Návrh islandské ústavy a Demokracie u ledu: Posmrtné ohledání islandské ústavy

Občané Islandu
22. 12. 2014 eRepublika

Návrh islandské ústavy, který byl vypracován islandským lidem, odsouhlasen v referendu. Pomocí parlamentní obstrukce byl však zablokován v islandském parlamentu.
Tato islandská ústava byla vypracována islandským lidem, schválena v referendu, zablokována obstrukcí v parlamentu. K historii této ústavy viz článek Thorvaldur Gylfason: Demokracie u ledu: Posmrtné ohledání islandské ústavy. (Připojen též na konci tohoto článku)

Islandská ústava

PREAMBULE
My, občané Islandu, usilujeme o vytvoření spravedlivé společnosti, zajišťující rovné příležitosti pro každého. Rozmanitost původu v rámci občanské společnosti chápeme jako obohacující. My všichni zodpovídáme za dědictví předchozích generací, za naši vlast a její dějiny, přírodní a kulturní bohatství a hmotné a duchovní dědictví.
Islandská republika, je svobodný, suverénní stát, založený na principech svobody, rovnosti, demokracie a úcty k lidským právům
Jsme odhodláni společně rozvíjet blahobyt všech obyvatel této země, podporovat jejich kulturu a respektovat rozmanitost životů jednotlivých občanů, celé naší země i její biosféry. Chceme prosazovat harmonické vztahy, bezpečí a blaho pro členy naší společnosti i jejich potomky.
Jsme odhodláni usilovat o zachování míru s dalšími národy a respektu vůči všem lidem na této planetě. Ve světle výše řečeného přijímáme tuto novou Ústavu, nejvyšší zákon země, jejž musí každý ctít.

Hlava I.
Základní ustanovení

Článek 1
Forma vládního zřízení
Island je parlamentní demokracie.

Článek 2
Držitelé vládní moci
Althing představuje jménem národa moc zákonodárnou. Prezident republiky Island, ministři a vládní kabinet jsou společně s dalšími řídícími orgány vlády orgány moci výkonné. Vrchní soud a další soudy jsou orgány moci soudní.

Článek 3
Území
Islandské území tvoří nedílný celek. Hranice jeho vodního i vzdušného prostoru a ekonomické zóny jsou stanoveny zákonem.

Článek 4
Občanství
Osoby, jejichž rodič je islandským občanem, mají právo na islandské občanství. Další podmínky státního občanství stanoví zákon.
Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven islandského státního občanství.

Článek 5
Občanské povinnosti
Vláda zajistí všem svým občanům práva a svobody zakotvené v této Ústavě.
Všichni občané mají povinnost respektovat Ústavu i zákony, povinnosti a práva z ní odvozené, a to v plném rozsahu.

Hlava II.
Lidská práva a životní prostředí

Článek 6
Rovná práva
Občané Islandu jsou si rovni před zákonem. Základní lidská práva jsou zaručena všem bez rozdílu pohlaví, věku, národního nebo sociálního původu, místní příslušnosti, ekonomického postavení, tělesného či mentálního handicapu, sexuální orientace, rasy, názorů, politické příslušnosti, vyznání, jazyka, či dalšího postavení.
Rovná práva mužů a žen jsou zaručena.

Článek 7
Právo na život
Každý má právo na život. Okamžikem narození je právo na život zděděným právem každého člověka.

Článek 8
Lidská důstojnost
Každý má právo na důstojný život. Projevy lidské různorodosti musí být respektovány.

Článek 9
Ochrana lidských práv
Veřejné orgány chrání občany před porušováním lidských práv, ať už by se ho dopouštěly orgány státní moci či další subjekty.

Článek 10
Právo na osobní bezpečí
Každý má právo na bezpečnost vlastní osoby a ochranu před všemi druhy násilí, včetně násilí sexuálního, ať už v soukromí, nebo na veřejnosti.

Článek 11
Nedotknutelnost soukromí
Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, domova a rodiny, je zaručena.
Lidské tělo, obydlí či osobní majetek nesmějí být předmětem prohlídky bez příslušného soudního nařízení či zvláštního povolení.
Nikdo nesmí porušit listovní tajemství, ani tajemství jiných písemností a záznamů, telefonních hovorů či jiných komunikačních prostředků. Bez ohledu na odstavec číslo 1 budou stanoveny omezení vztahující se k nedotknutelnosti soukromí, obydlí a rodiny s výjimkou naléhavých případů a způsobem, který stanoví zákon.

Článek 12
Práva dětí
Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Děti mají zákonné právo na ochranu a péči o jejich blaho. Zájem dítěte musí být vždy upřednostněn při rozhodování v záležitostech, jež se k nim vztahují.
Dětem a mladistvým se zaručuje právo na vyjádření vlastního názoru v situacích, které to vyžadují, a jejich hlediskům se poskytuje náležité uznání s ohledem na jejich věk a zralost.

Článek 13
Právo na majetek
Právo vlastnit majetek je nedotknutelné. Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za adekvátní finanční náhradu. Vlastnictví je předmětem závazků a omezení v souladu s právními předpisy.

Článek 14
Svoboda projevu a právo na názor
Každý má právo svobodně vyjadřovat své názory a přesvědčení.
Cenzura ani jiné srovnatelné, svobodu omezující prostředky, nejsou přípustné.
Svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a dobrou pověst.
Státní orgány jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti a zajišťují podmínky otevřeného a informovaného diskursu. Přístup k internetu a informačním technologiím nesmí být omezen, vyjma z moci soudního rozhodnutí, a podléhá stejným podmínkám jako zákonné omezení svobody projevu.
Každý jednotlivec nese osobní zodpovědnost za vyjádření svých stanovisek před soudní institucí.

Článek 15
Právo na informace
Každý má právo na shromažďování a šíření informací.
Veřejná správa musí být transparentní a je povinna uchovávat veškerou dokumentaci, jako jsou například zápisky z jednání, poskytovat informace o původu dokumentů, jejich záznamy a závěrečná usnesení.
Dokumentace nesmí být smazána, pakliže tak nenařídí soud. Informace a dokumenty, které jsou v rukou státních orgánů, musí být bez výjimky přístupné veřejnosti, přístup k veškeré dokumentaci shromážděné či hrazené z financí orgánů veřejné moci je stanoven zákonem. Seznam veškeré agendy a dokumentace v rukou orgánů veřejné moci, jakož i její zdroje a obsah, musí být volně dostupný všem.
Shromažďování, šíření a doručování dokumentů, jakož i jejich uchovávání a zveřejňování lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví, ochranu soukromí či zákonnou činnost dozorčích orgánů. Omezení přístupu k pracovní dokumentaci může být stanoveno v případě, že tato omezení nejsou rozsáhlejší, než je nezbytné, a se zřetelem k zachování standardních pracovních podmínek státních orgánů. Informace o důvodech a časových omezeních utajení budou dostupné pro veškerou dokumentaci podléhající zákonnému utajení.

Článek 16
Svoboda médií
Svoboda médií, jejich vydavatelská nezávislost a transparentnost v otázce vlastnictví je zaručena.
Právo zaručuje ochranu novinářů, zdrojů a informátorů. Důvěrnost zdrojů nesmí být porušena bez souhlasu informátora, krom případů trestněprávních řízení či z titulu soudního nařízení.

Článek 17
Akademické svobody a svoboda umělecké tvorby
Právo zaručuje svobodu v oblasti vědy, akademické obce a umělecké tvorby.

Článek 18
Svoboda vyznání
Každý je nositelem náboženské svobody, vyznání a osobního životního přístupu, včetně práva na změnu náboženského či osobního přesvědčení a práva být bez náboženského vyznání.
Každý má právo praktikovat náboženství podle svého přesvědčení, ať už individuálně, či ve skupině, veřejně nebo soukromě.
Svoboda praktikovat náboženství podle vlastního přesvědčení či vyznávat soukromé hodnoty je zákonem omezena, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná.

Článek 19
Církevní instituce
Církve mohou být vymezeny právně.
V případech, kdy je postavení církví spoluvymezeno Althingem, bude věc postoupena referendu všech oprávněných voličů v zemi ke schválení či odmítnutí.
Orgány veřejné moci zaručují podmínky otevřeného a informovaného dialogu.

Článek 20
Sdružovací právo
Právo svobodně se sdružovat je zaručeno všem, včetně politických stran a unií, bez povinnosti žádat o licenci.
Sdružení nemůže být rozpuštěno vládním nařízením.
Nikdo nesmí být nucen být členem sdružení.
Zákon však může takovou povinnost stanovit v případě, že je to nezbytné, aby sdružení mohlo plnit svou zákonnou úlohu ve veřejném zájmu či na ochranu práv druhých.

