Marek Řezanka
13. 12. 2014 Literárky
Co se týče zastoupení rozdílnosti názorů, bylo to tři na jednoho.
Michal Uhl však takto zjednodušeně svět nevidí. Tím se stal pro ostatní debatéry u stolu „podezřelým“.
Ti dále vedli svou o zřejmém vymezení „dobra“ a „zla“. Škoda jen, že nepřešli od obecných a vágních charakteristik ke konkrétním příkladům. Je něco divného ve státě českém, když po více než dvou desítkách let operují lidé, kteří aspirují na vedení ve vědeckých institucích či mají představovat nějaké vzory hodné následování (aspoň ve svých očích), s výkřiky typu, že komunismus se rovná fašismus či že dříve jsme svobodu neměli – a nyní ji máme.
Historik by měl být schopen rozebrat základy toho kterého „ismu“, jeho proměny v čase. Měl by se zabývat tím, o koho se ten který systém opírá a čí zájmy se snaží hájit. Nakolik se odlišuje od svého teoretického základu – a jakých různých forem během svého vývoje nabyl.
Michal Uhl si toliko dovolil poznamenat, že těch 40 let reálného socialismu, kterými si Československo prošlo, mělo svá padesátá léta a procesy, ale mělo i svá šedesátá léta, která se vyznačovala stoupající úrovní vzdělanosti a kulturnosti společnosti. Ano, pak nastoupila léta sedmdesátá, normalizační – a ta připravovala půdu pro další dění, které plynule navazovalo.
S Respektem bez respektu
Dne 12. 12. 2014 proběhla v Knihovně Václava Havla v Praze akce na téma: Debata s Respektem: Listopad 89, ÚSTR a spor o výklad dějin. Moderátorem večera se stal Tomáš Sacher. K jednomu stolu potom byli pozváni Monika MacDonagh-Pajerová, Adrian Portmann, Jaroslav Spurný, Michal Uhl.
Co se týče zastoupení rozdílnosti názorů, bylo to tři na jednoho.
V sále se sešli lidé s odlišnými pohledy na svět. Ti, kdo tíhnou spíše napravo, respektive se staví štítivě ke všemu levicovému, seděli z pohledu debatujících převážně vpravo, osoby hlásící se spíše k levici, na straně druhé.
Již od prvních minut se ale ukazovalo, že čekání na skutečnou diskusi bude dlouhé – a možná nebude naplněno.
Moderátor se podle mého dopustil hned několika podstatných chyb, které debatě v žádném případě nakloněny nebyly. Levé spektrum sálu se o slovo dlouho hlásilo marně – a když ti, kdo slovo nedostali, zaprotestovali, dozvěděli se, že se chovají neslušně – a kazí „jinak nadějně se rozvíjející diskusi“ na pravé straně. Z těch si měli brát příklad.
Moderující není od toho, aby se na kohokoli z přítomných mračil. A vůbec není jeho rolí, aby někoho ke slovu zkrátka nepustil. Jenom proto, že se obává, že uslyší, co slyšet nechce. Jenže diskuse se vedou právě od toho, aby se jednotlivá stanoviska střetla, porovnala – a na sebe reagovala. Bez urážek, nálepkování, bez degradace oponentů.
Stejně tak se debaty nevedou způsobem, kdy se části publika zeptáme: „A vy jste vlastně kdo?“ (Že by se tito lidé pro příště měli legitimovat a měli by prokazovat svůj nezávadný původ?)
Nejsme ani po desítkách let schopni opustit studenoválečnou rétoriku, kde se objevují Říše zla a neomylní spasitelé?
Jak je možné, že ti, kteří tak trvají na důležitosti znamének plus a minus, nečelili konkrétním dotazům, jak hodnotí: Mučení, vedení válek bez mandátu OSN, popravy bez soudů, rostoucí nezaměstnanost, postavení exekutorů a dlužníků v Čechách, úroveň všeobecného vzdělání, úroveň mainstreamových médií či oligarchizaci společnosti?
