Tereza Spencerová
29. 12. 2014 Literární noviny
Před 26 lety, 21. prosince 1988, nad skotským Lockerbie explodovala nálož na palubě letounu americké společnosti PanAm. V jeho troskách tehdy zahynulo ve vzduchu i na zemi celkem 270 lidí.
Viník byl „určen“ a zdál se být nezpochybnitelný: libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. Z palcových titulků v novinách a přesvědčivých televizních reportáží jasně vyplývalo, že západní vyšetřování bylo objektivní, spravedlivé, založené na faktech a důkazech a libyjskou vinu prokázalo nad veškerou pochybnost.
„U Alláha, jsem nevinný!“
Vyšetřování se opíralo o úlomek časovače bomby zabalený ve zbytcích oděvu pocházejícího podle visaček z Malty a prodavač z maltského obchodu ve svém někdejším zákazníkovi jasně identifikoval Libyjce Abdala Basata Muhammada Midžrahího, bývalého šéfa bezpečnosti libyjských státních aerolinií. Ten prý pak s bombou v kufříku nastoupil na Maltě na linku do Frankfurtu, odtud do Londýna, tam se výbušnina dostala na palubu PanAm a dál už je tragédie známá.
Jenže… Čím více oficiální úřady odhalovaly své karty, tím víc sílilo podezření, že hrají falešně. Otazníků totiž jen přibývalo. Detektivové například už pouhý týden po tragédii oznámili, že nálož byla ukryta v kazetovém magnetofonu, byť ve skutečnosti trvalo měsíce, než experti trosky letadla poskládali dohromady tak, aby byli s to udělat si vůbec nějaký obrázek. Pokud už věděli, že to byla bomba a potřebovali především zjistit, kdo ji tam umístil, proč se skládáním letadla tak zdržovali? Odpověď nepřišla ani na řadu dalších sporných otázek, mezi nimi ani na tu, jak bylo možné, že po důkladném prohledání každé pídě rozsáhlého místa dopadu letadla, se klíčový důkaz – úlomek časovače bomby – našel až o několik měsíců později a navíc v lese několik kilometrů daleko. Nebo proč vyšetřovatelé svému korunnímu svědkovi, maltskému obchodníkovi s oděvy Tonymu Gaucimu, nejdříve ukázali Midžráhího fotografii, a Malťan teprve poté zvolal: „Jsem si jistý, je to on!“ Nebo proč vyšetřovatelům trvalo tři roky oficiálně ukázat prstem na Libyi, když se v mezidobí k zodpovědnosti za atentát přihlásily nejrůznější teroristické skupiny, mezi nimi například Islámský džihád, málo známí Strážci islámské revoluce, ale dokonce i irská protestantská Ulsterská obranná liga. Dva roky před atentátem nad Lockerbie útokem na americká a izraelská letadla navíc pohrozila také Lidová fronta osvobození Palestiny — Revoluční vedení (PFLP-GC), nicméně její předák Ahmad Džibríl po atentátu jakoukoli účast pro změnu popřel.
Podivné bylo i to, že Ray Manly, bývalý člen bezpečnostní služby na londýnském letišti Heathrow, v roce 2001 pod přísahou vypověděl, že hned po atentátu informoval policii o tom, že noc před explozí se kdosi vloupal do zavazadlových skladů společnosti PanAm. Policie se ale nezjevila, posléze tuto informaci vůbec nezařadila do spisu a soustředila se dál na svou „maltskou stopu“. Okolnosti vyšetřování byly podezřelé i dr. Jimu Swiremu, jehož dcera Flora v troskách letadla zahynula. Očividně mu nestačilo, že byla za viníka označena Libye. Chtěl – a vlastně dodnes chce — znát pravdu. Dopisem v roce 2009 požádal skotskou prokuraturu o vysvětlení, proč přes dvanáct let tajila vloupání do prostorů PanAm na letišti Heathrow, ale odpovědi se mu nedostalo.
Rok 2009 byl ale jinak pro celou kauzu přelomový. Právě tehdy se například provalilo, že Tony Gauci a další klíčoví svědci dostali od Spojených států za účast při procesu celkem tři miliony dolarů. Gauci už v té době žil v Austrálii a na radu svých právníků novinářské dotazy odmítal. O tajném uplácení svědků se ale „v zasvěcených kruzích“ vědělo prý už v roce 2007, kdy skotská soudní komise rozhodla, že v Midžrahího případě mohlo dojít k porušení zákonů a umožnila mu odvolání. Komise prý tehdy ale „nedokázala zjistit“, kolik peněz přesně Tony Gauci a jeho rodina dostali. Dnes se už ale považuje za prokázané, že Tony Gauci od amerického ministerstva spravedlnosti dostal dva miliony dolarů za poskytnutí klíčového svědectví ohledně oděvů podezřelého a další milion dostal jeho bratr Paul Gauci, který sice u soudu nesvědčil, ale jeho role byla důležitá při identifikaci oblečení a při „podpoře odhodlání svého bratra“. K oběma platbám vyzvala americkou stranu skotská policie, která atentát nad Lockerbie vyšetřovala.
