Oskar Krejčí
23. 12. 2014 První zprávy
PZ: V úterý minulý týden se rubl propadl na své historické minimum. Jeden dolar se v Moskvě nakupoval za 73,1 rublů, přičemž v roce 2006 se tentýž nákup dal zvládnout i za 33 rublů. Lze očekávat další propad?
Ve hře jsou faktory dvojího druhu. Ty objektivní, o kterých jsme spolu mluvili před dvěma či třemi týdny, jsou snadno definovatelné: propad ceny ropy, stahování zahraničního spekulativního kapitálu, který neinvestoval do nových výrob, ale do portfolií existujících firem, a v neposlední řadě nutnost splácet půjčky na konci roku. Především onen poslední důvod způsobuje křeče rublu, ovšem sezónní, tedy i v omezeném časovém úseku.
Ruská podniková a bankovní sféra je velmi zadlužená, což je fakt známý řadu let. Hovoří se o částce na úrovni ruských státních rezerv. Splácet jenom úvěry z těchto půjček je velmi bolestivé. Zvláště když jsou sankcemi zablokovány přístupy k penězům v západních bankách. Pak musíte kupovat dolary a eura na domácím trhu. A zvýšená poptávka znamená zvýšenou cenu.
PZ: A druhý faktor?
Burzy citlivě reagují na politickou situaci. Tato skutečnost je známá, ale obtížně předvídatelná. Ony totiž nereagují nějaké abstraktní burzy či trh, ale konkrétní makléři. Tedy lidé, kteří reagují na politické události – a povětšině jim vůbec nerozumějí. Reagují na média, jejichž kvalita politických analýz strmě upadá. Média pak informují o zmatcích na burze a vyvolají paniku u veřejnosti. Na nákupní paniku veřejnosti potom opět zareagují makléři. Zkoumání makro i mikroekonomiky se mění na studium chování davu.
PZ: Pokud si ale vzpomínám, za příspěvek k analýze finančních trhů byly uděleny Nobelovy ceny.
To máte pravdu. Stalo se tak v roce 1981 a 1985. V roce 1997 pak propukla asijská finanční krize. Podle dostupných údajů se tehdy souhrnný hrubý domácí produkt zemí ASEAN, tedy Sdružení národů jihovýchodní Asie, meziročně propadl o 31,7 %. Ovšem například v Indonésii to byl strmý pád o 83,4 %. A v Jakartě padla vláda.
PZ: Lze tedy v souvislosti s propadem rublu předpokládat pád Vladimíra Putina?
Ne.
PZ: Všichni ale víme, že se Putin k moci dostával – nejdříve do pozice předsedy vlády – po obdobném propadu rublu v roce 1999. Nemůže být Putinova epocha zarámována právě rublovými krizemi?
Rusko konce 90. let a Rusko dnes jsou odlišné země. Dnešní Rusko sice v důsledku ukrajinské krize a západních sankcí ekonomicky stagnuje a růst HDP za prvních deset měsíců nedosáhl ani jednoho procenta.
Má však rezervy. Ekonomické i morální. Dokud se intervence ve prospěch rublu budou pohybovat v jednotkách miliard dolarů, jak je tomu dosud, tedy nikoliv v desítkách miliard, pak by to postavení prezidenta Putina nemělo podlomit. Jeho prestiž u veřejnosti stále láme rekordy. Ani palácový převrat nehrozí, byť se, na rozdíl od některých jiných komentátorů, domnívám, že mnohý z „dvořanů“ a oligarchů v okolí Kremlu by převrat uvítal.
PZ: Je ale zřejmé, že dlouhodobě nemůže takto vládnout žádný prezident, aniž by se nedostal do potíží. Jaké vidíte pro Putina řešení?
Především může Putin při současných ekonomických problémech vládnout mnohem déle než nová kyjevská mocenská elita. Což rozhodně není bezvýznamný faktor při pohledu na mechanismy sankcí.
