Heather Digby Partonová
22. 12. 2014 eRepublika (originál: Salon.com)
Doktrína tzv. “Jednoho procenta”. Veškerá pravidla a normy, které platily před 11. zářím, přestaly mít vliv na americkou politiku.
Mnohým z nás vstávají vlasy hrůzou ze senátní zprávy o mučení, takže je těžké nepřemýšlet o době, kdy muž, který řídil tuto zemi, nám přímočarým jazykem vysvětloval, co dělá. Mluvím samozřejmě o člověku jménem Dick Cheney, představiteli, který se hladce chopil otěží moci po 11. září a řídil americkou bezpečnostní politiku po celých osm let, kdy byl ve svém úřadu. Byl jedním z nejbyrokratičtějších hráčů, kterého kdy americká politika vyprodukovala.
Doktrína jednoho procenta
Cheneyho doktrína, a nikoli ta Bushova, od samého počátku řídila činnost vlády. Říkalo se jí Doktrína jednoho procenta a podle publicisty Rona Suskinda to fungovalo takto.
Ron Suskind napsal(a):
Pokud existuje 1% pravděpodobnost, že pákistánští vědci pomáhají al-Kájdě vyvinout nebo sestrojit jadernou zbraň, musíme s tím, co se týče naší reakce, zacházet jako s jistotou. Nemá to co dělat s našimi analýzami… Jde jen o naši reakci.
Jinak podáno: „Je na čase sundat si rukavičky.” Taková byla filozofie, která dohnala vládu USA k tomu, že přestala jakkoli předstírat, že se řídí mezinárodním konsensem ve věci preventivních válek a nehumánních postupů vzniklým po 2. světové válce. Navzdory tomu, že Spojené státy žily v reálném existenčním ohrožení po celá desetiletí, Cheney přesvědčil americký lid, že tato teroristická hrozba je mnohem větší. Veškerá pravidla a normy, které platily před 11. zářím, přestaly mít vliv na americkou politiku. A pokud existuje jen jednoprocentní pravděpodobnost, že bychom mohli být napadeni, museli jsme udělat vše, co bylo v našich silách, včetně mučení, abychom to zastavili. A jistě to nebyla náhoda, že to také prospělo dlouhodobým cílům Dicka Cheneyho a dalších neokonzervativců.
Cheneyho paranoia se stala státní doktrínou
Cheney využil Doktrínu jednoho procenta k tomu, aby přiměl národ k podpoře nevysvětlitelné invaze do země, která s útoky na Ameriku neměla nic společného. A byl schopen ji zdůvodnit společně s mnoha dalšími lidmi, kteří věděli, jak uplatnit jeho doktrínu. Pokud existovala alespoň jednoprocentní šance, že Saddám má jaderné zbraně, nebo jednoprocentní pravděpodobnost, že byl ve spojení s al-Kájdou, museli jsme zareagovat. A tak jsme to také udělali. Tento druh paranoidního myšlení zamořil americkou vládu, především zpravodajské služby. Analytici byli nuceni k poskytování závěrů, které nebyly založeny na faktech. Tajní agenti prostě přešli na temnou stranu. A armáda proti tomu také nebyla imunní. Výsledkem byly mučící praktiky na Guantánamu a zacházení s vězni v Iráku.
A nesmíme také zapomenout na zbabělost a zanedbání svých povinností u většiny volených představitelů obou stran i médií. Všichni horlivě uvěřili jakékoli propagandě sloužící Doktríně jednoho procenta. Navíc i bezostyšně lhali, včetně médií. A skutečností je, že velká část z nich za to byla vděčná. Dokonce i kdyby existovala jen jednoprocentní pravděpodobnost, že se stane něco strašného, bylo příliš velkým politickým rizikem říkat cokoli jiného než ty nejotřepanější fráze. Pokud neznali pravdu, bylo to proto, že ji nechtěli znát.