Pokud někomu oprávněně vadí mučící techniky používané proti vyslýchaným (například v padesátých letech), pokud je někomu odporné psychické vydírání (například v letech sedmdesátých), pokud někdo bojuje proti společnosti podezíravosti a strachu (velmi působivý je film Ucho), měl by to samé odsoudit v jakékoli formě a podobě – kdekoli. Selektivní pohled na tyto činy znevažuje boj proti nim, relativizuje ho. Máme zde kauzu zřízení tajných věznic všude možně po světě, mučení podezřelých, tedy i nevinných, máme tu kauzu obřích odposlechů. Tomuto všemu by „svatá trojice“, která se svorně pustila do Michala Uhla, dala znaménko plus? Nepochybně. Neboť by nám vysvětlila, že se tak dělo ve „vyšším zájmu“ a „pro dobrou věc“. A že je špatné, až kacířské, proti těmto věcem protestovat.
Je to asi stejné, jako když „svatá trojice“ tepala Michala Uhla, že rozvrátil Ústav pro studium totalitních režimů – a dopustil, aby se „vědecké kapacity ocitly na dlažbě“. Zatímco polistopadový vývoj si nějakými nezaměstnanými kazit nesmíme, to by byla čistá hereze, odcházení „kapacit“ z ÚSTRu je něco, co nás má pobouřit. Najednou jsme slyšeli mnoho slov o lidské důstojnosti, o tom, co si propuštění počnou – a zda je náhodou nebude muset zachránit politika, například malá kulturní vložka. A co zástupy nezaměstnaných, kteří nevědí, z čeho zítra uživí rodinu a zaplatí nájem, ne-li nějakou tu hypotéku? Ti jsou nepodstatní?
Jak je možné, že téma „polistopadového vývoje“ se nedotkne éry privatizace, vývoje politických stran a vyprázdněnosti jejich programů? Že se nedotkne celosvětové krize, směřování Evropské unie a dalších souvislostí, bez nichž se u popisu stavu naší společnosti obejdeme jenom těžko?
Místo toho se večer nesl v duchu pohádek a mýtů, biblických příběhů a atmosféry, která splňovala všechno ,jenom ne podmínky k diskusi.
Chceme-li diskutovat, nemůžeme toho druhého nálepkovat, bagatelizovat jeho argumenty, pokud nepředložíme lepší, nemůžeme ho ponižovat, tlačit do kouta, zesměšňovat, zastrašovat ho. Chceme-li debatu, nesmí se nás druhý bát. Nesmí se bát sdělit svůj názor, pokud je schopen ho podložit argumenty.
Jinými slovy, jakoukoli debatu spolehlivě rozloží výroky typu: „Podívej se, jací lidé jsou tví oponenti. Je všichni znají, pod nimi si něco vybaví. Jsou to pojmy. Pod tebou si ale nevybaví nic.“
Stejně tak není možné argumentovat způsobem: „Ty jsi nedouk, jsi figurkou v něčích rukách, můžeš za korupci, nabídl jsi vynikající instituci jako dárek komunistům, měl by ses jít léčit.“ Obzvláště to není možné bez předložených pádných důkazů. Ty ovšem předloženy nebyly.
Chvílemi mi až běhal mráz po zádech. To když se linula slova přibližně v následujícím kabátě: „Zatímco naši lidé pilně digitalizovali, dřeli se do úmoru v potu a krvi, ty jsi také dřel, ale na rozkladu fungující instituce, abychom pak sami žádali její zánik“. Co mi jenom svou dikcí připomínala?
Obdobné mrazení jsem zažil, když se z úst bývalého kandidáta na vedení vědecké instituce zablesklo s tím, že kult osobnosti je třeba pěstovat, a proč ho trochu nepřikrášlit, jen aby zde byl navěky.
Když se Ondřej Slačálek pokusil – z čistě nekomunistických pozic – argumentovat proti vytváření kultů osobnosti, dozvěděl se, že prý právě řekl, že je antikomunistou. Jak můžeme diskutovat, není-li v našich možnostech porozumění mluvenému slovu?
Mrazení však nebralo konce. Asi, že i venku se schylovalo k vánici.
Byli jsme svědky tvrdého odsouzení cyklu Pavla Kosatíka, Českého století. V podstatě nám bylo sděleno, že toto dílo je ideologicky závadné – chybí mu elán, úcta k autoritám, respekt. Takto zkrátka nemůžeme dějiny vykládat. To, že se nejednalo o dokument, ale nějakým způsobem zaměřené umělecké dílo, nebylo pro „novodobé inkvizitory“ důležité. Cyklu prostě chyběla jiskra, postrádalo budovatelské nadšení. Takové dílo by nemělo spatřit světlo světa. Jak si jen někdo může dovolit takové „znevážení našich dějin“.