“Vyšetřování“ se tak stávalo čím dál větší fraškou a nakonec i skotská odvolací komise v roce 2008 shledala Gauciho svědectví proti Midžrahímu natolik pochybným, že vězněnému Libyjci umožnila podat odvolání. Midžrahí v té době už trpěl rakovinou v pokročilém stadiu a britská vláda nakonec rozhodla, že ho v roce 2009 propustí zpět do vlasti – z „humanitárních důvodů“, ale za podmínky, že odvolání nepodá a nic ze spisů se tak nedostane ne veřejnost. Reverend John Mosey, jehož dcera také zemřela nad Lockerbie, při Midžrahího propouštění prohlásil: „Konzervativní i labouristické vlády nám celou dobu bránily ve vyšetření, co se tehdy stalo. Vyšetřování mezitím dospělo do slepé uličky, a zůstalo po něm víc otázek nezodpovězených, než těch zodpovězených.“
Jim Swire na svém obsáhlém webu, na němž podrobně rozebírá vše, co se atentátu nad Lockerbie týká, ještě loni v půli prosince považoval za relevantní dva body, na něž poukazuje už dlouhé roky. Prvním je skutečnost, že Allen Feraday, který u soudu poskytl rozhodující forenzní svědectví proti Midžrahímu, podle pozdějších zjištění o časovači nálože pod přísahou očividně lhal. Druhým bodem je uplacené svědectví Tonyho Gauciho. „Spravedlnost potřebuje nezvratná fakta,“ konstatuje Jim Swire. „A ta v případě usvědčení Midžrahího prostě neexistují.“
Abdal Basat Muhammad Midžrahí v květnu 2012 – už doma v Tripolisu — své chorobě podlehl, ale v posledním rozhovoru, který pár dní před smrtí poskytl televizi Al Džazíra, zopakoval: „Přísahám na Alláha, jsem nevinný.“
Víc není co říct
Na palbu kritiky, která stále hlasitěji poukazovala na nesrovnalosti či rovnou podvody při vyšetřování i soudu, britská vláda – při absenci lepších možností – reagovala mlčením nebo pustými frázemi. V každém případě ale už v roce 2009 prohlásila čtyřsetstránkový soubor dokumentů o vyšetřování kauzy Lockerbie za tajné. Nesměli se s ním seznámit ani Midžrahího obhájci u odvolacího řízení; prý panovala obava z „ohrožení národní bezpečnosti Británie“ (byť ve skutečnosti byl ve hře vstup britských koncernů do libyjského ropného průmyslu).
Loni v prosinci, ve dnech před 25. výročím atentátu, se ale věci daly nečekaně do pohybu. Britský deník The Independent zveřejnil závěry odtajněných amerických dokumentů tzv. Operace Pták (Operation Bird), z nichž jasně vyplynulo, že britské i americké tajné služby už dávno věděly, že se nálož na palubu nedostala na Maltě, ale až v Londýně, a že pachatelem nebyl Midžrahí, ale jistý Egypťan (a podle Izraele egyptský Palestinec) jménem Muhammad Abú Talb, prý napojený na palestinské skupiny. Ten v inkriminované době opravdu pracoval na londýnském letišti Heathrow a měl tak přinejmenším teoretickou možnost kufřík s náloží propašovat mezi ostatní zavazadla do letounu PanAm.
Loňský prosinec byl vůbec zvláštní. Zničehonic totiž jako by o nevině Libye věděli všichni zúčastnění. Na britském televizním kanálu Channel 4 vystoupil agent CIA Richard Fuisz, který na základě podrobných informací nejen ze zdrojů své agentury, ale i rozhovorů s asi patnácti vysokými syrskými představiteli už krátce po prosinci 1988 věděl, že za atentátem je Lidová fronta osvobození Palestiny — Revoluční vedení (PFLP-GC), která sídlila právě v Sýrii. Fuisz o svých zjištěních v letech 2000 a 2001 podal zaprotokolovaná svědectví u soudu, nicméně pro Midžrahího už bylo pozdě. Tím spíš, že vše nasvědčuje tomu, že — bez ohledu na povědomí o skutečném pachateli — se Spojené státy prostě rozhodly hodit vinu na Libyi.
