Konec South Streamu: Vítězové a poražení

V důsledku v srpnu vyhlášeného embarga na dovoz unijních potravin, jímž Kreml reagoval na západní sankce, navíc Rusové museli utratit už o skoro 45 miliard rublů navíc a celkem je mohou dodatečné náklady přijít až skoro na 150 miliard rublů. Centrální banka přiznává, že „situace je složitá“, ale prý „ne kritická“, a připravuje ekonomický rozvoj počítaný na ceně 60 dolarů za barel ropy. Klesá mezitím i volební podpora Vladimira Putina – na otázku, koho by volili v prezidentské volbě, kdyby se konala tuto neděli, Putina jmenovalo jen 53 procent Rusů, což je oproti říjnu pokles o tři procenta. Skoro 20 procent by k volbám vůbec nešlo a 17 procent neví, koho by volilo.

V důsledku zhoršování ekonomických vyhlídek už na povrch vyplouvají i politické spory uvnitř ruského vedení. Rubl totiž pokračuje ve volném pádu, což si pochvalují západní investoři, kurzové rozdíly mohutně plní ruské suverénní fondy, západní investiční fondy vyzývají ke skupování levných, ale lukrativních ruských akcií. Například Sergej Glazjev, vlivný komentátor občas označovaný za Putinova poradce, kvůli tomu všemu ostře kritizujecentrální banku a viní ji z neoliberální politiky, která z Ruska jen vyvádí bohatství, zdroje a peníze do zahraničí, zatímco na domácí scéně škrtí úvěry a investice. Ostatně, postupem centrální banky, která nechává rubl dál volně padat, se už začala zabývat ruská prokuratura. (Mimochodem, rubl je padajícím rekordmanem, ale u dna jsou spolu s ním – vedle argentinského pesa – také například norské a švédské koruny, zatímco nejlépe si vedou měny asijské.)

Co z toho všeho vyplývá? Těžko říci, protože očekávaná recese v Rusku má – především v důsledku těch samých sankcí — už nyní svůj zrcadlový obraz v EU, Ukrajina je ještě níž, na ekonomických márách, a kuriózní je, že postup šéfky své centrální banky (kvůli volnému pádu hřivny) už prošetřuje i ukrajinská prokuratura (a první hlavy už padají spolu s měnou). A jako vítěz se při tom všem tváří Spojené státy, nejzadluženější stát v dějinách lidstva, který všechny své ekonomické problémy řeší tiskem nových peněz.

Turecká rizika

Jak ale poznamenal John Kerry, ruská politika se nemění a začíná nové kolo aktuálního střetu. Poté, co se Rusko v důsledku západní politiky v ukrajinské krizi odvrátilo od Evropy k Asii a především Číně, učinil Vladimír Putin další „tah“. Během návštěvy Turecka oznámil ukončení projektu plynovodu South Stream, který měl vést pod Černým mořem do Bulharska a dotud dál do jihovýchodní Evropy, ale hlavně obcházet území nespolehlivé a neklidné Ukrajiny. „S ohledem na postoj Evropské komise, který realizaci projektu nepřispívá, s ohledem na skutečnost, že jsme jen z Nizozemska získali příslušná povolení, s ohledem na skutečnost, že stále nemáme povolení od Bulharska, máme za to, že Rusko za těchto podmínek nemůže v realizaci projektu pokračovat,“ hodil vinu za vzniklou situaci plně na EU. „Pokud Evropa projekt nechce, nebudeme ho realizovat. Přesměrujeme tok našich energetických zdrojů do jiných oblastí světa spolu s rychlou a moderní realizací projektů na zkapalněný plyn,“ prohlásil Putin. „Vystoupíme na jiné trhy a Evropa nedostane tyto objemy, přinejmenším nikoli z Ruska. Máme za to, že to neodpovídá evropským ekonomickým zájmům a škodí to naší spolupráci. Je to ale volba našich evropských přátel.“

Podle New York Times, Bílého domu nebo agentury Bloomberg je to Putinova porážka pod tlakem Západu a USA. Konec South Streamu opravdu plní přání USA a snižuje evropskou závislost na ruských energiích, nicméně nová plynová dohoda s Tureckem, kterou Putin oznámil vzápětí, staví vše ale do poněkud jiného světla.

EU mezitím reaguje zdrženlivě, přičemž jí (na rozdíl od mrazivé Ukrajiny) nahrává i relativně teplá zima, která nenutí sahat na zásoby plynu. Itálie například doufá, že rozhodnutí ukončit South Stream „není konečné“, a žeteprve další dny a týdny ukážou, jak je tomu doopravdy. Mezitím na totéž možná spoléhají i evropské koncerny, které už do projektu celkem vložily skoro tři miliardy eur. Nová šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová poněkud bezradně dodává očividné, tedy že ruské rozhodnutí je dalším impulsem k tomu, aby Unie diverzifikovala své energetické zdroje. Srbsko žádá po Rusku i Bruselu „vysvětlení“, Bulharsko odmítá nechat vinu za zkrachovalý projekt na sobě a je přesvědčeno, že „Rusko ve skutečnosti za žádných okolností projekt nevzdá“ a oznámení o jeho zrušení je jen taktický manévr a bluf. Jediným, kdo má z konce South Streamu otevřenou radost, je Ukrajina, jíž tak zůstává vyděračský potenciál – tranzit plynu přes její území z Ruska do Evropy Kyjevu ponechává v rukou páky k nátlaku na obě strany.

