24. 12. 2014 Zakázaný deníček
Je to jeden z nejsilnějších vánočních příběhů. Desetitisíce vojáků vyšly z nepřátelských zákopů beze zbraní. Zatímco ještě včera se podle rozkazů svých států vraždili, dnes společně zpívali, pili, hráli fotbal. Sbratřovali se navzdory vlastenectví a válce. Psaly se Vánoce roku 1914.
První symbolická podání ruky byla přirozeně opatrná. Na mnoha místech na frontě němečtí vojáci zapálili světla na malých vánočních stromcích a začali zpívat Stille Nacht, heilige Nacht, považovali se ostatně za autory vánoční tradice. “To na území nikoho přilákalo ve tmě mnoho zvědavých anglických pepíků, dívali se, poslouchali. A brzy se tam potkali s nepřítelem,” popisuje historik Stanley Weintraub. Jistý vojín Murker píše, že na patrole potkal německou hlídku, která mu dala skleničku whisky a pár cigaret a navrhla, “že když nebudeme střílet my na ně, nebudou ani oni na nás”.
Když včerejší nepřátelé vyšli ze zákopů a potkali se mezi nimi, vyměňovali si nejdřív zaražené pohledy, ale pak zvítězila úleva z bezpečí a oddechu. Sdíleli jídlo, cigarety, nescházel rum, koňak ani whisky. “Na území nikoho jsou doslova stovky lidí a podávají si ruce,” žasne nad tím, jak vypadalo bojiště jeho jednotky v dopisu rodičům anglický voják Oswald Tilley.
Bairnsfather nevěřícně líčí scénu, jak jeden z jeho spolubojovníků stříhal vlasy německému vojákovi, který před ním trpělivě klečel na zemi.
Leckde využili vojáci obou stran odmlky zbraní, aby odklidili mrtvoly, které se mezi liniemi nakupily. Někde se sloužily mše.
Tato unikátní situace trvala dva dny, než se do situace zapojil vysoký britský armádní generál, který puzen svým zeleným mozkem, hlavně ale nenávistí, infantilitou a idiotií začal vojáky honit do “práce”.
Ale nepodařilo se mu to (!), tento nenávistný, zfanatizovaný stařec docílil pouze toho, že vojáci začali střílet do vzduchu, pod různými záminkami se ještě dva další dny vyhýbali “své” práci…
Přestali se navzájem zabíjet ve zcela iracionálních jatkách, přestali podléhat zprostředkované komunikaci, svým sadistickým velitelům a společně oslavovali Vánoce…
Po prakticky čtyřech dnech podnes nezveřejňovaného příměří spustili pod velkým tlakem nejvyšších “špiček” armády střelbu ostřelovači.
Vojáci, kteří se dále navštěvovali v zákopech, kam si nosili dárky a chodili povídat se pro ně stali jednoduchým terčem. Ať už to byli provokatéři pro tuto událost, nebo prostě selhaly nervy, válka se znovu “rozběhla”.
Šlo se znovu do “práce”. Shodou okolností onen fanatický britský důstojník, který měl velký podíl na opětovném vyvolání válečného šílenství hned následující rok zavedl “své” muže do nesmyslné bitvy, kde padla řada z těch, kteří prožili tyto popisované Vánoce a během dalšího roku milion mužů!
Příští rok se na stejném místě fronty vojáci snažili otevřít podobný akt rozumnosti a lásky, vymanit se z hysterie strojvůdců války a sjednat příměří.
Aby se to nepodařilo, přišly admirality obou stran z důmyslnými opatřeními od cenzury dopisů, (do té doby nebyla, vznikla jako reakce na fotografie z této události, které si našly cestu na stránky novin), přes tresty zastřelením za podobné pokusy o porušení “pracovní” discipliny, ale hlavně spustily válku plynem, který způsobil takové utrpení, že přehlušilo spolu s dalšími “opatřeními” touhu po míru.