Ale zpět do Moskvy. Prvním úkolem je překonání davové psychózy. Mezi podnikateli v reálné ekonomice, mezi makléři a u veřejnosti. To hlavně vyžaduje rozvahu, pevné nervy, sebevědomí, optimismus.
A pak je tu objektivní prvek – modernizace ekonomiky.
PZ: Což ale při blokování moderních technologií ze Západu není podle některých architektů sankcí a jejich mediálních obhájců možné.
Na tiskové konferenci ve čtvrtek Putin sice obvinil Západ, že může za současné ekonomické těžkosti Ruska, ale zároveň řekl dvě informace, které jsou ještě důležitější. Vliv sankcí na potíže ruské ekonomiky Putin odhadl na úrovni 25 až 30 %. Je tu tedy ještě 70 % problémů, které mají jiné zdroje.
PZ: Jaké?
Putin na tiskové konferenci poukázal na další problém: obrat směrem na Východ, tedy především k Číně, je v první řadě hospodářská, nikoliv politická nutnost. Desetiletí se hovoří o tom, že oblast Pacifiku je ekonomicky perspektivnější než Evropa. Tam jsou nová inovační ohniska i volný kapitál. Kdyby si ruští podnikatelé půjčovali v Číně a ne v Německu či Británii, byli by na tom lépe. Kdyby stál plynovod Altaj, který má vést ze západosibiřských nalezišť do Číny, mělo by Rusko mnohem širší manévrovací prostor při jednání s Evropskou unií.
Současná situace, především politika sankcí, tuto diverzifikaci ruské ekonomiky výrazně urychlí. Ovšem řada let, ne-li celé desetiletí, byla ztracena.
PZ: A nemůže na tuto časovou ztrátu z hlediska své prestiže a moci doplatit právě Putin?
Hlavně na tuto pomalost doplácí Rusko. Osobně se domnívám, že se země jako Rusko může – pokud jde o ekonomiku – dnes více naučit v Číně než v Evropské unii. Radši znovu zdůrazňuji: pokud jde o ekonomiku.
Modernizace ruské ekonomiky vyžaduje státní výběr priorit a dlouhodobou péči o ně. Nestačí usnesení o financování nanotechnologií, když nejsou připraveny kádry. Což je běh na střední, nikoliv krátké, trati.
PZ: To ale též vyžaduje partnery ve světě, dělbu práce. A podle mnohých autorů Rusko nenabízí nic víc než ropu a plyn.
Před přibližně deseti dny startovala z americké vojenské základny Vandenberg raketa Atlas. Vynesla špionážní družici. Motor této rakety byl vyroben v Rusku.
Chci tím jen říci, že Rusko má celou řadu špičkových technologií. Je nutné jich mít více v hlavních směrech ekonomického rozvoje a v dostačeném množství produkce. Na změnu strategie nestačilo objevení se tanku v 1. světové válce. Tank bylo nutné zdokonalit a masově vyrábět. Pak v 2. světové válce vítězili ti, kdo uměli využít tanky k průlomům a v obkličovacích operacích. Pokud jde o modernizaci a restrukturalizaci ruské ekonomiky, daly západní sankce Kremlu do rukou do té doby netušené možnosti. Především semkly ruskou veřejnost a vybavily ji vzdorovitou trpělivostí, kterou by jinak bylo velmi obtížné vyvolat.
PZ: Hovoříte o střednědobých i dlouhodobých programech a spojujete je se současnou krizí vztahů Západu a Ruska. Domníváte se tedy, že tato krize potrvá dlouho?
Základním problémem je obrovská vzájemná nedůvěra elit. Ta se promítla do toho, že se zcela rozdělily informační prostory a média mluví pomocí odlišných, často až protikladných kategorií a chronologií událostí. Výsledkem jsou různé vlny nálad veřejnosti…
PZ: I v Česku?
V Česku je patrný hluboký názorový rozštěp veřejnosti, a to i takzvané informované části veřejnosti. Nenávist šířenou veřejnoprávně doplnily internetové emoce.
