O hodném a zlém mučení

Zpráva o „programu CIA věznění a výslechů“ je sice zajímavá v konkrétnostech, ale nepřináší nic překvapivého. Všichni přece o tomto mučení věděli. Věděli to politici, ale také veřejnost. Připomeňme jen, že před nástupem do Bílého domu Barack Obama slíbil zveřejnit výsledky vyšetřování mučení, pak ale svůj závazek odvolal se zdůvodněním, že by to ohrozilo zájmy USA.

A veřejnost? Proč si myslíte, že veřejnost byla o uvedených mučících praktikách informována?

Pomineme-li konspirační teorie a odhady podle stupně pravděpodobnosti opírající se o tehdejší nálady v politické elitě USA, byly tu od roku 2003 věcné informace. Ty publikovaly Amnesty International a Associated Press. Tykaly se mučení v irácké věznici Abu Ghraib. Což ovšem nebyla pouze věznice CIA, ale také armády USA. Slovní informace o mučení v této věznici doprovodily úděsné fotografie, na nichž američtí věznitelé ponižují, řečeno velmi mírně, irácké zajatce. Mimochodem, oficiálně se dodnes až příliš často nemluví o mučení, ale o „rozsáhlejších metodách výslechu“.

Tedy nic nového pod sluncem?

Je tu důležitý rozdíl. Události ve věznici Abu Ghraib byly odsouzeny jako nevhodná iniciativa jednotlivců, selhání několika vojáků, jakési soukromé mučení. Zmíněná zpráva senátního výboru však popisuje mučící program vybrané státní instituce, který byl posvěcen z nejvyšších míst.

 A jak reaguje americká veřejnost?

Gallup zadával dotazy týkající se mučení ze strany CIA od října 2001. Tehdy s používáním brutálních způsobů výslechů nesouhlasilo 53 % dotázaných občanů USA. Pozoruhodný je výzkum z listopadu 2005. Podle něho plné tři čtvrtiny dotázaných vyjádřilo přesvědčení, že americké vojenské jednotky a vládní představitelé mučí vězně v Iráku a dalších zemích. Zároveň 56 % vyjádřilo nesouhlas s tímto postupem při získávání informací o teroristech – ovšem 38 % bylo ochotno uznat tyto techniky.

Výzkum veřejného mínění, který provedl Gallup počátkem téhož roku, je zajímavý tím, že se ptal na využití konkrétních mučících technik: bránění spánku (s tím souhlasilo více respondentů, než nesouhlasilo); převezení vězňů do zemí, které jsou známy užíváním mučení; ohrožování vězňů psy; nucení vězňů zůstat nahý a spoutaný v nepohodlných pozicích ve studených místnostech po několik hodin; polévání vězňů tak, aby měli pocit, že se topí – tedy smutně proslulý waterboarding; využívání ženských vyšetřovatelek k fyzickému kontaktu s muslimy během muslimských obřadů, které tyto kontakty nedovolují. V sestavě otázek je patrná informovanost o mučení nejen ve věznici Abu Ghraib, ale i na základně Guantánamo. V září 2006 Gallup zjistil, že téměř šest z 10 dotázaných Američanů upřednostňuje dodržování standardů Ženevské konvence při zacházení se zajatci před mučením. Ovšem 23 % respondentů bylo pro užívání „násilnějších technik“ výslechu.

To, co říkáte, naznačuje, že americká veřejnost je více oddaná lidským právům než americké elity.

V tehdejší atmosféře hysterie kolem takzvané „války proti terorismu“ veřejnost USA skutečně vykázala podivuhodnou odolnost vůči propagandě. Nezapomínejte, že tehdy začal příval hollywoodské produkce, která mučení ve jménu amerického blahobytu ospravedlňuje. Ovšem také nesmíme zapomínat, že v listopadu 2004 byl republikánský prezident, který tyto mučící praktiky přikryl, znovu zvolen do Bílého domu.

 Jenže ani demokratický prezident Barack Obama nemá čistý štít. Vždyť už před prvním zvolením v roce 2008 sliboval zrušení věznice v Guantánamu. A věznice stále funguje. Proč vůbec tuto věznici Američané zřídili?