Projekt South Stream přitom svým způsobem opravdu nekončí, protože už postavená trasa South Streamu nově povede plyn do Turecka, na jehož hranicích s Řeckem vznikne energetický hub, odkud země jihu a východu Evropy budou s to plyn kupovat, bez ohledu na názor Bruselu (či Washingtonu). Nejzajímavější je přitom fakt, že se Rusko spojuje s Tureckem, s nímž se zásadně rozchází v pohledu na válku v Sýrii, nicméně je zřejmé, že Moskvě vyhovuje nacionalistické a na USA nezávislé směřování turecké politiky za vlády prezidenta Erdogana, nebo jak poznamenává Al Monitor, v Ankaře se nyní sešli „dva Rambové“, které sbližují tlaky, jež na ně Západ vyvíjí. A pokud by to měla být opravdu Putinova prohra, Hlas Ameriky by nejspíš nemusel tolik „hysterčit“.

Na druhou stranu je jasné, že i pro Rusko je sbližování s Tureckem svého druhu velkým kompromisem, protože stále platí bonmot, podle něhož je Ankara příliš slabá na to, aby sama o sobě zvítězila, ale příliš silná na to, aby jiným kazila hru. O podrobnostech plynové smlouvy toho zatím není moc známo, snad je to, že kapacita by měla být stejná jako u South Streamu, tedy 63 miliard krychlových metrů plynu ročně, z nichž si Turecko odebere 14 miliard a zbytek „pošle“ na Balkán a případně dál. Už nyní přitom Rusko poskytlo Turecku na plyn šestiprocentní slevu, což Gazprom připraví o 700 milionů dolarů ročně. A co víc, podotýká Putinův kritik a bývalý náměstek ministra energetiky Vladimír Milov, „Turecko vždy toužilo zkoncentrovat všechny ruské tranzitní toky, a nyní k tomu dostává příležitost. Turecko je mnohem tvrdší partner, než Ukrajina se svými nízkými tranzitními tarify. Ve skutečnosti Turecko vždy usilovalo o roli předprodejce plynu, chtělo kupovat ruský plyn vedoucí přes jeho území a prodávat ho dál do Evropy.“ A ruský analytik Michail Korčemkin dodává: „Plynovod South Stream měl ruskou ekonomiku zbavit parazita v podobě tranzitní země. Nový plynovod do Turecka vytvoří nového parazita.“

Na druhou asi nelze reálně předpokládat, že by si Kreml nebyl těchto rizik vědom, přičemž jsou z pohledu Ruska v procesu měnící se geopolitické rovnováhy ve světě možná i zanedbatelná. Z pohledu Turecka je to naopak zásadní úkrok od euroatlantického prostoru směrem k tomu euroasijskému (aniž by bylo v tuto chvíli zřejmé, kam až chce v tomto integračním směru dojít), což ve výsledku jen dodává novou dynamiku globální mocenské multipolaritě. A Evropě se mezitím v přímém přenosu zužují energetické zdroje, což může nátlakové páky vrátitzpět do rukou Ruska, těší se nejspíš Kreml.

A mezitím na Ukrajině a v okolí:

— V obavách z migrační vlny Ukrajinci stále komplikovaněji dostávají víza do EU.

— Ukrajina letos od Západu dostala už 9 miliard dolarů, shrnuje účty premiér Arsenij Jaceňuk. Nově EU vyčlenila pro Ukrajinu další půlmiliardu eur.

— Ukrajinský parlament bude mezi prvními schvalovat zákon zakazující „všeukrajinská referenda“.

— Parlament schválil složení nové ukrajinské vlády. Jsou v něm tři cizinci, jimž prezident Petro Porošenko den předtím udělil občanství. Nový ministr zdravotnictví, Gruzín Alexandr Kvitašvili, si je jistý, že dokáže svůj rezort „zreformovat“ efektivně, ministr hospodářského rozvoje, Litevec Ajvaras Abramovičjus, zase věří, že vláda má k reformám „politickou vůli“. Bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili, aktuálně hledaný Interpolem kvůli těžkým zločinům ve své někdejší vlasti, z amerického exilu odmítl nabídku stát se ukrajinským vicepremiérem.

— Nově bylo utvořeno ministerstvo informační politiky, orwellovskou dikcí Ministerstvo pravdy, v jehož čele stanul Jurij Stec, dosud šéf informačního bezpečnostního oddělení Národní gardy (a někdejší redaktor jedné z TV stanic patřících prezidentu Porošenkovi). Podle ukrajinských expertů se ministerstvo pravdy zaměří nejen na „boj s ruskou propagandou“, ale i na cenzuru v ukrajinských médiích a sociálních sítích. Pobaltí chce, aby proti ruské propagandě začala bojovat celá EU.

— V Kyjevě hoří továrna Roshen (patřící prezidentu Porošenkovi).

— Ukrajina informovala NATO, že se může stát členem aliance. NATO Ukrajinu sice oficiálně nepřijímá, ale ani ji neodmítá, nicméně ukrajinské vojáky z Donbasu už pošle do Afghánistánu. Prezidentův poradce si mezitím stěžuje, že ukrajinské vojáky armáda krmí konzervami bez etiket či údajů o trvanlivosti.

— Hra „Řekni číslo“ pokračuje. Nově kyjevský ministr obrany napočítal na Ukrajině 6 tisíc ruských vojáků.

— Výpadky elektřiny na Ukrajině ochromují provoz, na což zaměstnavatelé reagují snižováním mezd za dobu „kdy se nesvítí“.

— V Rusku je aktuálně přes 36 tisíc uprchlíků z Ukrajiny, uvádí tamní vláda.

— Krym se otevírá čínským investorům.

— Slovensko podepíše s Ruskem „smlouvu století“ o dodávkách ropy na 15 let.