19. 12. 2014 Strana demokratické levice
V české kotlině si dnes někteří myslí, že konec kapitalismu přivolají rozvinutými rudými prapory nebo plamennými výzvami. Právě jim zejména je určen překlad článku v časopisu Jacobin. Generální tajemník Podemos Pablo Iglesias v něm mluví o radikální politice a o tom, co je zapotřebí udělat pro vybudování masového hnutí (mn).
Nejnovější španělská politická strana je zároveň stranou nejpopulárnější. S kořeny v hnutí indignados roku 2011 (jinak také hnutí 15-M) se Podemos objevilo na politické scéně letos v lednu, a to díky petici, kterou iniciovalo několik desítek intelektuálů. V květnových volbách do Evropského parlamentu, jen několik měsíců po svém vzniku, získala tato levicová strana osm procent všech hlasů. Teď je druhou největší stranou ve Španělsku co do počtu členů a první největší ve volebních průzkumech. Dokonce i Financial Times připouští, že „nová strana je možná na cestě k rozbití španělského systému dvou stran“. Na setkání, které se konalo začátkem tohoto roku ve španělském Valladolidu, poskytl Pablo Iglesias, generální tajemník Podemos, svou představu o tom, jak může levice zvítězit. Níže naleznete výňatek z jeho projevu. Video zaznamenal Joaquín Navarro a do angličtiny přeložil pro Jacobin Enrique Diaz-Alvarez.
Velmi dobře vím, že klíčem k porozumění dějinám posledních pěti století je vznik zvláštních sociálních kategorií, nazývaných „třídy“. A teď vám řeknu jeden vtip. Když hnutí 15-M začínalo v Puerta del Sol, tak někteří studenti z mé katedry, katedry politických věd, velmi političtí studenti – četli Marxe, četli Lenina – začali až tehdy poprvé v životě spolupracovat s normálními lidmi.
Zoufali si: „Oni ničemu nerozumějí! Říkáme jim, že jsou dělníky, i když si to sami neuvědomují.“ Lidé se na ně dívali, jako by byli z jiné planety. A ti studenti šli domů velmi sklíčení a říkali: „Oni ničemu nerozumějí.“
[Já bych jim řekl:] „Copak nevidíte, že tím problémem jste vy? Že politika nemá nic společného s tím, jestli máte pravdu, ale že politika je o úspěchu?“ Můžete mít tu nejlepší analýzu, rozumět klíčovým faktorům politického vývoje od 16. století, vědět, že historický materialismus je klíčem k porozumění společenským procesům. A co budete dělat – křičet to na lidi? „Jste dělníci a vy to ani nevíte!“
Nepřítel si nepřeje nic jiného, než aby se vám mohl vysmát. Můžete nosit tričko se srpem a kladivem. Můžete se dokonce tahat s velkou vlajkou a pak si ji nést zpátky domů, přičemž se vám bude váš nepřítel vysmívat. Protože lidé, ti dělníci, dávají přednost nepříteli před vámi. Věří jemu. Rozumí mu, když on mluví. Nerozumí vám. A přitom můžete mít pravdu vy! Třeba byste mohli požádat svoje děti, aby vám na náhrobek napsali: „Měl vždycky pravdu, ale nikdo o tom nikdy nevěděl.“
Studujete-li úspěšná transformační hnutí, vidíte, že klíčem k úspěchu je vytvořit určité jednotu mezi vaší analýzou a pocity většiny. A to je velmi obtížné. Vyžaduje to překonat rozpory.
Myslíte si, že mám nějaký ideologický problém s divokou dvoudenní nebo třídenní stávkou? Ani v nejmenším! Problém je, že zorganizování stávky nijak nesouvisí s tím, jak moc si ji vy nebo já přejeme. Souvisí se silou odborů, takže vy i já jsme v tom bezvýznamní.
Možná si vy i já přejeme, aby byla Země rájem pro celé lidstvo. Můžeme si přát, cokoli chceme, a můžeme si to dát i na tričko. Ale politika je o síle, není o přáních nebo o tom, co řekneme na shromážděních. V této zemi jsou pouze dvoje odbory schopné zorganizovat generální stávku: CCOO a UGT. Líbí se mi to? Ne. Ale prostě tak to je, zorganizovat generální stávku je velmi obtížné.
