Ivan David
21. 12. 2014
Jako lékař cítím povinnost zdůraznit, že se nemohu ztotožňovat s názorem některých konzervativně orientovaných lidí na homosexualitu. Osobní přesvědčení je zde v rozporu s vědou. Homosexualita stejně jako jiná sexuální orientace není svobodnou osobní volbou jednotlivce. Jednání v souladu s vlastní orientací je soukromou věcí jednotlivce a není právem společnosti takové jednání ostrakizovat, pokud neporušuje práva jiných lidí.
Chtít po člověku aby jednal v rozporu se svou sexuální orientací je perverzní. Snadno si to představíme, pokud jsme heterosexuálně orientováni a měli bychom být nuceni žít v homosexuálním partnerství.
Něco jiného je případ, kdy je někdo orientován například pedofilně. Praktikováním pedofilního chování vůči dětem by se takový jedinec dopouštěl porušování práv jiných osob a protiprávního jednání. Nezbývá mu tedy, než se jednání, které je mu subjektivně přirozené, zdržet bez ohledu na útrapy, které mu to přináší. Naproti tomu homosexuálně orientovaný jedinec svým sexuálním chováním vůči jinému dospělému občanovi s jeho souhlasem ničí práva neporušuje a v České republice od roku 1968 takové jednání není trestné.
Nelze si představovat, že se někdo stane homosexuálním v důsledku homosexuálního styku, k němuž byl sveden, podobně jako se ve strašidelných příbězích oběť upíra stává upírem. I heterosexuálové, kteří se živí homosexuální prostitucí, zůstávají heterosexuální a peníze vydělané homosexuálními styky utrácejí s prostitutkami.
Není přijatelné podléhat tlaku netolerantních jednotlivců, kteří své mínění pokládají za názor většinové společnosti a vracet se k pronásledování lidí pro samotnou jejich sexuální orientaci. Pokládám za nepřijatelné se pod vlivem církevních dogmat nebo prosté osobní nesnášenlivosti vracet k praxi trestání takových osob nebo jejich nucenému „léčení“, pokud nepáchají sexuální trestnou činnost.
Je zájmem společnosti, aby všichni, kteří mohou v souladu se svými schopnostmi přispět k pozitivnímu rozvoji společnosti, měli příležitost ke svému spokojenému životu. Nejen z hlediska „lidských práv“(v uvozovkách protože často bez přiměřených povinností nebo bizarně), ale i čistě z pragmatického hlediska zájmu, je podpora společenské soudržnosti v celospolečenském zájmu. Proto je třeba, aby nikdo, kdo se narodil do společnosti, nebyl diskriminován zejména pro svoje pohlaví, národnost, nemoci a tělesné vady nebo sexuální orientaci. Nejen pro jeho spokojený život, ale pro dlouhodobě udržitelnou kohezi společnosti.
Je nutné vést dialog i s nositeli odlišných postojů a hledat podstatné shody v názorech na podstatné společenské problémy, ale nelze přijímat názory, které nic neřeší a společenskou kohezi narušují.