Architekti tehdejších „válek proti terorismu“ chtěli vězení, které by bylo mimo jurisdikci USA. Aby se vězni nemohli dovolávat vnitroamerického práva. Však tam také jsou vězni, kteří nejen nebyli souzeni, ale ani obžalováni. A nejde jen o Guantánamo. V listopadu 2005 komisař pro lidská práva Rady Evropy Álvaro Gil-Robles zveřejnil zprávu, podle níž na americké vojenské základně Camp Bondsteel v Kosovu viděl vězně ve známých oranžových uniformách.

 Britský deník Independent publikoval mapu 54 zemí, které se na vězeňském a výslechovém programu CIA údajně podílely. Mezi nimi je i Česko.

Nebyla zveřejněna celá přibližně šest tisíc stran rozsáhlá zpráva senátního výboru, ale jen výtah o rozsahu 528 stran. I ten určitě zatím stihlo přečíst jen velmi málo lidí. Ve zveřejněné části zprávy jsou státy, které se na tomto programu podílely, byly začerněny. Novináři z Washington Post jich identifikovali pět, mezi nimi tři z Evropské unie: Polsko, Litvu a Rumunsko. Není náhodou, že jedním z prvních, kdo se po zveřejnění zprávy senátního výboru ozval, byl polský exprezident Aleksander Kwaśniewski.

Šok a ostuda: České mlčení k mučení!

Pozoruhodné na tomto přístupu je, že si nikdo z amerických politiků a jejich partnerů i ze zemí EU/NATO nedělal starosti s dodržováním mezinárodního práva. To se samozřejmě vztahuje na všechny vězněné lidi, tedy i vězně na amerických vojenských základnách na Guantánamu, v Camp Bondsteel či jinde.

Jak posuzuje mučení mezinárodní právo?

Mučení je zakázáno v téměř každé normě týkající se lidských práv. Existuje ale též speciálníÚmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání. Ta byla přijata v roce 1984 a vstoupila v platnost roku 1987. Spojené státy ji podepsaly v dubnu 1988 a ratifikovaly v říjnu 1994. Všechny zmíněné mučící praktiky CIA jsou tudíž v rozporu s mezinárodním právem a závazky USA.

Připravil jsem si pro vás citát z této Úmluvy proti mučení. Podle čl. 1 Úmluvy je mučením „jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem“.

 Zveřejnění uvedené zprávy senátního výboru jistě ovlivní vztah muslimské veřejnosti k USA. Vždyť uvedené příklady se týkají právě protiteroristické aktivity vůči Arabům a muslimům.

Se vztahem arabské veřejnosti vůči Spojeným státům to nebylo valné dávno před zveřejněním zprávy senátního výboru. Stačí připomenout některé údaje z výsledků výzkumu, které v polovině letošního roku zveřejnil Arab American Institute sídlící ve Washingtonu. Výzkum byl prováděn v šesti arabských státech, včetně Palestiny. Podle nich vnímají snahu Obamovy administrativy udržet dobré styky s jejich zemí jako úspěšné nejvíce dotázaní ze Saúdské Arábie. Ovšem i tam je to pouze 37 % respondentů. Nejkritičtější jsou Palestinci – 9 % pokládá Obamovu vládu za přínosnou pro zlepšování vztahů s USA. Z šesti prezidentů Spojených států, na které se výzkum ptal, nejlépe v arabském světě dopadl Bill Clinton – v Libanonu získal přízeň dokonce 60 % dotázaných. A nejhůře skončil George Bush ml. Ten přispěl k dobrým vztahům například jen podle jednoho procenta Maročanů. Nejlépe dopadl ve Sjednocených arabských emirátech, kde získal 16 %.

Ve všech zkoumaných arabských zemích mají obyvatelé lepší vztah k Číně než k USA – například v Egyptě je tento poměr 60 : 30 procentům kladných hlasů, v Libanonu dokonce 69 : 14, v Palestině 55 : 27 procentům. Nejvíce přízně mají Spojené státy ve Sjednocených arabských emirátech – pozitivně je vnímá 44 % dotázaných ku 49 % těch, kdo kladně vidí Čínu.

