Nedá se tu dýchat

Martin Hekrdla
12. 12. 2014

 

Při demonstraci proti ilegálním židovským kolonistům u Ramalláhu zemřel palestinský ministr Zijád abú Ajn. Je vlastně jedno, jestli jej udolaly údery vojáků, oblaka slzného plynu, infarkt či opožděná lékařské péče, k níž byla cesta zatarasena izraelskou armádou. Všem slušným lidem musí puknout srdce, když nezákonné konání osadníků brání „standardním způsobem“ vojsko, odvolávající se na to, že státní úřady ještě nerozhodly, jak s pachateli fundamentální nezákonnosti naložit. Stát, jenž tohle vůbec zvažuje, je státem bezzákonným.

Změňte systém, ne klima

Jako by ve státech dřímalo cosi krvavě shnilého a zároveň fatálního. Brazilská prezidentka Dilma Rouseffová plakala 10. prosince nad zprávou Komise pravdy o zločinech tamní vojenské diktatury z let 1964–1985. Bylo věru proč ronit slzy. Nejen nad 4 300 stranami elaborátu o 434 mrtvých a „zmizelých“, ale i nad faktem, že viníci zločinů (zpráva jich uvádí 377 v čele s pěti generály) byli „ústavně“ amnestováni již v roce 1979. Žádný z nich se dodnes ani slovem neomluvil. Nezákonnost je beztrestná. A zůstane to tak. Nikdo nepožene k zodpovědnosti strůjce Plánu Condor moderovaného americkou CIA, v jehož rámci latinskoamerické diktatury spolupracovaly na únosech a vraždách svých státních příslušníků.

Pokud jde o odhalené dění v mučírnách, Obama vyjádřil naději, že „zpráva nám může pomoci zanechat tyto techniky tam, kam patří, totiž v minulosti“. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Keep smiling!

Číňané přispěli ke Dni lidských práv tím, že hned nazítří vyklidili poslední zátaras demokratického hnutí Occupy Central v Hongkongu („My se vrátíme,“ hlásaly po celém městě útěšné transparenty poražených). Britská policie zatkla 76 lidí v Londýně na demonstraci proti zvůli policistů a beztrestnosti jejich „zásahových vražd“ ve Spojených státech. „Nemůžeme dýchat!“ skandovali předtím lidé na počest posledních slov policií udušeného černošského giganta Erika Garnera. Ne, to nebyl příspěvek ke konferenci o globálním klimatu v Limě, kde se při té příležitosti konala demonstrace Peruánců s heslem „Změňte systém, ne klima!“. Obyčejní lidé vědí, proč se už nedá dýchat. A co hrozí světu především.

Zločinci patří před soud

Největší „dárek“ přišel ovšem v předvečer Dne lidských práv ze Spojených států. Zpráva senátní vyšetřovací komise s 525 odtajněnými stranami (celkově raport obsahuje šest tisíc stran) o nezákonném mučení 119 zajatců, která prováděla CIA v letech 2002–2008. Je to popis bankrotu americké demokracie, nejen soupis nových hrůz. Po již dávno odtajněném waterboardingu, mučící techniky, při níž má oběť dojem, že se topí (a nemůže dýchat), dozvídáme se nejnověji o boxech velikosti rakví. O sedmnáctidenním připoutání bez možnosti si byť jen na okamžik lehnout. O hlasité hudbě zahánějící celé týdny spánek a připravující o rozum. O podchlazení, které nejméně v jednom případě skončilo smrtí. I o praktice zvané „anální krmení“. A také o tom, že to všechno ve vyšším zájmu dostalo zelenou z nejvyšších míst. Dozvídáme se, že to všechno bylo navíc pro kočku, protože z mučených se draly buď samé nepravdy nebo jen nářky. A že CIA na tu práci najímala násilnické devianty, neboť „normální“ agenti někdy mívali ze všech těch zvěrstev slzy v očích a upadali i do psychické – takzvané panické – poruchy. To má člověk, ba i agent najednou pocit, že nemůže dýchat…

