Podemos: Usilovat o absolutní většinu, aby mohla být svržena vláda

Alegre, který na Universidad Complutense de Madrid vyučuje estetiku a teorii poznání, nemá vůbec čas – jako vždy v těchto měsících. Působí dojmem vyčerpaného, ale energického muže. Podemos, založené teprve v lednu /2014/, dosáhlo v evropských volbách sice 8% a mohlo by se podle nejnovějších průzkumů v tomto okamžiku s 28% stát dokonce nejsilnější stranou, dosud však nemá ani program ani jasnou strukturu.

Mladí, levicoví, akademičtí

Úspěch levicové strany Podemos je také proto tak překvapivý, že pět nejvýznamnějších tváří strany pochází z akademické levice. Pablo Iglesias, jenž byl právě zvolen ústředním tajemníkem nové strany, byl původně universitní docent, španělské veřejnosti však byl znám především výstupy v diskusích v televizi a v rozhlasu. Juan Carlos Monedero, který platí za Iglesiasovu pravou ruku a který v letech 1989 – 1992 studoval v Heidelbergu, je profesorem politických věd na Universidad Complutense de Madrid. Také Carolina Bescansa, která u Podemos koordinuje skupinu „politická analýza“, a Íňigo Errejón, jenž vedl volby do Evropského parlamentu, vyučují na fakultě pokitických věd. Co je dále společné pěti zakládajícím členům je, že byli roky činní na politické levici. Iglesias byl členem komunistické mládeže, Monedero pracoval jako asistent ve vedení Izquierda Unida /pozn. překl.: Jednotná levice/, Alegre byl členem trockisty ovládané Antikapitalistické levice. A co je konečně pro Podemos rovněž charakteristické, jak iniciativní skupina tak i aktivisté jsou spíše mladí. Pablo Iglesias je 36, na setkání základních skupin je průměrný věk zpravidla ještě výrazně nižší.

Během tohoto odpoledne je Alegre zaměstnán tím, že shromažďuje návrhy pro organizační stanovy. V zemi existuje 900 kroužků Podemos, 200.000 registrovaných příznivců a příznivkyň a na internetové platformě se tisíce podílely na ustavující debatě strany. Jde o syntetizaci návrhů tak, aby se o nich mohlo hlasovat. Čas tlačí: do konce roku musí mít Podemos stanovy a obsahový souhlas definován, neboť pak začíná pro politické občanské hnutí rozhodující rok: v květnu 2015 jsou téměř ve všech obcích a autonomních oblastech španělského státu volby a na podzim jsou volby v celé zemi.

Alegre nám povoluje 20 minut, pozoruje přitom zprávy na svém mobilu. Demokratická revoluce, jež se dnes ve Španělsku zdá možná, zahrnuje život ve výjimečném stavu: všecko se hýbe, všechno musí být ihned rozhodnuto. A poněvadž je Podemos společenské hnutí bez aparátu, musí být vše organizováno „mimo“ – mimo námezdní práci, mimo péči o děti nebo mimo všední den.

S obsahovými prohlášeními je Alegre, jenž dlouho působil v Antikaptralistické levici, zdrženlivý: chce se připravit cesta pro „novou společenskou většinu“, potvrzuje, nevysvětlí však, jaký ekonomický nebo společenský projekt by pro to byl základnou. Ne, obavy, že by se opakoval příběh zakládání jiných stran, ty nejsou. Situace ve Španělsku je prý velmi specifická. „Podemos by bylo nemyslitelné bez Hnutí 15M,“ říká. Hnutí obsazování náměstí vyjadřovalo v roce 2011 společenské pobouření, přitom však ukázalo také „příčný souhlas: za opětnou demokrtizaci společnosti, participaci a průhlednost administrativy, proti korupci a rušení sociálních systémů.“ Také námitce, zda by hnutí nemohlo být rychle pohlceno institucemi, Alegre neodporuje. „To je všechno otázkou pravidel: společenské kontroly, odvolatelnosti mandátu, základně demokratické volby kandidátních listin.“

Projekt Podemos je skutečně tak jednoduchý, že se ptáme, proč na podobnou myšlenku nepřišel nikdo dříve: zakladatelé a zakladatelky Podemos vycházeli z teze, že za všeobecnou politickou a sociální nespokojeností se skrývá protiinstitucionální souhlas. Řekněme: existuje většina na téže straně politických aparátů – stran, měšťáckých médií a svazů, ale právě i tradičních odborů. Tuto krizi reprezentace vyvolala zkušenost, že výsledky voleb jsou stále bezvýznamnější, protože hospodářská a sociální politika zůstává v neoliberalismu beztoho vždy táž. Podemos však z toho nevyvodilo závěr, že institucionální půda je bezvýznamná, nýbrž že musí být dobyta útokem a pravidla musí být definována nově. Jinak řečeno: sociální alternativy budou znovu možné teprve tehdy, když společenské hnutí vynutí demokratický nový základ politiky proti existujícím institucím.