Článek 21
Shromažďovací právo
Právo na shromažďování bez zvláštního povolení, například během demonstrací či protestů, je zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření nezbytná pro ochranu demokratické společnosti.

Článek 22
Sociální práva
Právo na odpovídající standart bydlení a sociálního zabezpečení je zaručeno všem bez rozdílu.
Každý, kdo se nachází v takové sociální situaci, má zákonné právo na veřejné sociální zabezpečení a státní podporu v případech, jako jsou nezaměstnanost, narození dítěte, seniorský věk, chudoba, zdravotní postižení, nemoc, trvalé postižení či v jiných srovnatelných podmínkách.

Článek 23
Zdravotní služby
Každý má právo na zajištění nejvyššího možného standardu fyzického i mentální zdraví. Právo na dostupnou a přiměřenou zdravotní péči je zaručeno.

Článek 24
Vzdělání
Zákon stanovuje právo na obecné vzdělání přiměřené schopnostem každého jednotlivce.
Každý, kde podléhá povinné školní docházce, má právo na bezplatné poskytnutí vzdělání.
Úroveň vzdělání musí být přizpůsobena obecným schopnostem každého jednotlivce a s úctou k lidským právům a demokratickým právům a povinnostem.

Článek 25
Svoboda podnikání
Každý má právo provozovat zaměstnání dle vlastní volby. Tato volba může být právně omezena, jde-li o veřejný zájem. Zákon stanovuje přiměřené pracovní podmínky, jako je například právo na přestávku, dovolenou či volný čas. Právo na spravedlivou odměnu, jakož i další pracovní práva jsou zaručena.

Článek 26
Právo na bydlení a cestování
Každý má právo na svobodnou volbu obydlí a svobodu cestování, v rámci příslušných zákonných omezení.
Nikomu nesmí být bráněno opustit zemi, pakliže tak neurčí soud. Opuštění země může být zamezeno zákonnou vazbou. Podle zákona mají uprchlíci a žadatelé o azyl právo na spravedlivé a rychlé projednání jejich případu.

Článek 27
Zbavení svobody
Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Zadržená osoba musí být neprodleně informována o důvodech zadržení.
Osoba zadržená z důvodu podezření ze spáchání trestného činu musí být bez výjimky odevzdána k soudu. Pakliže daná osoba není okamžitě propuštěná, je soudce povinnen do 24 hodin osobu vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Právo odvolat se proti uvalení vazby k vyšší soudní instanci je zaručeno. Nikdo nesmí být držen ve vazbě po delší dobu, než je bezpodmíněčně nutné. Každý, kdo je zproštěn svobody z jiných důvodů, než je podezření ze spáchání trestného činu, má právo na rozhodnutí soudu ohledně zákonnosti v co nejkratší možné lhůtě. V případě, že se zbavení svobody prokáže jako protizákonné, musí být obviněná osoba neprodleně osvobozena. V případech, kdy dojde k nezákonnému uvěznění, má postižená osoba právo na kompenzaci.

Článek 28
Právo na spravedlivý proces
Každý má právo obdržet rozhodnutí ohledně svých práv a povinností, respektive na řádný právní proces v případě, že byl obžalován z trestného činu, a to v přijatelné časové lhůtě a před nezávislým a nestranným soudem. Soudní jednání musí být veřejně přístupná, krom případů zákonného zajištění veřejné ochrany, bezpečnosti státu či konkrétních zájmů aktérů a svědků dané soudní kauzy. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, je považován za nevinného do chvíle, dokud se neprokáže jeho vina.

Článek 29
Zákaz nelidského zacházení
Trest smrti se nepřipouští.
Nikdo nesmí být mučen ani vystaven jinému druhu nelidského či ponižujícího zacházení či trestu. Nikdo nesmí být vystaven nuceným pracím nebo službám.

Článek 30
Zákaz retroaktivity
Nikdo nesmí být odsouzen, aniž byl shledán vinným z trestného činu podle zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, nebo byl shledán vinným z činu, který je s takovém trestným činem plně srovnatelný. Výše trestu nesmí přesáhnout tu, jež je stanovena zákonem.

Článek 31
Zákaz branné povinnosti
Branná povinnost není součástí islandského právního systému.

Článek 32
Kulturní dědictví
Národní kulturní bohatství, náležející ke kulturnímu dědictví Islandu, jako jsou předměty národního významu, starověké rukopisy apod., nesmějí být zničeny či svěřeny do trvalého vlastnictví či užívání ať už formou prodeje, nebo zástavy.

Článek 33
Životní prostředí Republiky Island
Životní prostředí Islandu představuje samotný základ života na Islandu. Jsme povinní jej respektovat a chránit. Zákon stanovuje právo každého na zdravé životní prostředí, čerstvou vodu, čistý vzduch a nekontaminovanou přírodu. Rozmanitost životních forem a půdy musí být zachována. Přírodní hodnoty a zdroje, jako jsou neobydlené oblasti, vegetace nebo půda, jsou chráněny zákonem. Škody už vzniklé musí být neprodleně napraveny v závislosti na dostupných možnostech. Čerpání přírodních zdrojů musí být v dlouhodobém horizontu minimalizováno a na zřetel musí být brán zájem přírody a nastupujících generací. Právo veřejnosti na svobodný pohyb v rámci republiky, s ohledem na přírodu a životní prostředí, se zaručuje.

Článek 34
Přírodní zdroje
Přírodní zdroje Islandu, nepodléhající soukromým vlastnickým nárokům, jsou společným a trvalým vlastnictvím země. Nikdo není oprávněn si přivlastnit přírodní zdroje či práva s nimi spojená za svůj majetek či k trvalém užívání, a tyto nesmějí být dále ani prodány, ani zastaveny. Veřejné přírodní zdroje zahrnují následující zdroje: flóru a faunu obývající oceán, další oceánské zdroje a zdroje ze dna oceánu, náležejícího k ekonomické zóně Islandu, vodohospodářské a mořské zdroje, geotermální energii a oceánskou těžbu.
Veřejné vlastnictví zdrojů nacházejících se pod přesně stanovenou hladinou povrchu země je právně stanoveno.
Při využívání přírodních zdrojů je třeba mít na zřeteli veřejný zájem a princip trvale udržitelného rozvoje. Orgány státní moci jsou společně se všemi, kdo přírodní zdroje využívají, zodpovědné za jejich ochranu. Veřejné orgány mohou na zákonném podkladu udělit povolení k využívání přírodních zdrojů nebo dalších jasně stanovených veřejných statků, a to za přiměřenou úplatu a po omezenou dobu, stanovenou zvlášť pro každý jednotlivý případ. Tato povolení jsou udělována s ohledem na rovné příležitosti a nesmí vést k nabytí vlastnických práv či k neodvolatelnému převzetí vlády nad přírodními zdroji.

Článek 35
Informace o životním prostředí a zúčastněných stranách
Orgány veřejné moci jsou povinny informovat veřejnost o stavu životního prostředí, přírody a případném dopadu stavebních prací. Veřejné orgány jsou povinné poskytovat informace v případě hrozícího nebezpečí, jako je například znečištění ovzduší. Zákon zaručuje přístup veřejnosti a její podíl na návrzích opatření, jež mají dopad na životní prostředí a přírodu, jakož i možnost vyhledat další nezávislá stanoviska. Pro přijímání opatření ohledně islandské přírody a životního prostředí jsou veřejné orgány povinny opřít svá rozhodnutí a hlavní principy zákona o životním prostředí.

Článek 36
Ochrana zvířat
Zákon zaručuje ochranu zvířat před týráním a špatným zacházením, jakož i ochranu ohrožených druhů.
Hlava III.
Althing

Článek 37
Úloha parlamentu
Parlament Allthing je orgánem moci zákonodárné a spravuje státní rozpočet. Dohlíží také na výkonnou moc, jak je dále specifikováno v této Ústavě a dalších zákonech.

Článek 38
Nedotknutelnost
Parlament je nedotknutelný. Nikdo nesmí ohrozit jeho pokojné a svobodné prostředí.