Média zblblá ideologií volala po mučení
Je třeba si uvědomit, že média byla první, která vyzývala k mučení. Už dlouho předtím, než John Yoo představil svůj sociopatický pohled, že něco, co krátkodobě způsobí bolest, která „se rovná selhání orgánu,” není mučení, byli tady velmi respektovaní akademici, kteří otevřeně vyzývali k legalizaci mučení. Dokonce nabízeli tipy, jako například „sterilizované jehly pod nehty”. Myšlenka na opuštění tabu týkajícího se mučení se ve skutečnosti stala součástí debaty po 11. září téměř okamžitě. A bylo toho tolik, že je jasné, že se spíše jednalo o reflexivní touhu trestat, než o nějakou potřebu zpravodajských informací. A tuto touhu trestat možná nejlépe vyjádřil zkušený roztleskávač president Bush ve svém proslulém projevu, kdy se postavil na trosky WTC a řekl: „Slyším vás! Zbytek světa vás slyší! A lidé – lidé, kteří zbořili tyto budovy, brzy uslyší o nás!”
Výmluvy těchto dní na to, že vláda „dělala” chyby kvůli chaosu v prvních dnech a bolesti z útoků, však ve skutečnosti nejsou omluvou. Touha po pomstě je lidská. Hněv a úzkost jsou přirozené reakce na hrůzy 11. září. My však předpokládáme, že naši vůdcové se umí povznést nad tyto lidské emoce, když řeší krizi. K tomu přece slouží lídři. A upřímně řečeno, přesně to Dick Cheney dělal. Zatímco všichni ostatní běhali kolem, Cheney byl zpět ve Washingtonu, aby mazaně využil vzniklou hysterii k tomu, co si předsevzal již v 70. letech, kdy sloužil nejprve pod Nixonem a pak pod Donaldem Rumsfeldem v administrativě Geralda Forda poté, co se musel s ostudou poroučet Richard Nixon.
Cheney chtěl po 11. září nekontrolovanou moc a dostal ji
Cheney byl zděšen tím, že Nixonův přešlap vedl k omezení presidentských pravomocí, a nesvůj z toho, co vnímal jako ústup ze světa v letech po válce ve Vietnamu. Byl u toho, jako poradce Bílého domu na zpravodajské otázky, když došlo ke zveřejnění první várky zneužití moci ze strany CIA a pochopil, že tyto služby by měly být odblokovány. Když byl vedením CIA pověřen jeho přítel George Bush, věděl, že už nebudou žádné další postihy. To byla další dobrá lekce.
On a Rumsfeld provedli další řadu vnitřních byrokratických převratů, jež vedly k jednomu z prvních neokonzervativních triumfů, vytvoření Týmu B a alternativních zpravodajských analýz o sovětské hrozbě, které ukázaly, že národní bezpečnost Spojených států je vážně ohrožena. Pochopil, jak užitečné mohou být tyto zpravodajské služby. V dalších letech byl vážně zdiskreditován. Ale pak uspěl tím, že pomohl ke zvolení Ronalda Reagana a prokázal svoji výjimečnou užitečnost při obnově presidentových pravomocí týkajících se národní bezpečnosti.
Dokonce ani Reaganova éra nestačila, aby ho uspokojila v tom, co viděl jako pokračující uchvácení výkonné moci vměšováním Kongresu do zahraniční politiky a hloupými skandály jako Írán-Contra. Vrcholem jeho kariéry ve vládě byla funkce náměstka ministra obrany během první války v Perském zálivu, což byl triumf americké imperiální moci. Netrvalo to samozřejmě dlouho a president George Bush byl vypoklonkován z úřadu a kormidla se chopili Demokraté. Byl to ten bod, kdy neokonzervativní klaka poprvé vytvořila stínovou vládu kolem Týmu B a začala osnovat návrat do Iráku, aby se „dokončila ta prácička”. Svoji šanci dostal 11. září 2001. Měl plán a čekal jen na záminku.