Překonat nedůvěru elit je práce na dlouhé roky, pravděpodobně bude muset dojít ke střídání generací. I když například dorost na českých úřadech, a to včetně zastoupení u NATO, vykazuje větší závislost na ideologiích či skupinových subkulturách pěstovaných například v Bruselu. Když slyšíte, s jakou lehkostí dokážou bagatelizovat projevy fašismu na Ukrajině, vydávat banderovce za „východoevropský folklor“, projevovat nadšení pro zásahy USA v muslimském světě, a zároveň z takzvaných principiálních důvodů odmítat připojení Krymu k Rusku… Absolvoval jsem minulý týden jednu takovou diskusi a nevím, zda tito lidé dokážou uvažovat v pojmech diplomatického kompromisu.
PZ: A vy si dovedete představit nějaký kompromis kolem Krymu? Pro řadu politiků a komentátorů je Krym zásadní otázka, důkaz ruské rozpínavosti, porušování slibů, násilné měnění hranic.
Kompromisů si lze představit celou řadu. Od odprodeje Krymu za dluhy či další dodávky energií přes nové krymské referendum respektované i Západem až po rozdělení Krymu a podobně. Zmíněný kompromis by asi musel obsahovat závazek nerozšíření NATO na Ukrajinu.
PZ: Ovšem každý stát by měl mít možnost sám si vybrat, kam patří, nemyslíte?
Jistě. A když si vybere špatně, pomůžeme mu pochopit příkaz doby barevnou revolucí.
Nejde o závazek Ukrajiny, že některé kyjevské elity nebudou chtít vstoupit do NATO. Jedná se o závazek hlavních mocností Aliance, že tam Ukrajinu nebudou lákat a že ji tam nepřijmou.
Hlasité pohoršování se nad ruským připojením Krymu je povětšině čiré pokrytectví od lidí, kteří souhlasili například s bombardováním Jugoslávie a s odtržením Kosova od Srbska. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že by se po převratu v Kyjevě během několika měsíců neobjevily v Sevastopolu válečné lodě USA, by se měli podívat na americkou vojenskou základnu Camp Bondsteel v Kosovu.
Nedůvěra mezi elitami Washingtonu, Bruselu a Moskvy nevznikla až po připojení Krymu k Rusku. Připojení Krymu je dítětem této nedůvěry.
PZ: Všeobecně se soudí, že sankce škodí všem stranám. Tedy i těm státům, které sankce vyhlašují. Pomůže tato skutečnost k odstranění těchto vzájemných a sebetrýznících trestů?
Napomáhá, ale nedostatečně. Je zde celá řada důvodů, proč elity nejsou schopné nalézt kompromis. Například výchozí emoce západních politiků naladily západní média a dnes je amerických prezident Barack Obama pod tlakem jak opozice, tak i velké části veřejnosti dožadující se tvrdého postoje vůči Kremlu. Nálady veřejnosti zužují manévrovací prostor jak Obamy, tak i Putina.
PZ: Jaká cesta je z této pasti?
Problémem je, že z takové pasti existuje mnoho cest. Například válečná eskalace. Nebo zahájení tajného diplomatického jednání.
Nebo možná bude stačit počkat. Podle výzkumu Gallupova ústavu, jehož výsledky byly zveřejněny v polovině prosince, se například 43 % Ukrajinců domnívá, že je důležité mít dobré vztahy s Evropskou unií i za cenu toho, že se zhorší vztahy s Ruskem. Na západě Ukrajiny je to ovšem 66 % respondentů, ve střední a severní Ukrajině 46 % a na jihovýchodě této země zastává tento názor pouze 24 % obyvatel. Taková názorová roztříštěnost těžko může pomoci ukrajinskému prezidentovi hledat kompromis. Během zimy se ale názory mnoha Ukrajinců posunou. Třeba pak bude snazší usilovat o kompromis.
rozhovor vedl Jiří Kouda