Článek 39
Parlamentní volby
Althing má 63 členů, zvolených tajným hlasováním pro čtyřleté období. Hlasy všech voličů na celém Islandu mají stejnou váhu. Stát může být rozdělen na volební okrsky, jejichž počet nesmí přesáhnout osm.
Sdružení kandidátů navrhuje kandidátní listiny pro jednotlivé okrsky, pro celou republiku, či pro obě zároveň. Jednotliví kandidáti se mohou současně vyskytnout na celorepublikové kandidátní listině i na okrskové kandidátce. Volič volí z jednotlivých kandidátů na kandidátní listině, a to buď ve svém okrsku, nebo z celorepublikové listiny, respektive z obou dvou. Volič může také hlasovat pro jeden z okrsků, což znamená, že volil rovnoměrně všechny kandidáty s dané listiny. Zákon může stanovit, že výběr bude omezen na okrskovou nebo republikovou kandidátní listinu téhož sdružení kandidátů. Parlamentní křesla budou přidělena sdružením kandidátů tak, že každé sdružení obdrží počet členů v úplném poměru vůči celkovému počtu hlasů.
Zákon je povinnen stanovit způsob, jakým budou křesla přidělována jednotlivým kandidátům na základě jejich volebních preferencí.
Zákon může stanovit, že určitý počet křesel může být vázán k jednotlivým okrskům, celkově jich však nesmí být více, než 30. Počet voličů vázaných ve volebním registru na volební mandát nesmí být nižší než průměr, vycházející z celkového počtu 63 křesel. Zákon o volbách stanovuje poměr ženských členek parlamentu vůči mužům. Tento poměr musí být co nejvyrovnanější.
Zákonem stanovené změny ve volebních okrscích, přidělení křesel v Althingu a pravidla kandidatury mohou být upravena výhradně se souhlasem dvou třetin parlamentních hlasů. Úpravy nemohou být schváleny za předpokladu, že do příštích voleb zbývá méně než 6 měsíců a nesmějí nabýt platnost v případě, že během 6 měsíců, následujících od jejich schválení, došlo k vyhlášení voleb.

Článek 40
Funkční období
Právoplatné volby do Althingu nesmí proběhnout později než ke konci funkčního období předchozí vlády.
Funkční období vlády trvá čtyři roky.
Začátek a konec období musí připadat na stejný víkendový termín v měsíci, počítáno od počátku měsíce.

Článek 41
Volební právo
Každé osobě nad 18 let věku, která je občanem Islandu, náleží právo hlasovat ve volbách do Althingu. Další podmínkou pro volební právo je trvalý pobyt v Islandské republice, krom případů, kdy jsou uděleny výjimky pro volby do Althingu. Další pravidla týkající se voleb do Althingu jsou stanovena volebním zákonem.

Článek 42
Volitelnost kandidátů
Každý bezúhonný občan s volebním právem je volitelným kandidátem do Althingu.
Soudci nejvyššího soudu nejsou volitelnými kandidáty.
Pokud člen Althingu ztratí právo na kandidaturu, zanikají jeho práva, určená volebním výsledkem. Jeho křeslo v parlamentu obsadí náhradník.

Článek 43
Platnost voleb
Althing je povinnen zvolit národní volební komisi, která určuje právoplatnost prezidentských voleb, parlamentních voleb a celonárodních referend. Volební komise vydává jmenovací dekret Prezidenta republiky a členů Althingu a stanoví, zda člen Althingu ztratil právo na kandidaturu. Podrobná agenda volební komise je dále předepsána zákonem. Usnesení volební komise mohou být předložena soudům.

Článek 44
Zasedání Althingu
Athing má povinnost zasednout ne později než dva týdny po každých parlamentních volbách. Datum pravidelných zasedání Althingu, jakož i rozdělení jednotlivých funkčních období na jednotlivá zasedání, jsou stanovena zákonem.

Článek 45
Sídlo Althingu
Althing obvykle zasedá v Reykjavíku, může však příležitostně rozhodnout o zasedání mi mimo hlavní město.

Článek 46
Právo svolat Althing
Prezident Islandské republiky svolává Althing vždy po parlamentních volbách a každoročně Althing otvírá. Prezident dále svolává a otvírá Althing z podnětu návrhu předsedy Althingu či na návrh minimálně jedné třetiny poslanců parlamentu.

Článek 47
Služební slib
Každý nový člen Althingu podepíše věrnost Ústavě bezprostředně poté, co jeho zvolení nabyde právní moci.

Článek 48
Nezávislost členů Althingu
Členové Althingu jsou vázáni výhradně vlastním přesvědčením, nikoli pokyny druhých stran.

Článek 49
Imunita členů Althingu
Členové Althingu nesmějí být vzati do vazby či obžalováni z trestného činu bez souhlasu Althingu, pakliže není shledáno, že se dopustili trestného činu.
Členové Althingu nesmějí být mimo jeho půdu povoláni k zodpovědnosti za slova vyřčená na půdě Althingu, pakliže Althing nerozhodne jinak. Člen Althingu má právo zříci se imunity.

Článek 50
Střet zájmů a vyloučení
Člen Althingu se nesmí podílet na rozhodnutích v záležitostech, jež se besprostředně dotýkají jeho nebo osob s ním blízce spjatých.
Způsobilost členů Althingu vymezuje zákon. Nezpůsobilost člena Althingu nesmí mít vliv na platnost schválených zákonů.
Zákon stanovuje povinnost členů Althingu poskytnout veškeré informace týkající se jejich finančních zájmů.

Článek 51
Finanční příspěvky parlamentním členům a jejich sdružení
Pravidla regulující aktivitu politických sdružení jsou stanovena zákonem, jakož i rozpočty jednotlivých kandidátů, jejichž účelem je přiměřené nakládání s výdaji, zajišťující transparentnost a omezující reklamní předvolební kampaně. Informace o finančních příspěvcích přesahujících stanovené minimum musí být neprodleně zveřejněny na základě dalších zákonných usnesení.

Článek 52
Předseda Althingu
Althing volí svého předsedu na základě dvoutřetinového hlasování na začátku každého funkčního období. V případě, že předseda Althingu nedokončí funkční období, musí být zvolen nový předseda, a to stejným způsobem. Předseda řídí činnost Althingu. Je zodpovědný za jeho provoz a má svrchovanou moc nad jeho správou. Místopředseda Althingu spolupracuje s předsedou Althingu, působí jako jeho zástupce a společně s ním tvoří předsednickou komisi. Podmínky jeho zvolení jsou stanoveny zákonem. Předseda Althingu ztrácí nárok na členství v Althingu a na volební právo. Během jeho úřadu obsadí jeho křeslo v Althingu jeho zástupce.

Článek 53
Činnost Althingu
Jednotlivé činnosti Althingu jsou stanoveny zákonem.

Článek 54
Komise Althingu
Althing si volí stálé komise, rozhodující v parlamentních záležitostech. Další činnost těchto komisí je stanovena zákonem.

Článek 55
Veřejná zasedání
Zasedání Althingu jsou přístupná veřejnosti.
Komise Althingu může rozhodnout o tom, zda bude její zasedání veřejně přístupné.

Článek 56
Právo předkládat návrhy Althingu
Členové Althingu mají právo předkládat návrhy zákonů, návrhy na usnesení a další záležitosti před parlamentem Althing. Jednotliví ministři pak mohou Althingu předkládat návrhy zákonů a usnesení, na kterých se kabinet dohodl.

Článek 57
Právo projednávat zákony
Návrhy zákona, předložené členy Althingu a vládou, jsou postoupeny k rozhodnutí komisím Althingu ještě předtím, než jsou projednány Althingem. Totéž se vztahuje na návrhy předložené voliči.
Vyhodnocení možného dopadu schválení zákona musí být součástí návrhu zákona v souladu s dalšími zákonnými opatřeními. Návrh zákona nesmí být schválen dříve, než je minimálně dvakrát přednesen na půdě Althingu. Návrhy zákona, které nebyly finalizovány, musejí být koncem funkčního období anulovány.

Článek 58
Projednávání parlamentních usnesení a dalších záležitostí v Althingu
Vládní návrhy parlamentních usnesení budou postoupeny k rozhodování komisím Althingu dříve, než budou projednávány Althingem.
Rozhodnutí parlamentu nesmí být schválena dříve, než budou minimálně dvakrát přednesena před Althingem. Návrhy parlamentních usnesení, které nebyly finalizovány, musí být koncem funkčního období anulovány. Návrhy na rozpuštění Althingu nebo vyslovení nedůvěry ministrům musí být projednány a odhlasovány po jednom čtení. Veškeré další podrobnosti týkající se přednesu návrhu před Althingem jsou stanoveny zákonem.

Článek 59
Rozhodovací kvórum
Althing je oprávněn rozhodovat výhradně za předpokladu, že je na jeho zasedání přítomna minimálně polovina parlamentních členů a že se minimálně polovina členů účastní hlasování.