Se svou trochou do mlýna přispěchal i izraelský Mossad, jehož nejmenovaný představitel si loni 19. prosince v rozhovoru pro Times of Israel „najednou“ vzpomněl, že Izrael v měsících předcházejících atentátu nad Lockerbie „naslouchal čemusi, co považoval za přípravu útoku na letadlo“, přičemž „bylo jasné, že operaci připravuje Džibríl“. Mysleli si ale, že má jít o útok na izraelské letadlo, a v tomto duchu také informovali své americké a britské spojence.
Fuiszova svědectví nikdy nebyla dána k dispozici veřejnosti, nicméně nakonec se dostala do rukou Johna Ashtona, britského vyšetřovatele, který v letech 2006 až 2009 spolupracoval s Midžrahího obhájci. Loni v říjnu Ashton svá zjištění zveřejnil v knize Scotland’s Shame: Why Lockerbie Still Matters. Fuiszovo prohlášení Ashton komentoval: „Je to další doklad toho, že skuteční atentátníci z Lockerbie unikli trestu a Abdal Basat Muhammad Midžrahí byl usvědčen křivě. Vlády Británie a USA v roce 1991 prohlásily, že jediným zodpovědným za atentát je Libye, i když čelní představitelé Sýrie celé roky říkali, že zodpovědnost nese PFLP-GC. Zdá se, jako by identita skutečných pachatelů byla vlastně celou dobu čímsi jako veřejným tajemstvím.“
A jakou roli v tom všem tedy sehrál „atentátník“ Midžráhí? Asi nejpřesněji to vyjádřil nejmenovaný zdroj z izraelské tajné služby v Times of Israel. Prý si „nikdy nebyl příliš jistý“, že by Midžráhí měl s atentátem vůbec něco společného, ale „byl to chlap, kterého přemluvili, aby se přiznal, a to v libyjském národním zájmu. Víc není co říct.“
„Chceme pochopit…“ Právě „libyjský národní zájem“ je svého druhu hlavním leitmotivem celé kauzy. V říjnu 2008 Libye vyplatila půl druhé miliardy dolarů do fondu pro americké pozůstalé po obětech z Lockerbie, pozůstalých po obětech exploze na berlínské diskotéce z roku 1986, pozůstalých po obětech útoku na letoun UTA z roku 1989 a paradoxně i pro libyjské oběti amerického bombardování Benghází z roku 1986. Tripolis tím de facto přiznal vinu za Lockerbie a další útoky, na straně druhé si tím ale koupil značné ústupky. Prezident George W. Bush totiž za odměnu vyhlásil „imunitu“ Libye před jakýmkoli dalším obviněním z terorismu, vyškrtl ji ze seznamu států podporujících terorismus a zrušil i protilibyjské sankce v OSN i americké obchodní embargo. Mluvčí ministerstva zahraničí Sean McCormack tehdy dohodu o kompenzaci označil za „milník, jemuž je třeba zatleskat“. Stručně to v roce 2008 shrnul Kaddáfího syn Sáif Islam, když pro BBC konstatoval, že cílem kompenzací bylo dosáhnout zrušení mezinárodních sankcí proti Libyi: „Přiznávám, že jsme si hráli se slovíčky. Zodpovědnost jsme přijmout ale museli. Neměli jsme jinou možnost. Bez toho bychom se sankcí nezbavili.“
Ve snaze vylepšit své vztahy se Západem si pak Muammar Kaddáfí ještě zkusil koupit — několika desítkami milionů eur — Nicolase Sarkozyho a další evropské, vesměs pravicové politiky, to mu ale nevyšlo. Byl to přece jen „beduín ze stanu“ s určitými představami o fungování přátelství. Před třemi lety v rámci západní „demokratizace“ své země, která dnes už de facto neexistuje, byl ubit jako pes.
Spojené státy, Británie a fakticky už neexistující libyjský stát loni v prosinci, při 25. výročí atentátu nad Lockerbie, k tragédii vydaly společné prohlášení, které zní jako by z jiného světa. „Chceme dovést ke spravedlnosti všechny, kdo jsou zodpovědní za tento nejbrutálnější akt terorismu,“ praví se v prohlášení, „a pochopit, proč byl spáchán.“
Zbytek světa bude nejspíš mezitím přemýšlet nad neuvěřitelnou mírou lží, podvodů a falešných důkazů, které kauzu Lockerbie tvoří a jejichž omílání je už stihlo proměnit v pravdu. „Nový pachatel“ atentátu nad Lockerbie Muhammad Abú Talb si odpykává doživotí ve Švédsku za pumové útoky v Kodani a Amsterdamu z roku 1985 a ke svému novému obvinění se odmítá vyjadřovat. Opravdu je masovým vrahem on? Nebo je to jen další obětní beránek ve hře, z níž mediální mainstream nakonec udělá „další pravdu“?
Hlavní skotský prokurátor mezitím u příležitosti 26. výročí tragédie trvá na svém: Byl to Midžrahí.