Současný šéf CIA John Brennan poukazuje na to, že zpravodajská služba žádala vyšší místa o právní a politické krytí pro toto úchylné (a bezvýsledné) konání a že tuto záštitu také dostala. To je ale z principu vyloučeno. Americký zákon proti mučení – Federal Torture Act – hovoří jasně: Každý, kdo „spáchá nebo se pokusí spáchat mučení [„úkon, který má způsobit těžkou fyzickou nebo psychickou bolest nebo utrpení“], bude potrestán pokutou (…) nebo uvězněn až na dvacet let“. Pokud jeho jednání „způsobí smrt jakékoli osoby“ – a k tomu při této špinavé práci CIA došlo – „bude potrestán smrtí nebo uvězněn až na doživotí“. Tohle je platné, i když odhlédneme od Ženevských konvencí, které podobné jednání definují jako válečný zločin, nebo od Úmluvy proti mučení, jíž USA signovaly a která zakazuje mučení absolutně, bez jakkoli zdůvodněných výjimek. Nikdo není povinen – nikdo nesmí – plnit zločinné směrnice.

„Právní krytí“ je tedy známo. A stejně tak jsou známi konkrétní pachatelé: bývalý prezident Spojených států George W. Bush a jeho viceprezident Dick Cheney; bývalý ředitel CIA George Tenet; současný ředitel CIA John Brennan, který byl v dané době prováděcím asistentem hlavních iniciátorů a dohlížitelů; právníci ministerstva spravedlnosti John Yoo a Jay Bybee, kteří vymýšleli nezákonná „právní zdůvodnění“; Bruce Jessen a James Mitchell, psychologové a poradci CIA, kteří přepečlivě vypracovali metody mučení; Condoleezza Riceová, exporadkyně pro národní bezpečnost, která schválila waterboarding. A José Rodriguez, šéf oddělení CIA pro boj s terorismem, jenž zařídil zničení videozáznamů. Tito lidé patří před soud a s nejvyšší možnou mírou pravděpodobnosti také za mříže.

Skok přes rampu
Samozřejmě, že do tepláků – natož do cely smrti – živá duše nepůjde. A ne snad proto, že republikáni jsou silní, senátní zprávu odmítají a Dick Cheney vykřikuje cosi o „hromadě blábolů“. Bílý dům stále sedí na haldě 9 400 závažných dokumentů, které vyšetřovací komisi nevydal ani po opakovaných žádostech, naposledy v roce 2013, za Obamova vládnutí. Ano, systém dnes jistí Barack Obama, král smrtících dronů, které již bez soudu popravily tisíce lidí. Podle jeho slov stáli lidé z Bushovy administrativy před „trýznivými rozhodnutími, jak (…) zabránit dalším teroristickým útokům proti naší zemi“. Ach tak, to jsme nevěděli, že trýznitelé byli trýzněni! Agenty CIA označil dnešní americký prezident za „výjimečné muže a ženy“, za „vlastence“, jejichž „heroické služby a oběti“ by měl celý národ ocenit. Pokud jde o odhalené dění v mučírnách, Obama vyjádřil naději, že „zpráva nám může pomoci zanechat tyto techniky tam, kam patří, totiž v minulosti“. Vyšetřování skončilo, zapomeňte! Keep smiling!

Jistě rádi zapomenou a nechají v minulosti tyto zločiny jejich spolupachatelé, lídři čtyřiapadesáti států světa, včetně většiny zemí Evropské unie (i České republiky). Všichni, kteří přelety letadel CIA s vězni do mučíren a jejich nutná mezipřistání umožnili. Vůbec nejraději zapomenou představitelé Rumunska či Bosny a ovšem především Polska a Litvy, na jejichž území (vedle Thajska, Afghánistánu a základny Guantánamo) mučení zcela jistě přímo probíhalo. Vždyť mají teď plné ruce práce s rozpínavostí autoritářského „Putinova Ruska“ a na lidskoprávní podružnosti „nepřiměřeného použití síly“ – například na Ukrajině – už zase není čas ani nálada. Jde-li o vyšší zájem, nesmí se hledět na detaily. Když se kácí tajga, létají třísky.

Nedá se tu dýchat. Ale temno bylo už bleskem osvětleno. Vždycky odněkud nějaký vyšlehne. A možná jsme tentokrát svědky blýskání na časy. Svědky naděje na osvobozující skok přes rampu, jenž konečně – jak říkával moudrý český klaun Miroslav Horníček – „zruší hranici mezi jevištěm a hledištěm“, mezi manipulátory a manipulovanými. Možná jsme svědky příslibu brzkého nadechnutí.