Článek 60
Potvrzování zákonů
Jakmile Althing schválí návrh zákona, předseda Althingu jej podepíše a do dvou týdnů předá prezidentovi k podpisu. Prezident svým podpisem stvrzuje přijetí zákona. Prezident může do jednoho týdne od přijetí návrhu zákona odmítnout návrh podepsat. Své rozhodnutí je povinen odůvodnit a sdělit předsedova Althingu. Takový návrh zákona se i přesto stává platným zákonem, nicméně do tří měsíců bude předložen k referendu, které jej buď schválí, nebo zamítne. O platnosti zákona rozhoduje prostá většina hlasů. Referendum se nebude konat, pokud Althing zruší platnost zákona do pěti dnů od prezidentova odmítnutí návrh podepsat.
Referendum bude realizováno v souladu s platnými zákony.

Článek 61
Zveřejňování zákonů
Zákony, vládní nařízení a mezinárodní úmluvy ratifikované státem musí být zveřejněny. Zákony a vládní nařízení nesmí být do svého zveřejnění proti nikomu uplatňovány. Způsob zveřejnění a nabytí platnosti se řídí platnými zákony.

Článek 62
Ústavní výbor
Althing volí členy Ústavního výboru na období pěti let.
Parlamentní výbor nebo jedna pětina poslanců Althingu si může vyžádat posouzení Ústavního výboru, zda je určitý návrh zákona v souladu s Ústavou a mezinárodními závazky státu. Návrh zákona nelze schválit, dokud ústavní výbor nevydá příslušný posudek.
Činnost Ústavního výboru se řídí příslušnými zákony.

Článek 63
Vládní a dozorčí výbor
Vládní a dozorčí výbor Althingu podle svého uvážení prošetřuje veškerá opatření a rozhodnutí ministrů a způsob jejich práce. Výbor je dále povinen zahájit takové šetření na žádost jedné třetiny poslanců.

Článek 64
Vyšetřovací komise
Althing může jmenovat komise za účelem vyšetřování důležitých záležitostí ve veřejném zájmu.
Další pravidla ohledně úlohy, vyšetřovacích pravomocí a jmenování členů vyšetřovacích komisí stanoví příslušné zákony.

Článek 65
Právo předání rozhodnutí lidu
Sejdou-li se hlasy deseti procent oprávněných voličů, mohou požadovat vyhlášení celonárodního referenda ohledně zákonů přijatých Althingem. Tento požadavek musí být předložen do tří měsíců od přijetí příslušného zákona. Odmítnou-li voliči takový zákon v referendu, pozbývá zákon platnosti; v opačném případě zůstává platným. Althing může takový zákon zrušit ještě před konáním referenda.
Referendum se musí uskutečnit do jednoho roku od předložení požadavku voličů.

Článek 66
Předkládání záležitostí Althingu z iniciativy voličů
Sejdou-li se hlasy dvou procent oprávněných voličů, mohou předložit určitou záležitost Althingu. Deset procent oprávněných voličů má právo předkládat Althingu návrhy zákonů. Althing může předložit protinávrh ve formě návrhu dalšího zákona. V případě, že voliči svůj návrh zákona nestáhnou, bude návrh předložen ke schválení v referendu, stejně jako návrh zákona předložený Althingem. Althing může rozhodnout, zda bude takové referendum závazné.
Referendum ohledně voličského návrhu zákona se musí uskutečnit do dvou let od předložení této záležitosti Althingu.

Článek 67
Shromažďování podpisů a referendum
Záležitosti předkládané k referendu na základě požadavku či iniciativy voličů v souladu s články 56 a 55 se týkají věci veřejného zájmu. Na jejich základě však nelze požadovat hlasování o státním rozpočtu, doplňkovém rozpočtu, zákonech schválených za účelem prosazení mezinárodních závazků, daňových zákonech a zákonech týkajících se občanství.
Je třeba zajistit, aby návrh zákona předložený z iniciativy voličů byl v souladu s Ústavou.
V případě, že nelze dosáhnout shody o tom, zda předkládané záležitosti splňují výše uvedené podmínky, rozhodne o věci soud.
Předkládání záležitosti a voličské iniciativy budou realizovány v souladu se zákony, které stanoví mimo jiné formu vznesení požadavku, lhůtu potřebnou ke shromáždění podpisů a jejich uspořádání, povolenou výši výdajů na propagaci, způsob stažení předložené záležitosti po vyjádření Althingu a způsob organizace hlasování.

Článek 68
Návrh státního rozpočtu
Na každém pravidelném zasedání Althingu bude po jeho zahájení předložen návrh rozpočtu na nadcházející fiskální rok, včetně zprávy o státních příjmech a výdajích, jak je stanoveno zákonem.

Článek 69
Platební pravomoc
Stát nesmí realizovat žádnou platbu, která není schválena v rámci státního rozpočtu.
Na základě souhlasu rozpočtového výboru Althingu může ministr financí realizovat platbu i bez tohoto schválení, pokud je to nezbytné pro splnění platebních závazků státu v důsledku nepředvídaných okolností, nebo je-li to ve veřejném zájmu. Takové platby musí být schváleny v rámci doplňkového rozpočtu.

Článek 70
Právo rozpočtového výboru na informace
Rozpočtový výbor Althingu může požadovat informace od státních organizací, státních podniků a dalších osob, které získávají fondy ze státního rozpočtu, pokud se tyto informace týkají nakládání s těmito prostředky.

Článek 71
Daně
Daně jsou ustanoveny zákonem. Daně se mohou vybírat, pozměňovat či rušit pouze v souladu se zákonem.
Správním orgánům nepřísluší rozhodovat o uvalení, pozměňování či rušení daní. Daně se smí vybírat pouze v případě, že tak bylo stanoveno zákonem v době, kdy nastaly okolnosti zakládající daňovou povinnost.

Článek 72
Majetek a závazky státu
Stát na sebe nesmí brát úvěry ani poskytovat záruky, z nichž mu vznikne závazek, s výjimkou případů stanovených zákonem.
Správní orgány nesmějí poskytovat záruky na finanční závazky soukromých osob. Státní záruku však lze poskytnout, je-li to ve veřejném zájmu.
Nemovitosti ve vlastnictví či užívání státu lze prodat a jinak s nimi nakládat pouze na základě zákona. Nakládání s dalším majetkem státu se řídí platnými zákony.

Článek 73
Rozpuštění Althingu
Althing rozpouští prezident na základě parlamentního usnesení. Nové volby se musí konat nejdříve za šest týdnů a nejpozději do devíti týdnů od rozpuštění Althingu. Členové Althingu si podrží své pravomoci až do dne nových voleb.

Článek 74
Státní kontrolní úřad
Státního auditora volí Althing na období pěti let. Práce státního auditora je nezávislá. Auditor provádí kontrolu státních financí, státních úřadů i podniků na základě pravomoci svěřené Althingem, jak je podrobněji stanoveno zákonem.
Státní auditor předkládá Althingu ke schválení revidované státní účty za předchozí rok, auditorskou zprávu spolu s návrhem státního rozpočtu.

Článek 75
Ombudsman Althingu
Ombudsmana volí Althing na období pěti let. Ombudsman pracuje nezávisle a jeho povinností je chránit práva občanů a monitorovat práci státních a místních úřadů. Ombudsman dohlíží na to, aby ve státní správě byla dodržována rovnost a aby její činnost byla v souladu se zákonem a zásadami správného řízení.
V případě, že se ministr nebo jiný správní orgán rozhodne nepřihlédnout ke zvláštním doporučením ombudsmana, musí o tomto rozhodnutí uvědomit předsedu Althingu.
Činnost a úloha ombudsmana se řídí platnými zákony, mezi jinými také parlamentními postupy pro výše uvedené oznámení ministra nebo jiného správního orgánu.

Hlava IV
Prezident Islandu

Článek 76
Název úřadu a celonárodní volby
Prezident Islandu je hlavou Islandské republiky. Je volen občany.

Článek 77
Způsobilost kandidáta
Prezidentem může být zvolen každý občan, který splňuje podmínky stanovené pro členství v Althingu a dosáhl věku třiceti pěti let.