Události po 11. září
Tragédií 11. září se pro Cheneyho otevřely nové obzory. Doktrína jednoho procenta mu dala nejen skvělou možnost obnovit presidentskou pravomoc v plné síle, ale mohl získat členy opoziční strany, tisku a velký počet Američanů ke svému záměru osvobodit americké vojenské impérium od všech závazků vůči mezinárodnímu právu a normám. Nebylo považováno za problém, pokud by Amerika musela zůstat osamocena. Ve skutečnosti by to v mnoha ohledech bylo lepší. Jde o logiku: “Vítěz bere v politice vše, silnější soudí.” Byla to „americká výlučnost” umocněná na desátou. Bez ohledu na to, jak nekonečně malá je hrozba, které čelíme, my vždy použijeme brutální sílu. Právě teď zde pro vás máme nový světový pořádek. Kapitalizací strachu a vzteku Američanů po 11. září, a co je důležitější, využitím politické zbabělostí svých oponentů, Cheney obratně manipuloval atmosféru chaosu ke svým žádoucím cílům: Imperiálnímu výkonu presidentské moci a permanentní válce vedoucí k dokonce ještě mocnějšímu bezpečnostnímu aparátu, který může pracovat naprosto beztrestně.
Teď všichni lomíme rukama a sypeme si popel na hlavu kvůli úřední zprávě, která odhaluje to, co jsme všichni věděli. Tehdy zavedený systém však nerušeně funguje na plné obrátky. President si myje ruce nad minulostí, Kongres vyhlašuje svou nevinu a pak odvrací své oči, CIA tvrdí, že pouze plnila rozkazy a tisk se drží svých kolektivních „perel”, když dokonce ani nedokáže použít slovo „mučení”, když se šéfa tajné služby ptá na hrůzy, kterých se dopustili.
Nic se nestalo, mučme dál
John Brennan, šéf CIA, ve čtvrtek řekl, že nevylučuje použití mučení v budoucnosti. V neděli šel nejvášnivější obhájce programu Cheney do celostátní televize. Když se ho Chuck Todd zeptal, zda by skutečnost, že 25 % vězňů, kteří byli mučeni, byli poté prohlášeni za nevinné, neměla mít vliv na rozhodnutí o tom, jestli to dělat, odpověděl:
“Nemám žádný problém, pokud jsme dosáhli svého cíle. A naším cílem je dostat lidi, kteří spáchali 11. září a také zabránit dalším útokům proti USA. My jsme to připravili a udělali. Dostali jsme povolení od presidenta a od ministerstva spravedlnosti, abychom v tom programu pokračovali. Fungovalo to. Fungovalo to po dobu 13 let.
Zabránili jsme dalším masovým obětem útoků proti Spojeným státům. Chytili jsme bin Ládina. Chytili jsme strašně moc zkušených chlapíků z al-Kájdy, kteří byli zodpovědní za útoky z 11. září. Udělal bych to znova i v tomto okamžiku.”
Cheney dal v podstatě celému světu na vědomí, že jediná světová supervelmoc může pro dosažení svých cílů použít bez jakéhokoli omezení jakékoli prostředky, které si zvolí. Dick Cheney musí být tento týden velmi pyšný na svou práci. Bratr nestoudného presidenta, který nařídil mučení, je dnes považován za nejvážnějšího republikánského presidentského kandidáta a není pochyb o tom, že by po zvolení pokračoval v těchto metodách. Opozice ze zmůže tak akorát na ustrašené stížnosti. A pokud se poučíme z historie, uvidíme, že i demokratičtí presidenti, kteří proti tomu v budoucnu budou protestovat, budou cítit povinnost je chránit.
Cheney dosáhl přesně toho, co si předsevzal před několika desetiletími. Pokud může Bílému domu projít, že nařizoval mučení a chlubil se tím, může mu projít úplně všechno. Jeho kruté dědictví je kompletní.
Zdroj: Salon, překlad: Stan
Související články (1)
- Západ prohrál další válku: rekapitulujme Afghánistán
- Strýc Pepin o Afghánistánu: Demokratické voják zase slavně zvítězil!
- Osmiletý špión-zabiják pracoval pro USA
- Eskalace tiché války v Jemenu
- Lehkonohý Obama: O mučení bez mučení
Související články (2)