Ono by to celé bylo až silvestrovsky zábavné, kdybychom si neuvědomili, že se nesešli nějací studentíci, ale lidé, kteří si nárokují respekt médií a kteří si hrají na arbitry. Kteří chtějí druhé vést.
A že nejsou ojedinělí. Nedávno jsme byli svědky jednotného hlasu akademiků, který podpořil snahy o svržení demokraticky zvoleného politika (a běda, kdyby někdo z nich řekl něco jiného). Na jiné frontě zase můžeme sledovat jednotný postup těch, kteří budou tvrdit, že Zeman je výjimečný sprosťák (a běda tomu, kdo namítne, že pouze na sprostotu poukázal, což ale neznamená, že byl sprostý).
To, že diskusní večer v Knihovně Václava Havla více méně započal dogmatem, že prezident republiky je sprosťák, o čemž se nediskutuje, je z hlediska ostatních uvedených skutečností věc zanedbatelná.
Moderátor večera, jak již bylo řečeno, pak napomínal pouze ty, kteří by narušili „věcnou debatu těch, kteří si pro jednou dovolí s tím druhým, s kým jinak souzní – vlastně znovu souhlasit“.
Takové prostředí je ovšem debatě nepřátelské. Debatující mají být sobě rovni. Ne, aby jeden byl glorifikován – a druhý démonizován s tím, že když neodvolá – nebude sice upálen fyzicky – ale bude aspoň slovně ugrilován.
Někdo může namítnout, že si nemůžeme dovolit luxus zaobírat se naprosto okrajovými půtkami, když nám hrozí eskalace mezinárodního napětí, podpisy transatlantických smluv či vyhrocení sociálního konfliktu.
Ono to ale souvisí. Sledujeme „vědce“, který v jedné větě zmíní potřebu přímé demokracie – a v zápětí prozradí sladké tajemství, že je třeba udržovat kult, a to třeba za pomoci příkras a drobných lží. My se k té pravdě už nějak prolžeme a k lásce unenávidíme.
Posloucháme se zatajeným dechem, že zatímco za První republiky bylo dobré, že zůstali úředníci z dob Rakouska-Uherska, dnes nám škodí, že zde zůstali lidé z „komunismu“. Logika tohoto konstruktu se vytratila kdesi cestou.
Osobně se domnívám, že máme-li se pohnout z místa – a zároveň nemá-li být tento pohyb naším pádem, je třeba kriticky myslet, pochybovat, vzdělávat se. A umět diskutovat.
Proto považuji za závažné selhání (či záměrnou roli) takzvaných elit, že udržují diskurz tabu, černobílých schémat a „jednotných front“, kde nikdo nesmí vyčnívat z řady.
Osobně si nedovedu vážit profesorů, kteří, aniž se s něčím detailněji seznámí, vyslovují generalizující odsudky (jako například, že nějaký tisk je rusofilní a prokremelský – už ani nemám ambici vést diskusi na téma, zda rusofilní musí nutně znamenat prorežimní). Nedovedu si vážit těch, kteří druhé nálepkují, snaží se je zastrašit a zesměšnit (protože s nimi neumějí držet krok argumentační).
Které dítě je to Andersenovo?
Po vzoru Andersena se nám například Hana Marvanová pokouší sdělit, že i malé děti vidí, že Zeman je nahý: „Myslím, že to, čeho se Miloš Zeman dopouští, je shazování úřadu prezidenta. A pokud v tom bude pokračovat, pracuje na tom, že roli prezidenta, což má být osobnost ve státě, které si budou všichni občané vážit a budou ji respektovat, naopak zneváží. Vždyť je terčem výsměchu i malých dětí.“
Je zde ale zela opomenuto, že toto není spontánní zvolání malého dítěte. Stejně jako takovou reakcí není, když se děti v nějaké třídě posmívají politikovi, že neumí anglicky. Z obojího na hony zavání manipulace.
Andersenovské dítě ale není manipulováno. Je spontánní. Vyjadřuje se k tomu, co na vlastní oči vidí. Na to, aby poznalo nahotu, nepotřebuje vědomosti.
Děti, kterými argumentuje paní Marvanová (a nejenom ona), nejsou andersenovskými dětmi.
