ing. Petr Ondráček
29. 12. 2014 Skutečnosti
Kritik kapitalismu Simon prohlásil: „Pokud se jedná o docílení rychlých zisků, tak funguje náš systém přímo fantasticky – v našem reálném světě je totiž osvobozen od jakýchkoliv hmatatelných rezultátů. Na Wall Street se tak děje každým dnem už 50 let.“
Když jsem přišel poprvé v New Yorku v roce 1975 do styku s pojmem a fenoménem marketing a profesionální management, tak jsem ještě netušil, jak to změní celý můj život. Do té doby jsem sice znal z Německa, co to je reklama, ale její pozadí a účel, nebo chcete-li co za ní stojí, bylo pro mne španělskou vesnicí. Po absolvování studia marketingového „Guru“ Kotlera – 764 stran – jsem pracoval nějakou dobu v nízkém managementu hotelu Waldorf Astoria, kde jsem se seznámil s německým velvyslancem při UNO, Rüdigerem von Wechmar a jeho chotí, kteří mne uvedli díky svým kontaktům do světa nadnárodních koncernů ITT, IBM, General Electric a IT&T.
Těm prvním dvěma se věnuji dodnes. Jejich logistika, metodika, strategie a cíle mne tak fascinovaly, že jsem je nejenom začal studovat, ale chtěl jsem na ně dosáhnout tím, že vybuduji svůj vlastní nadnárodní koncern a vstoupím do mezinárodní síně slávy. Toto se mi sice skutečně v malém rozsahu podařilo, ale nedokázal jsem přes všechnu námahu zabránit tomu, abych nebyl po dvaceti letech také spolknut silnějšími hráči na světovém trhu, protože jsem nedokázal jednat jako oni – slušně řečeno, jako gauneři – na což jsem neměl ani nervy, natož žaludek. V devadesátých letech jsem dospěl k závěru, že se marketing a management zvrhl v činnost připomínající více univerzitní studium chicagské, sicilské či hongkongské mafie, a že lze s klidným svědomím na klasickou učební látku marketing a managementu v klidu zapomenout a jsem velice překvapen, že to ještě nikomu ve státních ministerstvech školství nedošlo.
Studium ekonomiky na vysokých školách mi po mých celoživotních zkušenostech z celého světa připadá pro mnohé studující dnes zbytečné. V dnešním divokém světě brutálního konkurenčního boje, už s klasickou teorií nelze daleko dojít.
V ekonomice, marketingu a managementu je třeba mít v dnešní době vytříbeného obchodního ducha, toho buď mám, nebo nemám, naučit se ho nelze. Kdo ho od přírody nevlastní, nemá v tomto segmentu co dělat, zůstane pouze teoretikem a podle toho to dnes na světě vypadá. Tito teoretici bez praktických zkušeností a pouze s teoretickým vzděláním ovládají politiku formou poradenství, lobbismu, mediálního exhibicionismu a jejich specializací je šíření nepravdivých informací mimo realitu a špatné rady svým chlebodárcům, protože v praxi by si nevydělali ani na slanou vodu. Zato je ale vidíme neustále v TV jako experty a jako generálové po bitvě nám sdělují, co by bylo bývalo třeba udělat, aby se to či ono nestalo. Tito důležití pánové z domova, ale i ze zahraničí, včetně Bruselu, mi připadají jako lidé ve fraku na plese, na kterých je na první pohled vidět, že mají frak půjčený z půjčovny. Ve skutečnosti ale jednají vždy na zakázku, buď politickou, nebo svého zaměstnavatele. A ztratit dobře dotovaný job na ministerstvu, fakultě, v mediích nebo jiné významné instituci, by bylo riskantní.
Pravdu totiž nechce nikdo slyšet a ostatně národ, který by ji chtěl znát, je mediálně vychováván k tomu, aby se ji nedozvěděl. Posledním výstřelkem marketingu je výzva TV vysílače počítat, při troše štěstí za výhru, reklamy, aby posluchače náhodou nenapadlo přepnout na jiný program. Za 2-3 roky budou Češi s napětím na reklamu čekat, aby mohli počítat, a tato reklama bude pro ně důležitější než děj filmu. Je to další krok k totální degeneraci národa, která začala supermarkety, přes bulvár pokračovala TV sériemi, Superstar a konče debilními pořady jako Star-magazín a VIP.
Na druhé straně barikády jsou jiní machři, jsou to mistři svého oboru jak studovaní, ale i bez studia, kteří řídí velké firmy nebo nadnárodní koncerny. Jedno ale mají společné, mají obchodního ducha v krvi, jsou excelentní rétorici, čiší z nich energie, umí obratem reagovat na jakékoliv změny, budí respekt, řeší problémy bleskově, nemají strach z rizika a takto dokáží střízlivě kalkulovat. Sice to zdaleka není recept na úspěch, ale jedno je jasné, tito boy´s ovládají světovou ekonomiku a finanční trhy. Nejsou to tací-nějací analytici, poradci, experti a už vůbec ne ministři financí nebo hospodářství, ani bývali státní úředníci, či dokonce trafikanti z Bruselu. Jsou to lidé, kteří prošli tvrdým životem, ne každý studoval Harward nebo Oxford. Vypracovali se po ramenech slabších a slabých až nahoru, protože to jednoduše v sobě měli. Jistě, že na nich tento průběh zanechal znatelné stopy, jejich charakter se změnil k horšímu, jejich páteř se pokřivila, ale úspěch betonoval jejich sebevědomí. Jako politici tak i oni ztratili přehled o realitě, žijí v jiném světě s vědomím, že je nemá nikdo rád, že jsou ti zlí, ale s pocitem nenahraditelnosti a neuvěřitelné spokojenosti, že vytvořili pro akcionáře zisky. A politici? Ti na ně sice nemají, ale snaží se jinak. Ve skutečnosti s nimi spolupracují. Klasickým příkladem jsou právě dnes nemovitosti.
