Lenka Procházková
29. 12. 2014 První zprávy
Jinak voní seno koním a jinak milencům. Připusťme, že seno je obrazný příměr pro náboženství. Koňové (lidé) to žerou, ale pro církev je seno postýlkou. I Ježíškovi vystlala církev měkce jesličky, když zpětně přepsala jeho dospělý příběh pro své účely. Posmrtně se Ježíš stal taky senem, kterým nás církev krmí, abychom její káru táhli dál. Přijímání sena je úvazek k pokoře a k poslušnosti.
Původní idea křesťanství byla na vnitřní pokoře založena, ale s vnějším pokořováním člověka neměla nic společného! Dokonce vyzývala k odvaze odporovat těm, kteří s vírou obchodují. Pasáže z evangelií o vyhánění penězoměnců a kupců z nádvoří jeruzalémského chrámu inspirovaly už Jana Husa a jsou aktuální i dnes.
Ježíš viděl svého boha jako cestu vedoucí ke sblížení všech lidí a národů. Sám sebe nazýval dveřmi (bránou) k této cestě. Pozdější církev však Ježíše použila jako závoru. Z ukřižovaného reformátora se stalo její firemní logo posvěcující útoky proti „barbarům“ a trestné výpravy proti „kacířům“.
V Čechách se o rehabilitaci Ježíšova odkazu pokoušelo mnoho myslitelů, někteří z nich skončili jako on na popravišti. Spolu se statečnými lidmi se likvidovaly i jejich „kacířské“ spisy. Světlo ze spálených knih však osvítilo svět a mnoho ze skutečných křesťanů už odmítá zaměňovat víru, která je darem, s církví, která kšeftuje se senem.
O Vánocích je sena takový přebytek, až nám slzí oči od senné rýmy. Před alergií nás neochrání ani veřejnoprávní televize. Blahobytná zlatá prasátka na nás pomrkávají z obrazovky a nabádavým hlasem nám kážou o mravnosti, střídmosti, toleranci a lásce k bližnímu. Rozdíly mezi jejich slovy a činy už takříkajíc volají do nebe. Jenomže nebe (stejně jako Česká televize), je jenom na koukání a nemá zpětnou vazbu. Vždyť ani církevní zlatá prasátka v boží spravedlnost nevěří a tu lidskou dokážou podplatit. Mají z čeho.
Většina českých občanů je otřesena kolaborací „demokratických“ politiků s hierarchickou katolickou církví. S nemravným zákonem o tzv. církevních restitucích, který byl odhlasován za kriminálních okolností a posvěcený ústavním soudem, se nesmíříme nikdy. Naši dočasně zvolení zástupci ještě nevnímají hloubku a budoucí dopad své zrady. Zatím poklidně vegetují v mělkém bezpečí svého rybníčku.
Ani hodnostáři římskokatolické církve v Čechách zřejmě neznají zákon akce a reakce, když si namlouvají, že nabyté majetky jim vrátí ztracenou autoritu. Ta je však zničena nevratně a časem přijdou i o ty podvodně získané statky. Co jim pak zbude a z čeho budou žít, až rozprodají i ostatky (zub sv. Markéty, žebro sv. Žofie, Johánkův jazyk a všechny tři lebky svatého Vojtěcha)? Kam se uchýlí, nebozí pasáčkové? Ani Vatikán tolik hladových bezdomovců nepobere.
Nakonec to budeme my, „kacíři proklatí“, kdo jim ze svých skromných stolů podá chléb a poskytne jim nocleh v zádveří. Pak možná i oni uvěří, že bůh, jehož užívali jako alibi pro svou faleš, je skutečný a že přebývá v lidských srdcích.