Článek 78
Volba prezidenta
Prezident je volen v tajné volbě občany, kteří mají právo volit do Althingu. Kandidát na prezidenta musí získat podporu nejméně jenoho procenta a nejvýše dvou procent oprávněných voličů. Voliči předloží seznam kandidátů, a to jednoho či více dle své vlastní volby, seřazený podle preferencí. Kandidát, který nejvíce vyhoví preferenčnímu pořadí voličů, jak je podrobněji stanoveno zákonem, se stane řádně zvoleným prezidentem. V případě, že se o úřad prezidenta bude ucházet pouze jeden kandidát, bude považován za řádně zvoleného bez hlasování. Ve všech ostatních ohledech se kandidatura na prezidenta a prezidentské volby řídí příslušnými zákony.

Článek 79
Funkční období
Funkční období prezidentského úřadu započíná 1. srpnem a končí 31. července po uplynutí čtyř let. Prezidentské volby se konají v červnu nebo červenci roku, kdy má vypršet prezidentovo funkční období.

Článek 80
Prezidentský slib
Prezident při převzetí úřadu skládá ústavní slib.

Článek 81
Podmínky setrvání v úřadu
Prezident nesmí po dobu svého setrvání ve funkci vykonávat žádnou jinou placenou činnost. Totéž se vztahuje i na práci pro soukromé společnosti a veřejné úřady, a to i neplacenou. Plat prezidenta hrazený ze státní pokladny je stanoven zákonem. Plat prezidenta nesmí být po dobu jeho setrvání ve funkci snížen.

Článek 82
Zastoupení prezidenta
V případě, že je prezident neschopen plnit své povinnosti ze zdravotních či jiných důvodů, prezidentské pravomoci přebírá na příslušnou dobu předseda Althingu.

Článek 83
Ukončení funkce
V případě úmrtí nebo rezignace prezidenta před skončením funkčního období bude zvolen nový prezident, a to na období končící 31. červencem čtvrtého roku od prezidentských voleb.

Článek 84
Odpovědnost
Prezident nesmí být obviněn z trestné činnosti bez souhlasu Althingu.
Prezident může být odvolán z funkce před koncem svého funkčního období, pokud se pro jeho odvolání vysloví tři čtvrtiny hlasujících v referendu navrženém Althingem, a pokud pro jeho odvolání budou hlasovat tři čtvrty poslanců Althingu. Referendum se uskuteční do dvou měsíců od hlasování v Althingu. Prezident nesmí od hlasování v Althingu až do vyhlášení výsledků referenda vykonávat povinnosti vyplývající ze své funkce.

Článek 85
Udělování milosti a amnestie
Prezident může na návrh ministra udělovat osobní milost a vyhlašovat všeobecnou amnestii. Prezident však nesmí bez souhlasu Althingu prominout ministrovi trest udělený soudem za výkon ministerské činnosti.

Hlava V
Ministři a vláda

Článek 86
Ministři
Ministři jsou nejvyššími nositeli výkonné moci ve svých resortech. Ministr zodpovídá za záležitosti svěřené jeho ministerstvu a za řízení záležitostí ve svém oboru.
V případě, že ministr není schopen plnit své povinnosti z důvodu konfliktu zájmů, nepřítomnosti nebo jiných důvodů, svěří ministerský předseda jeho povinnosti jinému ministrovi.
Žádná osoba nesmí zastávat stejný ministerský úřad déle než osm let.

Článek 87
Vládní kabinet
Ministři jsou členy vládního kabinetu. Ministerský předseda svolává zasedání vlády, předsedá jim a dohlíží na práci ostatních ministrů.
Vláda na svých zasedáních probírá návrhy zákonů a usnesení Althingu, další důležité vládní záležitosti a radí se o práci a politice kabinetu. Zasedání vlády je svoláváno na žádost některého z ministrů.
Vláda přijímá společná politická a jiná závažná rozhodnutí, na základě dalších ustanovení příslušných zákonů. Při přijímání takových rozhodnutí musí být přítomna většina vládních ministrů.
Islandská vláda sídlí v Reykjavíku.

Článek 88
Konflikt zájmů a veřejné povinnosti
Ministr nesmí po dobu svého setrvání ve funkci vykonávat žádnou jinou placenou činnost. Totéž se vztahuje i na práci pro soukromé společnosti a veřejné úřady, a to i neplacenou. Ministři mají zákonem stanovenou povinnost zveřejňovat informace o své finanční situaci.

Článek 89
Ministři a Althing
Ministři předkládají návrhy zákonů a usnesení vypracovaných ve vládním kabinetu, na žádost Althingu zodpovídají dotazy a zúčastní se parlamentních debat, přičemž jsou povinni dodržovat parlamentní řád.
Ministři nemají právo hlasovat v Althingu.

Článek 90
Sestavení vlády
Althing volí ministerského předsedu.
Po poradě s parlamentními stranami a poslanci Althingu navrhne prezident kandidáta na post ministerského předsedy. Ministerský předseda bude považován za řádně zvoleného, pokud s návrhem souhlasí většina poslanců. V případě, že ministerský předseda zvolen nebude, navrhne prezident stejným způsobem nového kandidáta. V případě, že ani tento kandidát nebude zvolen, bude se v hlasování rozhodovat mezi kandidáty navrženými poslanci Althingu, parlamentními stranami nebo prezidentem. Kandidát, který získá nejvyšší počet hlasů, se stane řádně zvoleným ministerským předsedou.
Nebude-li ministerský předseda zvolen do deseti týdnů, bude Althing rozpuštěn a vyhlášeny nové volby.
Ministerský předseda rozhoduje o organizaci ministerstev a jejich počtu a roděluje jim úkoly. Ministrů však může být nejvýše deset.
Prezident jmenuje ministerského předsedu do úřadu. Prezident odvolává ministerského předsedu po volbách do Althingu, v případě vyslovení nedůvěry hlasováním v Althingu, nebo na jeho přání.
Ministerský předseda jmenuje a odvolává ostatní ministry.
Ministři při nástupu do funkce skládají ústavní slib.

Článek 91
Napomenutí
V Althingu může být předložen návrh na vyslovení napomenutí některému z ministrů. Návrh na vyslovení napomenutí ministerskému předsedovi musí obsahovat i návrh jeho nástupce.

Článek 92
Prozatímní vláda
Bude-li ministerský předseda i jeho kabinet odvolán z funkce, zůstane v úřadě jako prozatímní vláda až do doby jmenování nové vlády. Totéž platí v případě, že dojde k rozpuštění Althingu. Ministři prozatímní vlády budou přijímat pouza taková rozhodnutí, která jsou nezbytná pro plnění jejich povinností.

Článek 93
Povinnost poskytovat informace a pravdivá sdělení
Ministři jsou povinni poskytnout Althingu nebo jeho výborům všechny informace, listiny a zprávy ohledně záležitostí spadajících do jejich pravomoci, nejsou-li takové informace klasifikovány zákonem jako tajné.
Poslanci Althingu mají právo požádat ministra o předložení informací. Za tímto účelem mohou předložit parlamentní dotaz enbo si vyžádat ministrovu zprávu o určité záležitosti, jak je stanoveno příslušnými zákony.
Informace, které ministři poskytují Althingu, jeho výborům a poslancům musí být správné, relevantní a dostatečné.

Článek 94
Vládní zpráva pro Althing
Vládní kabinet každý rok předloží Althingu zprávu o své činnosti a o realizaci usnesení Althingu.
Ministři mohou Althingu předkládat zprávy o záležitostech týkajících se jejich resortu.

Článek 95
Odpovědnost ministrů
Ministři nesou zákonnou odpovědnost za veškerou správní činnost. V případě, že ministr nechá do zápisu ze zasedání vlády zanést námitku proti určitému rozhodnutí vlády, nenese za to rozhodnutí již dále odpovědnost. Odpovědnost ministrů za porušení povinností stanovují příslušné zákony.
V případě údajného porušení povinností ze strany ministra může vládní a dozorčí výbor Althingu na základě šetření rozhodnout o zahájení vyšetřování. Výbor jmenuje prokurátora, který bude pověřen vedením vyšetřování. Prokurátor posoudí, zda jsou závěry vyšetřování dostatečné nebo zda je pravděpodobné, že povedou k usvědčení příslušného ministra, a na základě toho pak sdělí ministrovi obvinění a vede případ před soudem. Způsob vyšetřování a vyřizování takových případů je podrobněji stanoven příslušnými zákony.