Máme krátce po velkých prasklých bublinách, zájem upadá, tak padají ceny, prodejci musí něco dělat, alarmují politiky – hrozí nezaměstnanost ve stavebním průmyslu – ti zase alarmují media a ta mobilizuje jako stádo ovcí spotřebitele, aby kupovali nemovitosti na dluh a hypo, protože teď je právě ta příležitost. Mediální masáž se rozjíždí a kapitálová sféra si mne ruce, že politici a media spolupracují podle plánu.
Ekonomický svět je rozdělen mezi ty dobré a zlé. Ti dobří tvrdí, z jejich subjektivního hlediska, že ti špatní jsou kapitalisté, a že kapitalismus je metla lidstva, protože oni vykořisťují všechny ostatní. Kapitalisté naopak tvrdí, také z jejich subjektivního hlediska, že oni mají vytváření rychlých zisků v popisu práce, a že jejich činnost je v naprostém souladu se zájmy těch dobrých. Ti dobří totiž opomněli po krizi 1929 vytvořit pro ty zlé mantinely, aby se jejich činnost nemohla rozlévat jako voda při povodních. Těžko bycha honiti a tak nám nezbývá než si pořád stěžovat a naříkat, přitom je to velice jednoduché. Je třeba si totiž uvědomit, že kapitalismus, ale do jisté míry i demokracie se nachází ve slepé uličce a jak z ní ven nikdo neví, nemáme totiž žádný hmatatelný příklad, podle kterého bychom mohli postupovat.
Celý systém se nám začíná hroutit a my se snažíme zachránit nezachránitelné tím, že pumpujeme do špatných a špinavých peněz nové a čerstvé peníze, aniž bychom si uvědomovali, co vůbec děláme, natož abychom věděli, co vůbec chceme. Máme strach se rozloučit s Řeckem nebo později se Španělskem, či Irskem jenom proto, že studovaní ekonomové, markétři a manažeři radící vládám, politikům a bruselské administrativě si myslí, že by to znamenalo konec EU. Na tomto problému pracují tito rádoby experti už od roku 2008 a politici nás zatahují rok co rok hlouběji do té pomyslné slepé uličky, ze které je podle nich úniku jenom tím, že budou nadále zisky kapitalizovat a ztráty socializovat.
A to se podle Kalouska prý našich peněženek dotýkat nebude. Toto je realita, kterou by měl pochopit i průměrně vzdělaný člověk, který si je vědom toho, že může utratit jenom to, co má a měl by se podivovat nad tím, jak je možné, že bankám s miliardovými ztrátami se pomáhá, že se podporují do nekonečna bankrotující státy, že se jeden dluh vytlouká druhým, a že se to saldo národních bank, evropské banky, ale i FEDu čmárá prostě na futro dveří jako iniciály K+M+B o vánočních svátcích. Prostě po nás potopa, říkají si politici a jejich dobře placení a studovaní ekonomové, přičemž ti na druhé straně barikády oslavují znovuotevření kasina a na herním hřišti, vytvářejí zisky dál, jako by se nechumelilo a velké vody nebylo. Pro tento segment není třeba protipovodňové ochrany, umí dobře plavat, má to v krvi a pracuje podle mého vlastního pravidla, že úspěch není otázkou velikosti, ale rozumu a ten jak známo každý politik do kolébky nedostal. Nic na tom však nemění, že pan Kalousek byl, přes svojí neoblíbenost, nejlepší ekonom a ministr financí, jakého jsme kdy měli. Zda ho Andrej Babiš přetrumfne se musí ještě ukázat.
Fazit: Kapitalismus je v této původní podobě na samém konci své existence a demokracie je nejvypracovanější forma diktatury. A nad tím je třeba se důkladně zamyslet. Politici na tom pochopitelně nechtějí ve vlastním zájmu nic měnit. Bohužel žádnou lepší formu ještě nikdo nevynalezl.
Korektiv od čtenáře Richarda:
Jen bych poopravil to tvrzení o nejpropracovanější formě diktatury. Ve skutečnosti je to tak, že velkokapitalisté s jejich velkokapitálem nastolili propracovanou diktaturu kapitálu, a to bez ohledu na to, koho si občané v rámci demokratických voleb zvolí. „Demokracie“ je tak jen karikaturou obsahu tohoto pojmu a jen fíkovým listem skutečné diktatury velkokapitálu. Nejvíce je to vidět zrovna na těch Spojených státech.