Vedl jsem stávkové hlídky u vozoven autobusů v Madridu. Jestlipak víte, kam šli lidi za svítání? Do práce. Nebyli to stávkokazové. Vyhodili by je ale z práce, protože v jejich práci nebyly odbory, které by je bránily. Protože dělníci, kteří jsou schopni se bránit, jako ti v docích nebo v dolech, mají silné odbory. Ale mládež pracující v telemarketingu, na pizza stáncích nebo děvčata v maloobchodech se bránit nedokážou.
Den po stávce mohou být propuštěni, vy se tam nechystáte jít, ani já tam nebudu, a hlavně tam nebudou žádné odbory, které by jim zaručovaly, že si sednou se šéfem a řeknou mu: „Raději bys toho člověka neměl nevyhazovat za to, že využil svého práva na stávku, protože jinak za to draze zaplatíš.“ To se nestane, ať jsme pro věc zapálení sebevíc.
Politika není taková, jakou bychom si vy nebo já přáli. Je, jaká je, a je hrozná. Hrozná. A proto musíme mluvit o jednotě lidí a být pokorní. Někdy musíte mluvit s lidmi, kterým se vaše povídání nelíbí, s lidmi, kteří nerezonují s pojmy, jež se jim vysvětlujete. Co to znamená? Že jsme byli poraženi před mnoha lety. Ztráta toho času má za následek, že „zdravý rozum“ lidí je odlišný [od toho, co si myslíme, že je správné]. Ale to není nic nového. Revolucionáři to vždy věděli. Klíčové je právě uspět v tom, aby „zdravý rozum“ šel směrem ke změně.
César Rendueles, velmi chytrý člověk, říká, že většina lidí je proti kapitalismu, ale že to nevědí. Většina lidí obhajuje feminismus, ale nečetli Judith Butlerovou nebo Simone de Beauvoir. Kdykoliv vidíte otce, jak myje nádobí nebo jak si hraje se svou dcerou, nebo dědu, který učí svého vnuka, aby půjčoval hračky ostatním, je v tom větší transformace společnosti než ve všech těch rudých vlajkách, které berete na demonstrace. A pokud nepochopíme, že takovéto věci mohou sloužit jako sjednocující, budou se nám oni stále vysmívat.
Nepřítel nás chce mít právě takové. Chce, abychom byli zanedbatelní, abychom mluvili řečí, které nikdo nerozumí, abychom byli v menšině, ukryti za našimi tradičními symboly. Má z toho radost, protože ví, že dokud jsme takoví, nejsme nebezpeční.
Můžeme mít velmi radikální diskurs, třeba že chceme udělat divokou generální stávku, můžeme mluvit o ozbrojení lidu, mávat symboly, nosit na naše demonstrace portréty velkých revolucionářů – z toho budou mít oni radost! Vysmívají se nám. Ale jakmile shromáždíte stovky, tisíce lidí, jakmile začnete přesvědčovat většinu, dokonce i ty, kteří hlasovali pro nepřítele – právě tehdy se začnou bát. A tomu se říká „politika“. A tohle se potřebujeme naučit.
Byl jednou jeden chlapík, který mluvil o sovětech v roce 1905. Byl to ten plešatý chlap – génius. Rozuměl konkrétní analýze konkrétní situace. Za války v roce 1917, když v Rusku padl režim, řekl velmi jednoduchou věc Rusům, ať už to byli vojáci, rolníci nebo dělníci. Řekl: „Chléb a mír.“
A když řekl „chléb a mír“, což každý chtěl – aby válka skončila a aby bylo co jíst – mnozí Rusové, kteří sice vůbec nevěděli, zda stojí „vlevo“ nebo „vpravo“, ale dobře věděli, že mají hlad, si řekli: „Ten plešatý chlap má pravdu.“ A ten plešatý chlap si počínal dobře. Nemluvil k Rusům o „dialektickém materialismu“, mluvil k nim o „chlebu a míru“. A to je jedno z hlavních poučení 20. století.
Snaha změnit společnost napodobováním historie, napodobováním starých symbolů, je směšná. Nelze opakovat zkušenosti jiných zemí ani minulé historické události. Klíčová je analýza procesů, poučení z dějin. A pochopit, že v každém časovém okamžiku musí být cíl „chleba a mír“ spojen s tím, co si lidé myslí a co cítí, jinak jen zopakujeme tragické vítězství z minulosti, tentokrát ovšem jako frašku.