Článek 96
Jmenování státních úředníků
Ministři a další správní orgány jmenují osoby do úřadů stanovených zákonem.
Pro jmenování do úřadu musí daná osoba splňovat příslušnou kvalifikaci a další podstatné záležitosti.
V případě, že ministr jmenuje nového soudce nebo státního zástupce, postoupí toto jmenování prezidentovi ke schválení. Pokud prezident odmítne danou osobu ve funkci potvrdit, musí její jmenování potvrdit Althing, a to dvoutřetinovou většinou hlasů.
Ministři jmenují osoby do dalších vedoucích funkcí stanovených zákonem, a to na základě doporučení nezávislé komise. V případě, že ministr nejmenuje osobu, kterou komise považuje za nejvíce způsobilou pro danou funkci, musí její jmenování potvrdit Althing, a to dvoutřetinovou většinou hlasů. Předsedu komise jmenuje prezident. Náplň práce a pravomoci komise stanoví příslušné zákony.
Zákonem může být stanoveno, že určité úřady smějí zastávat pouze islandští občané. Státní úředníci mohou mít povinnost složit ústavní slib.

Článek 97
Nezávislost státních orgánů
Zákonem může být stanoveno, že určité státní orgány, které plní důležitou dozorčí úlohu nebo se zabývají shromažďováním informaci nezbytných pro demokratické fungování společnosti, mají určitou míru nezávislosti. Činnost takových orgánů nelze zrušit, podstatným způsobem změnit nebo převést na jiné orgány, pouze je-li tak stanoveno zákonem nebo o tom rozhodne Althing dvoutřetinovou většinou hlasů.

Hlava VI
Soudní moc

Článek 98
Organizace soudní moci
Organizaci soudnictví, mezi jiným také jednotlivé soudní úrovně a počet soudců, stanoví příslušné zákony.

Článek 99
Nezávislost soudů
Zákony musí zaručovat nezávislost soudců.

Článek 100
Soudní pravomoc
Soudy vynášejí konečné rozsudky ohledně práv a povinností podle občanského práva, rozhodují o vině v případě trestné činnosti a stanovují výši trestu za takovou činnost.
Soudy rozhodují, zda jsou zákony v souladu s Ústavou.
Soudy rozhodují, zda veřejné úřady dodržují příslušné zákony.Uřady se však nesmí krátkodobě vyhýbat správním rozhodnutím tím, že by je předaly soudu.

Článek 101
Nejvyšší soud
Nejvyšší soud je nejvyšší soudní institucí v zemi a má konečnou pravomoc při rozhodování všech případů předkládaných soudům.
Zákonem může být nicméně stanoveno, že může být ustaven zvláštní soud pro konečné rozhodování sporů ohledně dohod o mzdách či legálnosti stávek; proti rozhodnutí ohledně sankcí je však nutno odvolat se k jiným soudním instancím.

Článek 102
Jmenování soudců
Soudci jsou buď jmenováni trvale, nebo na určité funkční období. Soudy mohou najímat nebo svolávat další soudce v souladu s příslušnými zákony.
Soudce jmenuje a odvolává příslušný ministr. Soudce může být s konečnou platností odvolán z funkce pouze na základě rozhodnutí soudu, a to pouze tehdy, pokud již nesplňuje podmínky pro výkon povinností vyplývajících z jeho funkce nebo již tyto povinnosti nevykonává.

Článek 103
Nezávislost soudců
Při plnění svých povinností jsou soudci povinni řídit se pouze platnými zákony.

Článek 104
Soudní stíhání a nejvyšší státní zástupce
Příslušným zákonem je stanovena organizace, jíž bude svěřena pravomoc soudního stíhání.
Nejvyšším orgánem pověřeným soudním stáháním je úřad nejvyššího státního zástupce. Při plnění svých povinností je nejvyšší státní zástupce povinen řídit se pouze platnými zákony.
Nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává příslušný ministr. Státní zástupce vykonává své povinnosti nezávisle a používá při své práci stejné ochrany jako soudci.

Hlava VII
Místní samosprávy

Článek 105
Nezávislost místní samosprávy
Orgány místní samosprávy zodpovídají za řízení svých vlastních záležitostí, jak je stanoveno příslušnými zákony. Místní samospráva musí mít dostatečné schopnosti a zdroje příjmů, aby mohla plnit všechny zákonem stanovené úkoly.
Zdroje příjmů místní samosprávy jsou stanoveny příslušnými zákony. Místní samospráva má právo určovat, zda a jakým způsobem budou tyto příjmy vynaloženy.

Článek 106
Pravidlo decentralizace
Orgány místní samosprávy nebo sdružení jednající jejich jménem plní veřejné služby, které jsou nejvhodnější pro danou oblast, jak je stanoveno příslušnými zákony.

Článek 107
Volby do místní samosprávy a místní demokracie
Místní samosprávu vykonávají obecní rady, které spravují místní záležitosti jménem místních obyvatel a jsou voleni v tajných všeobecných volbách.
Místní obyvatelé mají podle zákona právo vyžádat si hlasování o některých záležitostech.

Článek 108
Povinnost konzultace
Návrhy zákonů týkajících se místní samosprávy musí být konzultovány s příslušnými orgány místní samosprávy a jejich pomocnými sdruženími.

Hlava VIII
Zahraniční záležitosti

Článek 109
Vedení zahraničních záležitostí
Zahraniční politikou a všeobecným zastupováním státu v této oblasti je pověřen příslušný ministr jménem Althingu a pod jeho dozorem.
Ministři jsou povinni poskytovat parlamentnímu výboru pro zahraniční politiku informace o zahraničních záležitostech a otázkách národní obrany. Přijetí každého důležitého zahraničněpolitického rozhodnutí je příslušný ministr povinen konzultovat s výborem.
Rozhodnutí podpořit opatření, která zahrnují nasazení ozbrojených sil, podléhá schválení Althingu, s výjimkou opatření, k nimž je Island zavázán v rámci mezinárodního práva.

Článek 110
Mezinárodní úmluvy
Mezinárodní úmluvy uzavírá jménem Islandu příslušný ministr. Nesmí však bez souhlasu Althingu uzavřít žádnou úmluvu, která by znamenala postoupení nebo zatížení půdy, vnitrozemského vodstva, hospodářské zóny či povodí, nebo která by vyžadovala změnu zákonů, nebo je jiným způsobem závažná.

Článek 111
Přenesení státní moci
Je dovoleno uzavírat mezinárodní smlouvy, které zahrnují přenesení části státní moci na mezinárodní instituce, jichž je Island členem, za účelem prosazování míru a hospodářské spolupráce. Takové postoupení státní moci lze kdykoli zrušit. Přenesení státní moci na základě připojení k mezinárdním úmluvám se dále řídí příslušnými zákony. V případě, že Althing ratifikuje úmluvu, která zahrnuje přenesení moci státu, musí být takové rozhodnutí předloženo ke schválení či zamítnutí v referendu. Výsledek takového referenda je závazný.

Článek 112
Povinnosti vyplývající z mezinárodních úmluv
Všichni nositelé státní moci jsou povinni řídit se zásadami pro ochranu lidských práv, k nimž je stát zavázán na základě mezinárodního práva, a zajistit jejich prosazování v souladu s jejich úlohou stanovenou zákonem a v rozsahu jejich pravomoci.
Althing má právo ratifikovat mezinárodní úmluvy o lidských právech a životním prostředí, které budou tímto nadřazeny bežným zákonům.

Hlava IX
Závěrečná ustanovení

Článek 113
Změny ústavy
V případě, že Althing schválí návrh na změnu Ústavy, musí jej předložit všem oprávněným voličům v zemi, aby hlasovali o jeho schválení či zamítnutí. Hlasování se musí uskutečnit nejdříve za měsíc a nejpozději do tří měsíců od přijetí návrhu zákona Althingem.
V případě, že byl zákon přijat pětišestinovou většinou všech poslanců, může se Althing rozhodnout hlasování zrušit a návrh zákona přesto vstoupí v platnost.

Článek 114
Vstoupení v platnost
Ústavní zákon vstupuje v platnost dnem, kdy dojde k jeho přijetí Althingem, v souladu s ustanovením ústavního zákona č. 33 ze dne 17. června 1944, v platném znění.
V den, kdy tento ústavní zákon vstoupí v platnost, pozbude zákon č. 33 ze dne 17. června 1944 platnosti.

Přechodné ustanovení
Navzdory ustanovení odst. 10 článku 39 postačí k novelizace volebního zákona za účelem harmonizace s tímto ústavním zákonem po jeho nabytí platnosti hlasy prosté většiny poslanců Althingu.
Okamžikem přijetí takové novely zákona pozbývá toto ustanovení platnosti.

Článek byl připraven ve spolupráci s Galerií DOX. Viz výstavu Mody demokracie, kurátor Jaroslav Anděl (Jaroslav Anděl: Demokracie vyžaduje účast a trvalou péči).