Co je hodno pozoru, přinejmenším první část této strategie uspěla tak snadno, jak si to sotva kdo mohl nechat zdát. Poté, co odšumělo 15M a další sociální protestní hnutí, vzniklo Podemos nyní jako nové, politické hnutí, jež má realistické šance nechat zhroutit španělský systém stran. Hnutí Podemos získává ve všech oblastech a v nejrůznějším prostředí. Nejenom příznivci a příznivkyně levicové srany Izquierda Unida, ti a ty, kdo nevolili a zklamaní sociální demokraté se obracejí k občanskému hnutí. Podemos proniklo i do voličstva konzervativní PP.

Politický diskurs je přitom ve straně často nejednoznačný, téměř rozporuplný. Hlava strany, novinář a vysokoškolský učiteů Pablo Iglesias, se sám označuje za marxistu, zdůrazňuje však v téže televizní debatě také, že Podemos je „mimo spektrum levice – pravice“. Strana si osobuje zastoupení „těch zdola“ (los de abajo), orientuje se však kladně rovněž na „střední třídy“. Brání španělské vlastenectví proti Trojce, ale současně i právo na sebeurčení katalánského a baskického obvatelstva jakož i protirasistickou integrační politiku.

Mnohoznačnost poselství, jak se zdá, nepředstavuje žádný problém. Naopak: dovoluje Podemos, aby zůstávalo v různých směrech otevřené a tím věrné svému nároku. Neboť má-li být Podemos vskutku platformou pro opětnou demokratizaci, nemohou být obsahy této opětovné demokratizace pevně určeny, nýbrž musí být rozvíjeny ve společenském procesu za účasti mnoha lidí. Že se však tato otevřenost neobrací v libovolnost jako třeba u německých Pirátů, kde si liberálové, síťoví libertární chytráci, levičáci a stoupenci občanských hnutí vzájemně šlapali na nohy, má co činit se dvěma faktory: zaprvé má zakládající skupina Podemos velmi jasné představy, jak se může její projekt strategicky vyvíjet a mohla stoupence dosud vždy o svých myšlenkách také přesvědčit. Za druhé – a to je ještě důležitější – Hnutí 15M už jasně prokázalo, které změny před Španělskem stojí: opětovná demokratizace, radikální, na základy zaměřená změna institucí, ústavodárný proces, rozchod s politikou úspor a politikou Trojky, obrana základního sociálního zaopatření a – zcela obecně – spoleřenská solidarita.

Španělská média, především na pravici sociální demokracie El País, kritizují tuto politiku jako „populistickou“. Tato námitka je potud pravdivá, že strategie Podemos se orientuje na zkušenostech latinskoamerického levicového populismu. Celá řada zakladatelů/zakladatelek Podemos pracovala přechodně v Jižní Americe. Juan Carlos Monedero, jenž je považován za možného kandidáta ve volbách starosty v Madridu, pomáhal ve výstavbě chavistického /pozn. překl.: odkaz na venezuelského Cháveze/ výzkumného zařízení Centro Internacional Miranda a pracoval ve venezuelském ministerstvu plánování. Luis Alegre se v roce 2010 stal nositelem ceny vypsané Chávezovou vládou jako Premio Libertador na podporu kritické teorie. A Íňigo Errejón, jenž pro Podemos vedl volební zápas ve volbách do Evropského parlamentu, je nadšeným přívržencem bolivijského teoretika a viceprezidenta Álvara Garcíi Linery.

Zájem o Venezuelu nebo Bolivii souvisí koneckonců s tím, že v těchto zemích se projevily nové transformační perspektivy mimo reformu a revoluci. Politická změna tam nebyla prostě výsledkem levicových volebních vítězství, nýbrž vyplynula ze spojení antineoliberálních masových povstání, kometového vzestupu nových volebních hnutí a ústavodárných procesů, jež roztrhly šněrovačku existujících institucí.

Na toto spojení společenské revolty, účasti na volbách a vyjednání nové společenské smlouvy sází dnes i Podemos. Přístup politologů/politoložek, jež projekt iniciovali, lze přitom vůbec kritizovat: strana byla založena malým kroužkem a je i nadále tímto kroužkem určována – což není zrovna znak základně demokratické politiky. Exponovaná úloha Pabla Iglesiase jako vedoucí postavy se sotva liší od kultu hvězdy, jak je produkován v masových sdělovacích prostředcích, jež mu slouží. Iglesias je možná čestný, kritický hlas – ale je přece také televizní konstrukcí. Bez jeho týdenních vystoupení by pravděpodobně fenomén Podemos vůbec neexistoval.

Podemos je – přesně jako jeho diskurs – ne zcela jasný, mnohoznačný projekt. Radikálně demokratický a přesto odcizený masovými médii. Iniciativa stotisíců, formovaná malou skupinou. Nesmírně repolitizující a přece leckdy překvapivě nepolitická. Že si hnutí přesto zaslouží veškerou podporu a sympatii, závisí na společenském vývoji, jenž je uvedl v chod. S obrovskou nadějí, kterou Podemos vznudilo, je dokořán otevřena brána emancipace. U Podemos je všechno zaměřeno na porážku neoliberálního politivckého systému a ústavodárný proces. Na pořadu dne není tak nic menšého než demokratická revoluce.

Článek, uveřejněný v deníku neues deutschland 8. tm., z němčiny přeložil Štěpán Steiger

Poznámka překladatelova: Podemos znamená “můžeme“ – připomíná tak, možná neuvědoměle, heslo Baracka Obamy Yes, we can – Ano, můžeme.