 Ředitel CIA John Brennan se ve čtvrtek kritizovaného programu své organizace zastal. Ovšem v přehledech dvaceti základních informací ze zveřejněné části zprávy senátního výboru se uvádí, že používání mučení se ukázalo jako neefektivní…
Dokonce se tento argument uvádí na prvním místě. Jako by autoři uvedeného shrnutí tímto autory zprávy omlouvali: nejde o to, že porušujete lidská práva, ale především neefektivně hájíte zájmy USA. Proto vás kritizujeme!

PZ: Taky si myslíte, že užívání mučení je neefektivní?

Jak kdy. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, pak se může získávání informací násilím jevit jako potřebné a efektivní. Míra efektivnosti je však druhořadá, prvořadé jsou principy. Nelze dělit mučení na dobré a zlé, nelze soudit zlé mučitele a chválit hodné mučitele. Dokonce je bohatě odměňovat, jak ukazuje zpráva senátního výboru. Nemluvě o obecné politice. I když získáte například informace o pobytu Usámy bin Ladina, za dobu „války proti terorismu“ se prohlubuje chaos ve světě. Podle informací americké stanice CNN získává Talibán ročně 100 milionů dolarů z prodeje opia a bojovníci takzvaného Islámského státu denně milion dolarů z prodeje ropy. Obé na mezinárodních trzích. To CIA nevidí?

A pak je tu problém s nadměrným a stupňujícím se užíváním násilí, jemuž podle některých psychologických výzkumů propadají všichni mučitelé. Problém s nárůstem sadismu. A přílišné užívání násilí vede k potvrzení přání mučitele, k pseudopřiznání, které nepřináší informační užitek.

Slavný film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice ukazuje, že při mučení se lidé přiznají i k činům nemožným.
Z humanistického hlediska je mučení zcela neospravedlnitelné. Ostatně, na počátku zrodu moderní ideje lidských práv byl právě boj proti mučení. Začátky lze hledat ve Voltairově spisu Rozprava o snášenlivosti napsaná u příležitosti popravy Jana Calase z roku 1763. Rok poté italský právník a filosof Cesare Beccaria publikoval knihu O zločinech a trestech. V ní odmítl nejen mučení a kruté zacházení, ale i trest smrti. Mimochodem první oficiální zákaz mučení a tělesných trestů pochází z Pruska, a to díky králi Fridrichu II.

 Ve středu 10. prosince jsme si připomněli Den lidských práv. Nevšiml jsem si, že by se někdo u nás třeba na manifestacích vyjádřil k zmíněné zprávě.

To patří k nejpozoruhodnějším skutečnostem nejen u nás, ale i ve Spojených státech. Většina kritiků senátní zprávy o mučících praktikách CIA navazuje na slova bývalého prezidenta George Bushe ml. Ten v roce 2010 v jednom z rozhovorů obhajoval mučení slovy: „Užívání těchto technik zachránilo životy. Můj džob bylo chránit Ameriku.“

To je velmi významné: chránit USA. Nikoliv tento svět, jediný pro všechny, nikoliv lidská práva. Chránit Spojené státy. A pak, jak napsal Dumasův kardinál Richelieu, „vše, co Milady učinila, učinila pro blaho státu“. Starat se máme sami o sebe. Jsme přece osvícení egoisté!

Selektivní praktikování lidských práv, užívání ideje práv člověka jako klacku na nepohodlné cizince – to je postup, který myšlenku lidských práv nejvíc diskredituje.

 Ovšem zastánci současné Obamovy vlády říkají, že právě zveřejněním dané zprávy ukázaly Spojené státy, že jsou otevřenou, demokratickou společností milující svobodu. Kdo jiný by takto dokázal postupovat?

Každý. Tedy každý, kdo chce ukázat, že je lepší než ten, koho vystřídal u moci. Zmíněný odpor většiny americké veřejnosti k mučení je jistě jedním z důvodů, proč byla ona senátní zpráva zveřejněna. Odsouhlasila ji demokratická většina senátního Výboru pro tajné služby a ostří zprávy směřuje proti republikánům.

A je tu ještě jeden problém. Mučení bylo ve zprávě senátního výboru sice kritizováno, ale zároveň bylo dáno najevo, že nikdo za tyto zločiny nebude potrestán. Dovedete si představit, jak by na podobný přístup například ve Rwandě či na území bývalé Jugoslávie reagoval oficiální Washington? Tak vypadá návrat k právu?