Související články (1)

Související články (2)

– – – – – –

Demokracie u ledu: Posmrtné ohledání islandské ústavy
Thorvaldur Gylfason

Island si získal respekt mnoha pozorovatelů demokracie na celém světě. Po finančním kolapsu v roce 2008 islandský parlament se rozhodl vrátit k základům moci v lidu a změnit ústavu země.

K článku patří i celý návrh ústavy zmíněné v článku. Viz text Občané Islandu: Návrh islandské ústavy.

Island si získal respekt mnoha pozorovatelů demokracie na celém světě, když se po finančním kolapsu v roce 2008 islandský parlament rozhodl vrátit k základům moci v lidu a změnit ústavu země. Ústava potřebovala přepracovat již dávno. Téměř sedmdesát let islandská politická reprezentace opakovaně slibovala, ale nikdy neuskutečnila revizi prozatímní ústavy z roku 1944. Ta byla sepsána ve spěchu a jen s minimálními úpravami ústavy z roku 1874 v rámci vyhlášení nezávislosti Islandu na nacisty okupovaném Dánsku. Je jasné, že ústava z roku 1944 nezabránila překračování pravomocí výkonnou mocí ani systému „ruka ruku myje“, jež připravily půdu pro zkorumpovanou privatizaci islandských bank v letech 1998 až 2003 – a pro jejich krach o několik let později.

Kolektivní inteligence

Tváří v tvář davům bušícím do hrnců a pánví, které se na Parlamentním náměstí v Reykjavíku shromažďovaly koncem roku 2008 a začátkem roku 2009, politici uznali svoje selhání a akceptovali požadavky protestujících, mimo jiné požadavek na novou ústavu. Nová vláda, která nastoupila po finančním kolapsu začátkem roku 2009 – vůbec první většinová vláda, ve které nebyla ani středopravicová Strana nezávislosti ani agrární Pokroková strana, se rozhodla vstoupit na pole neorané a pověřit vypracováním nové ústavy ne politiky, nýbrž občany. Za tímto účelem parlament jmenoval sedmičlenný ústavní výbor, aby celou věc připravil a zorganizoval národní fórum složené z devíti set padesáti občanů náhodně vybraných z registru obyvatel.

Národní fórum, které bylo svoláno v roce 2010 v souladu s myšlenkou kolektivní inteligence, dospělo v listopadu po jednodenním jednání k závěru, že je nutné přijmout novou ústavu a tato ústava by měla obsahovat některá klíčová ustanovení týkající se mj. reformy volebního systému a vlastnictví přírodních zdrojů, tedy témat, která dlouhodobě patří k nejkontroverznějším politickým otázkám na Islandu. V říjnu téhož roku také vláda uspořádala celonárodní volby do Ústavodárného shromáždění. Zvoleno bylo dvacet pět lidí ze seznamu pěti set dvaceti dvou kandidátů nejrůznějšího společenského postavení, z nichž většina nebyla spojena s žádnými politickými stranami ani zvláštními zájmy.

Když se začátkem roku 2011 Ústavodárné shromáždění chystalo zahájit činnost, někteří opoziční politici nedokázali skrýt svou nelibost. Závěry národního fóra byly jednoznačným apelem na zrušení výsad – např. výsad těch, kteří mají prospěch z nerovného přístupu k islandským přírodním zdrojům ve společném vlastnictví nebo z nerovného volebního práva. Vyhlídka na to, že se dvacet pět lidí, nad kterými politické strany nemají žádnou kontrolu, chystá pustit do práce s mandátem revidovat ústavu zhruba v souladu se závěry národního shromáždění, některé politiky pochopitelně znepokojovala.

Překážky na cestě k sebeurčení

Co bylo dál? Tři osoby s doloženými vazbami na Stranu nezávislosti, do krachu v roce 2008 největší politickou stranu na Islandu, podaly podivnou formální stížnost na způsob konání voleb do Ústavodárného shromáždění. Na základě této stížnosti šest soudců Nejvyššího soudu, z nichž pět bylo jmenováno různými ministry spravedlnosti za Stranu nezávislosti, prohlásilo volby za neplatné – přestože nikdo netvrdil, že by údajné formální nedostatky jakkoli ovlivnily výsledek těchto voleb. Že by byly celonárodní volby v plně rozvinuté demokracii anulovány z formálních důvodů, se nikdy předtím nestalo. Parlament na rozhodnutí soudu reagoval tím, že oněch dvacet pět zástupců, kteří získali nejvíce hlasů, jmenoval do ústavní rady, čímž změnil shromáždění zvolené všelidovým hlasováním na orgán jmenovaný parlamentem. Odpůrci změny ústavy slavili vítězství a následně využili každou příležitost k oslabení kredibility této rady.

Odpor však neexistoval pouze ve Straně nezávislosti. Členové Pokrokové strany, kteří předtím vyslovovali jasnou podporu nové ústavě, otočili a přidali se k odpůrcům reformy. Dokonce i v nové vládnoucí koalici Sociálně demokratické aliance a Hnutí zelené levice existovaly ostrůvky pasivního odporu ke změně, stejně jako u některých členů akademické obce, kteří byli, jak se zdálo, zklamaní, že přepsáním ústavy nebyli pověřeni oni.

Odkud se vzal tak tuhý odpor k ústavní reformě? Hlavními odpůrci byli „obvyklí podezřelí“: Političtí spojenci zvláštních zájmových skupin, jako jsou majitelé rybářských lodí, ze kterých politici udělali stát ve státě tím, že jim zdarma nebo téměř zdarma přidělovali cenné licence k rybolovu. Do opozice se postavili také politici, kteří by při uplatnění zásady „jeden člověk jeden hlas“ neměli velkou šanci na znovuzvolení do parlamentu (protože v současném systému je třeba ke zvolení poslancem získat mnohem více hlasů v Reykjavíku než ve venkovských oblastech). Ústavně chráněné státní vlastnictví přírodních zdrojů a volební reforma směrem k systému „jeden člověk – jeden hlas“ totiž byly klíčovými prvky návrhu ústavy.

Ale ústavní rada ničemu z toho nevěnovala pozornost. Během čtyř měsíců vypracovala návrh ústavy zahrnující prakticky všechny závěry národního shromáždění, návrh jednohlasně schválila – všech pětadvacet členů bylo pro, nikdo proti a nikdo se nezdržel – a v polovině roku 2011 jej předložila parlamentu. Během příprav návrhu si rada vyžádala a obdržela doporučení mnoha expertů z různých oblastí i příspěvky obyčejných občanů, kteří byli vyzváni k podávání připomínek a návrhů na interaktivních webových stránkách rady. Zástupci zvláštních zájmových skupin, kteří nebyli zvyklí na to, že je nikdo nezve na uzavřená legislativní jednání, na tuto otevřenou veřejnou výzvu nereagovali. Po dokončení návrhu si tak nemohli oprávněně stěžovat, že s nimi nebyl konzultován.

Po předložení návrhu ústavy parlamentu se ústavní rada rozpustila. Věci se teď ujal parlament, který si vyžádal další připomínky od islandských právníků a nakonec také od Benátské komise. Parlament byl vyzván, aby návrh nechal předložit do angličtiny, aby mohl požádat o stanovisko zahraniční odborníky, ale na výzvu nereagoval. Namísto toho překlad objednala a zaplatila Ústavní společnost, což je soukromá nezisková organizace. Překlad umožnil, aby užitečné názory na návrh ústavy vyjádřili světově uznávaní odborníci na ústavní právo, například prof. Jon Elster z Kolumbijské univerzity či prof. Tom Ginsburg z Chicagské univerzity.

Referendum

Koncem roku 2012 se o návrhu ústavy konalo celostátní referendum. Parlament měl původně v úmyslu, aby referendum proběhlo spolu s prezidentskými volbami v červnu 2012, aby byla zajištěna vysoká účast, avšak opoziční Strana nezávislosti a Pokroková strana se rozhodly tento záměr zhatit pomocí parlamentních obstrukcí a držely parlament jako rukojmí po celé dny a týdny. Současně si tyto strany stěžovaly, že nemají dost času na posouzení návrhu – což bylo samozřejmě způsobeno především tím, že odmítaly akceptovat proces tvorby ústavy a řídit se jím. Když lídrovi Strany nezávislosti připomněli klasický příklad chucpe (tj. např. když zavraždíte svoje rodiče a pak žádáte o shovívavost z důvodu, že jste sirotek), stěžoval si, že je nespravedlivě srovnáván s vrahem.