Při troše nadhledu by šlo tvrdit, že někdy je oním andersenovským dítětem sám prezident. A to tehdy, když se v něm jako v zrcadle objeví nějaký neduh doby. Dlouho bylo nemyslitelné, aby v televizi zazněl text Krylovi písně o demokracii, která nevzkvétá. Zazněl symbolicky k datu 25. výročí 17. listopadu 89 poté, co Zeman toto téma otevřel. Stejně tak se v médiích nyní mluví více o panu Bakalovi, kolem něhož se jinak chodilo po špičkách.
Tak tedy, plus, nebo minus?
Slovo debata sice často skloňujeme, ale jedině v případě, že se má diskutovat, zda máme vytáhnout červenou kartu, vajíčko – nebo i třeba něco tvrdšího. Jakmile ale někdo z diskutérů upozorní na fakt, že snahy o něčí svržení bez ohledu na volby jsou počinem nedemokratickým, až poněkud hnědě se zbarvujícím, je po debatě.
Pokud ale někdo mermomocí trvá na hře na plusy a minusy – či, po werichovsku na „vadí – nevadí“ — nabízím následující témata. Takže, plus nebo minus, paní MacDonagh-Pajerová?:
„Některým zemím musela podle zprávy CIA platit za to, že umožňovaly udržovat tajná místa v chodu. Operativci CIA v Rumunsku dostali od centrály pokyn, aby „mysleli vysoko” při jednání o tom, jak přesvědčit Rumuny o zřízení věznice. Když se pak vrátili s požadavkem sedmimístné dolarové sumy, z USA jim poslali o milión dolarů více, než Rumuni chtěli.“
Carlos je přesvědčen, že studenti, kteří zmizeli v září v u Igualy jsou mrtví. „Studenti jsou mrtví, je to výhodnější. Za únos dostaneš 160 let, za vraždu 35 let. To je velký rozdíl, nemyslíte?“ Popsal, jak se sám podílel na likvidaci jiných demonstrantů: „Přišli nějací demonstranti. Nechali jsme je projít a pak jsme uzavřeli ulici, uzavřeli jsme vjezd i výjezd. Když uvázli uprostřed, všechny jsme je pozabíjeli. (Podotýkám, že tuto situaci v Mexiku svět jaksi neřeší).
Bývalý americký prezident George Bush mladší podle demokratického senátora Carla Levina americkou veřejnost před vpádem do Iráku uváděl v omyl neověřenými informacemi o pražském setkání strůjce atentátů z 11. září 2001 Muhammada Atty s iráckým agentem. Levin podle agentury AP uvolnil novou informaci o tom, že Ústřední zpravodajská služba (CIA) před poukazováním na údajnou pražskou schůzku varovala.
„Podle albánských a amerických zdrojů v průběhu jara 2008 – poté, co Carla del Ponteová vydala paměti, v nichž zmínila unášení lidí a věrohodně popsala kšeftování s jejich tělesnými orgány – vysocí američtí úředníci doporučili Thaçimu a dalším kosovským vůdcům mlčet a bouři přečkat.“
Řada vysokých politiků veřejně útočila na státního zástupce Ivo Ištvana. Například P. Fiala z ODS prohlásil: „Je to pokus o kriminalizaci politického jednání.”
Takto bychom mohli pokračovat – rozebrat kupónovou privatizaci, řadu kauz, v nichž lidé ztratili peníze i naději (např. H-systém), zabývat se rozkladem sociálního systému za exministra Drábka, oligarchizací médií i politiky a tak podobně.
Po nás – co vlastně?
Teprve potom se můžeme bavit, co nám vadilo dřív – a co by nám nemělo být lhostejné dnes. Měli bychom však – už z úcty k těm, kteří dnes a denně řeší své existenční starosti, najít v sobě pokoru – a s udělováním plusů šetřit.
Historie totiž neskončila. A jak ji jednou budeme hodnotit, záleží i na tom, jak přistoupíme k rizikům celosvětového konfliktu či rozsáhlých přírodních katastrof. Ve své zahleděnosti, že vše víme nejlépe a že poručíme i tomu dešti, a ne že ne, si totiž vystavujeme červenou kartu. A ještě se snažíme tvářit, že to je projev naší zodpovědnosti vůči budoucím generacím. Nezbývá než věřit, že nás tyto generace nezahrnou pod jedno velké nepřehlédnutelné minus.
