tom text významného ruského publicisty, který u nás určitě nikde jinde nenajdete. Přestože – nebo spíš právě pro to, že – je klíčem k pochopení podstaty současné hluboké krize ve vztazích Západu k Východu. Krize, která z docela jiných než hospodářských důvodů opravdu může skončit katastrofou – především pro nás.
Armen Oganěsjan: Byl to snad Putin, kdo napsal Bibli?
„Vladimir Putin je brilantní taktik, který se nevzdává před vnějšími tlaky… Je skvělé, že veřejně deklaruje neotřesitelnou věrnost věci obrany křesťanských hodnot a křesťanů samotných…“ To je namátkou jeden citát z četných poznámek a reakcí ruských blogerů.
Časopis The American Conservative soucitně cituje Vladimira Putina, který během svého vystoupení na Mezinárodním Valdajském diskusním klubu prohlásil: „Vidíme, jak se mnohé euroatlantické země fakticky vydaly na cestu popření vlastních kořenů, včetně křesťanských hodnot, které tvoří základ západní civilizace. Popírány jsou samotné mravní základy a veškeré tradiční identity: národní, kulturní, náboženské a dokonce i sexuální. Praktikuje se politika, která staví na stejnou úroveň rodinu s několika dětmi a homosexuální partnerství, víru v Boha a víru v satana. To je přímá cesta k degradaci.“
Časopis dále cituje Putinovu řečnickou otázku: „Slyšeli jste, že by něco takového přiznal alespoň jeden ze západních lídrů?”
Odpověď je nasnadě: nikdo, snad kromě maďarského premiéra Orbána, za což se na něj také okamžitě snesla ostrá kritika Washingtonu a Bruselu. Mnozí nicméně vidí právě v ruském prezidentovi člověka, který nabízí světu alternativu k neudržitelnému úpadku hodnot, na nichž evropská civilizace vznikla a dlouho prosperovala.
Co pobouřilo Angelu Merkelovou?
V tomto smyslu stojí za pozornost článek v britském deníku The Sunday Times, který se snaží odhalit příčinu údajného nečekaného ochlazení ve vztazích mezi Merkelovou a Putinem. Autor tvrdí, že během jednoho z jednání Putin vystoupil s kritikou pokusů skrze nové zákonodárství rezignovat na samé základy evropské civilizace. Britský list se domnívá, že to paní Merkelovou přesvědčilo, že je Vladimír Putin v zajetí ultra-konzervativních idejí, což ji vedlo k tomu, aby se „stala nejzásadovějším příznivcem strategie zadržování Ruska“. Možná, že článek přehání, ale jak se říká, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.
Je obecně známou pravdou, že nové evropské zákonodárství hází Evropanům rukavici svými vstřícnými přístupy k netradičním „menšinám“, sňatkům osob stejného pohlaví, eutanazii, včetně dětské. Jenomže skutečnost je taková, že i pro Merkelovou by mělo být prosazování těchto nových evropských standardů přinejmenším čímsi nepřirozeným.
Běžný člověk má za to, že paní Merkelová pochází z bývalé východní části Německa, NDR. Jenomže to není tak docela přesné: ještě jako dítě se přestěhovala z Německé spolkové republiky do NDR společně s rodiči. Její otec byl evangelický kněz. A právě protestanti si vždycky více než kdo jiný zakládali na pečlivém studiu Písma svatého. Takže Angela Merkelová samozřejmě nemůže nevědět o Sodomě a Gomoře, o postoji křesťanů k takovým excesům, jakým je sex dvou osob mužského pohlaví, a dalším podobným.
V tom případě jsou tu hned dvě otázky: proč stojí Merkelová v čele strany, která má název Křesťanská (Křesťansko-demokratická unie)? A druhá, tentokrát rozhodně ne řečnická: Cožpak to byl Putin, kdo napsal Bibli?
pozn. Redakce Nové republiky se neztotožňuje s autorovými názory na sexuální orientaci
Evropa se duchovně hroutí
V pravoslavné tradici nikdy neodsuzujeme konkrétní lidi, protože jejich soudcem je Bůh. Co odsuzujeme, je hřích a pokušení, které některé skutky přinášejí. Je to principiální postoj, který je nejspíše pro horlivé zastánce nové evropské morálky nepochopitelný. Svoboda volby – hřešit, nebo nehřešit – je dána každému člověku a je mu dána od Boha. Ale pro ty, kteří záměrně šíří hřích a pokušení pro druhé, stojí v Bibli psáno: „Kdo uvede v pokušení jednoho z mých malých, kteří ve mně věří, pro toho by bylo lépe, kdyby mu pověsili mlýnský žernov na krk a utopili ho v mořské hlubině“ (Matouš 18:6). Je těžké si představit, že by v rodině evangelického pastora tato slova opakovaně mnohokrát a mnohokrát nezazněla.