Referendum bylo nicméně odloženo na říjen 2012. Účast voličů dosáhla 49 procent. Návrh ústavy podpořilo celých 67 procent voličů. Podporu získala i jeho klíčová jednotlivá ustanovení jako státní vlastnictví přírodních zdrojů (83 procent bylo pro) a rovné volební právo, tj. princip „jeden člověk – jeden hlas“ (67 procent pro). Díky tomu, že byli voliči požádáni, aby podpořili nebo odmítli návrh jako celek (první otázka na hlasovacím lístku zněla „Chcete, aby se návrhy ústavní rady staly základem legislativního návrhu nové ústavy?“) i jeho klíčová jednotlivá ustanovení, mohla parlamentní většina oponentům návrhu říci: Podívejte se, voliči podporují jak návrh jako celek, tak jeho klíčová ustanovení. S ohledem na tyto výsledky se parlament rozhodl navrhnout pouze formulační změny tam, kde byly považovány za nezbytné, a upustit od věcných změn (s výjimkou ustanovení o církvi, u kterého voliči formulaci v návrhu odmítli). Lid promluvil.

Další překážky

Ukázalo se však, že další cesta bude těžká. Tři ze sedmi členů ústavního výboru, který byl předtím ve své práci dosti jednomyslný, se bez ohledu na výsledky referenda pustili do kritiky návrhu ústavy, čili se začali ex post chovat jako zástupci parlamentních odpůrců návrhu. Čtyřčlenná většina ovšem, jak známo, návrh podporovala a ctila výsledek referenda. Výbor složený z právníků, který byl parlamentem pověřen navrhnout pouze formulační změny, překročil svůj mandát, když mimo jiné navrhl věcné změny ustanovení o přírodních zdrojích ve špatně skrývané snaze zmařit záměr ústavní rady a voličů vyjádřený v referendu. Rada předtím v navrhovaném ustanovení ústavy i v doprovodných dokumentech jasně uvedla, že přidělením rybolovných kvót nevznikají jejich příjemcům žádná soukromovlastnická práva ke zdrojům ve společném vlastnictví. Zde je třeba ocenit, že odpovědný parlamentní výbor obnovil formulaci, kterou rada původně navrhla.

V radě rozhodně nepanoval nedostatek akademických názorů, protože pět z jejích pětadvaceti členů byli profesoři a tři další byli nižší akademičtí pracovníci. Avšak na rozdíl od mnoha odborníků z akademické obce, kteří radě velkoryse nabízeli pomoc a poradenství během čtyř měsíců její intenzivní práce v roce 2011, někteří jiní tak vstřícní nebyli. Teprve po referendu z října 2012 začali někteří z těchto nevstřícných akademiků vystupovat s kritickými připomínkami k návrhu, které prezentovali v novinových článcích, televizních rozhovorech i na sérii konferencí pořádaných některými univerzitami. Tato kritika nejen přicházela pozdě, ale obvykle měla také nízkou kvalitu. Spíše než vědecký výzkum odrážela osobní názory a navíc úplně ignorovala časový plán stanovený parlamentem.

Jeden profesor v novinovém rozhovoru vydaném po referendu označil radu za „zcela nelegitimní“ a dodal, že ústavu by měla přepsat „určitá elita“ (zřejmě včetně jeho samého). Špatné načasování této pozdní kritiky je pozoruhodné, protože Aliance za novou ústavu, soukromé sdružení založené s cílem vysvětlovat před referendem návrh ústavy voličům, napsalo před konáním referenda rektorům univerzit a požádalo je, aby své odborníky vyzvali k účasti na veřejné diskuzi o návrhu. Reakce se však dostavilo teprve po referendu. Zdá se, že nesouhlasící členové akademické obce doufali, že návrh bude v referendu zamítnut, a považovali za zbytečné o něm diskutovat.

Finále

Měsíc po konání referenda parlament konečně požádal o reakci na návrh také Benátskou komisi. Ta v rekordním čase vypracovala koncept zprávy s různými návrhy, z nichž některé se příslušný parlamentní výbor rozhodl začlenit do návrhu. Návrh byl nyní připraven pro konečné hlasování v parlamentu. Většina třiceti dvou poslanců z třiašedesáti veřejně a písemně prohlásila, že návrh podporují a chtějí, aby byl přijat před tím, než bude parlament kvůli dubnovým volbám rozpuštěn. Podle dřívějších souvisejících hlasování parlamentu se zdálo pravděpodobné, že proti návrhu bude hlasovat jen patnáct až dvacet poslanců – referendum z října 2012 bylo schváleno pětatřiceti hlasy proti patnácti a třináct zákonodárců se zdrželo. Vypadalo to, že vítězství je jisté.

Opravdu? Hlavní opoziční strany, Strana nezávislosti a Pokroková strana, hrozily závěrečnou parlamentní obstrukcí, což je taktika, s jejíž pomocí úspěšně oddálily referendum v roce 2012 a zhtaily i různé jiné vládní legislativní iniciativy. (Jedna poslankyně podporující návrh ústavy výmluvně přirovnala svou snahu čehokoliv dosáhnout v parlamentu k pokusu vyplnit daňové přiznání s opicemi u kuchyňského stolu.) Vládní většina stojící za návrhem, včetně malé opoziční strany Hnutí, měla k dispozici legislativní prostředky umožňující ukončit obstrukci a zabránit tomu, aby vypršel čas, ale zdráhala se je použít, i když bylo jasné, že jinak to návrh ústavy nepřežije.

Poslanci mě předem varovali, že návrh neprojde. Jeden poslanec mi napsal: „Cítím síru.“ Někteří členové rady s dobrými konexemi v parlamentu celou dobu upozorňovali, že parlamentní podpora návrhu je poměrně slabá. Strategií Aliance za novou ústavu bylo dostat celou věc na světlo. Od začátku nám bylo jasné, že v tajném hlasování nemusí návrh parlamentem projít; koneckonců postavit se proti majitelům rybářských lodí se na Islandu v případě venkovských poslanců označovalo za „sebevraždu“.

Parlament ovšem nehlasuje tajně a to bylo klíčové. Ve snaze zajistit, aby se o návrhu ústavy muselo hlasovat, poslankyně Margrét Tryggvadóttir návrh příslušného parlamentního výboru (jehož byla členkou) předložila jako pozměňovací návrh k jinému, souvisejícímu návrhu zákona, o kterém se mělo hlasovat těsně před koncem funkčního období. Předsedkyně parlamentu ovšem dala o tomto návrhu zákona hlasovat, aniž by předtím uvedla zmíněný pozměňovací návrh, a tím v rozporu s jednacím řádem znemožnila hlasování o návrhu ústavy. To se stalo ve dvě hodiny ráno v den posledního zasedání parlamentu před jeho rozpuštěním. Nepřátelé ústavní reformy slavili vítězství a demokracie byla uložena k ledu. Vláda tento debakl přičítala špatnému chování opozice a odcházející předsedkyně vlády, která proces změny ústavy v roce 2009 odstartovala, řekla, že to byl nejsmutnější den za třicet pět let její práce v parlamentu.

Více ledu, potom tání

Volby v dubnu 2013 vedly ke vzniku koaliční vlády Strany nezávislosti a Pokrokové strany, tedy dvou stran, které privatizovaly banky „na ruský způsob“ a připravily půdu pro krach v roce 2008. V předvolební kampani parlamentní strany ústavu sotva zmínily – snažily se tomuto tématu vyhnout. Pokroková strana vyhrála volby na základě slibu okamžitého snížení dluhů domácností. Avšak jaké překvapení – když se dostala k moci, první věcí, kterou zařídila, bylo okamžité snížení daní pro majitele lodí. Je jasné, že vládnoucí strany nemají v úmyslu návrh ústavy oživovat. Nezáleží jim na tom, že 67 procent voličů návrh a jeho klíčová ustanovení podpořilo. Kromě toho se rozhodly uložit k ledu také islandskou žádost o členství v EU z roku 2009. Připravte se na další led.

Jak už to ale chodí, po tom parlamentu bude zvolen nový parlament. Je velice pravděpodobné, že návrh ústavy, který Islanďané v roce 2012 schválili v referendu, nebo podobný návrh jednoho dne začne na Islandu platit. Tak neztrácejte zájem.

Článek byl připraven ve spolupráci s Galerií DOX. Viz výstavu Mody demokracie, kurátor Jaroslav Anděl (Jaroslav Anděl: Demokracie vyžaduje účast a trvalou péči).

Související články (1)

Související články (2)

Sdílet