Po staletí spočíval smysl státní moci v Evropě také v tom, aby chránil své občany před pokušením. A proti hříchům bojovala církev. Dítě, které se dnes vrátí ze školy, oznamuje svým rodičům, že měli při vyučování “takový malý úkol“: ujasnit si svou sexuální orientaci. Zoufalým rodičům nezbývá, než se chytit za hlavu. Bylo jim odňato právo svobodně prosazovat svůj názor, který je navíc často označován za „blouznění“. Vždyť až se jejich potomek vrátí do školy, může „prozradit“, co si jeho rodiče myslí, a v tu chvíli jim začnou vážné problémy.
Jestliže dnes třeba v Anglii zdravotní sestra nabídne těžce nemocnému službu kněze, mohou ji vyhodit z práce. Ve Francii je zase zakázáno nosit křížky a šátky. Jak si správně všiml jeden ze současných filosofů: „Jen velice zřídka byly liberální ideje šířeny skutečně liberálním způsobem.“
Křesťanství nevymyslel Kreml
Někteří lidé oprávněně předpokládají, že dnes máme co do činění nejen s informační válkou, ale se skutečným střetem ideologií. „Nejvíce nás ovšem šokuje skutečnost, že ruský systém se pokouší přežít a interpretovat západní principy a normy jako zjevnou faleš a přetvářku: to potom znamená, že nehledě na to, že Kreml nemá vlastní ideologii, vytvořil poměrně efektivní mechanizmus, který změnil informaci, kulturu a peníze ve zbraně,“ píše se v časopise National Interest.
Jenže křesťanská „ideologie“ není vynálezem Kremlu, nemluvě o tom, že autor sám přiznává, že západní postmodernistické principy ztratily svoji normativní autoritu. To mu ovšem nebrání v tom, aby s hranou samozřejmostí tvrdil, že tímto způsobem Rusko podrývá systém globální nadvlády Západu a „stojí v čele proti-západní ideologie“.
Ve skutečnosti je všechno právě naopak. Rusko nemá v plánu stavět se do čela proti – západní ideologie, která ostatně ani neexistuje, protože ji nahrazuje řada postindustriálních intelektuálských klišé a hesel. Právě pokusy vnutit Rusku zákony postmodernizmu a post – křesťanství vyvolaly velice ostrou reakci nejen ze strany Rusů, ale i ze strany značné části Evropanů. Putin na tyto pokusy řekl pouze kategorické „ne, a následně toto své odmítnutí podložil argumenty a termíny, které jsou mnohým Evropanům dobře pochopitelné.
Nové pohanství
Putin proti nim nepostavil své vlastní „putinské hodnoty“, protože není Mao – Ce – Tung, přestože tak se ho často snaží novináři vykreslit. Stačilo mu jen připomenout Rusům i všem Evropanům, že se naše civilizace zrodila z kolébky křesťanství. Termín Evropa se ostatně začal používat až v 17. století, do té doby se o tomto kontinentu hovořilo jako o „křesťanském světě“. Z toho vyplývá, že Rusko je dnes paradoxně nejvíce evropskou zemí ve vztahu k duchovnímu dědictví evropské civilizace a kultury.
Nejpronikavější myslitelé Západu nyní hovoří o boomu „nového pohanství v Evropě a USA“. Ve skutečnosti všechny takzvané normativní akty ve vztahu k sexuálním menšinám opravdu zrcadlí normativní realitu pohanství, přičemž ne nového, ale naopak v jeho nejprimitivnějších rodových formách.
Patriarcha Alexej se vyjádřil na adresu poslanců Evropského parlamentu ve Štrasburku následovně: „Člověk se lehko nechá svést ke špatným činům, což znamená, že pokud bez přestání nepracuje na zdokonalování a kultivaci vlastních myšlenek a citů, lehce odvrhne svou důstojnost a čest. A právě o takové sebezdokonalování člověka pečují mravní normy, které slouží jako orientační body při určování, co je přípustné a nepřípustné v životě člověka. Křesťanské ideje cti a důstojnosti, svobody a mravnosti ve vzájemném prolínání vytvářejí unikátní kód evropského vědomí, který má nevyčerpatelný potenciál pro osobní i společenský život.“
„Kdo má uši k slyšení, slyš!“
