Uri Avnery
3. 11. 2014 Gush Shalom
Když vysoký představitel jedné země nazve vůdce druhé země zbabělým sráčem, dá se předpokládat, že vztahy mezi oběma zeměmi nejsou právě nejlepší. Lze je skutečně označit za méně než srdečné. Došlo k tomu tento týden. Nejmenovaný vysoký představitel USA to prohlásil v rozhovoru s respektovaným americkým novinářem velmi židovského jména Jeffrey Goldberg. Žádný vysoce postavený představitel by něco takového veřejně nevyslovil bez výslovného souhlasu prezidenta Spojených států. Takhle se věci mají.
Dějiny již zaznamenaly mnoho podivných vztahů mezi národy. Ale řekl bych, že tím nejpodivnějším z nich je vztah mezi Izraelem a USA.
Zvenčí viděno by si oba státy mohly být sotva bližší. Jen malý příklad: ve stejný den, kdy se titulky zaplnily zbabělým sráčem, přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci vyzývající USA k ukončení padesátiletého embarga Kuby. 188 států včetně celého spektra EU a NATO hlasovalo pro její přijetí. Dva státy hlasovaly proti: USA a Izrael.
Dva státy proti celému světu? Ne tak docela. Mikronésie, Palau a Maršálské ostrovy se hlasování zdržely. (Tyhle tři mocné ostrovní státy podporují Izrael zásadně, ačkoli by je na mapě nalezl málokterý Izraelec.)
V průběhu let a stovek hlasování OSN hlasoval Izrael vždy loajálně se Spojenými státy a naopak. Neotřesitelné spojenectví, zdálo by se. A teď označí chrabrého premiéra za zbabělého sráče?
Svou nelichotivou poznámku zdůvodňoval onen představitel bojácností Binyamina Netanyahu bombardovat Irán, když tím předtím opakovaně hrozil, a tím, že ucouvl před uzavřením míru s Palestinci.
První obvinění je nepodložené, Netanyahu o útoku na Irán nikdy vážně neuvažoval. Možná si někteří mí čtenáři vzpomenou, že jsem je od prvního dne ujišťoval, že se takový útok neuskuteční, aniž bych si přitom ponechal jakákoliv zadní vrátka pro případ, že bych se byl mýlil. Věděl jsem, že takový útok vůbec nepřichází v úvahu. A to nejen proto, že proti němu byla celá izraelská generalita.
Druhé obvinění je ještě nepodloženější. Netanyahu před uzavíráním míru zbaběle necouvl. To by předpokládalo, že by ho byl nejprve chtěl. Pokud Američané něčemu takovému věří, měli by si o tom nejprve přečíst pár dobrých článků (zejména mých).
Netanyahu se myšlenkou míru nikdy ani na okamžik nezaobíral. Jeho výchova něco podobného vylučuje. Jeho otec, Ben-Zion, byl tak extrémní a rigidní nacionalista, že by Vladimir Jabotinsky, předválečný vůdce pravicového křídla, vedle něho vypadal jako levicový pacifista.
Každé slovo, které kdy Binyamin Netanyahu ve prospěch míru a dvojstátního řešení utrousil bylo nehoráznou lží. Představa palestinského státu je pro něj asi jako představa pojídání vepřového na Yom Kippur pro vrchního rabína.
Každý americký diplomat, který tohle neví by měl být okamžitě přeložen do Mikronésie (nebo na Palau).
Nakonec se zdá, že Netanyahu podniká všechno co je v jeho silách, aby vyprovokoval roztržku s americkou vládou.
Na první pohled to vypadá jako šílenství, jako něco tak nebezpečného, že by ho za to každý soudný psychiatr hospitalizoval na uzavřeném oddělení nějakého ústavu.
Izrael je zcela závislý na USA – ne na 99%, ale na 100%. Ve stejný den, kdy ten zbabělý sráč vyšel, odsouhlasily USA prodej druhé letky bitevníků F-35, po prodeji prvních 19 kusů (které stály 2.35 miliard dolarů). Prostředky pochází z poplatků, které USA Izraeli každoročně odvádějí.
Bez amerického veta proti všem rezolucím Rady bezpečnosti, které neschválila izraelská vláda, by zde již dávno byl stát Palestina jako plnohodnotný člen OSN. Úhelným kamenem mezinárodní politiky je přesvědčení mnoha zemí, že aby si získaly přízeň amerického Senátu, musí nejprve podplatit dveřníka – Izrael. A tak dále.
Doslova každý Izraelec věří, že existence státu závisí na vztazích s USA. Existuje-li vůbec něco, o čem se všichni Izraelci bez ohledu na věk, příslušnost, obec, náboženství a politické přesvědčení shodnou, pak je to právě tohle přesvědčení.
Jak to tedy přijde, že náš premiér naplno pracuje na zničení vztahů mezi oběma vládami?
Když náš ministr obrany Moshe Ya’alon tenhle týden navštívil Washington DC, všechny jeho žádosti o setkání s americkými kabinetními ministry a dalšími vysokými představiteli byla kategoricky odmítnuty, s výjimkou jeho kolegy, Chucka Hagela, který se vymluvit nemohl. To byla neslýchaná veřejná potupa.
Ya’alon, dříve vrchní velitel armády, nebývá považován právě za génia. Leckdo se domnívá, že by udělal lépe, kdyby byl zůstal u své původní profese – dojiče krav v kibucu. Když prohlásil, že John Kerry při svém úsilí o dosažení míru mezi Izraelem a Palestinou trpí nutkavým mesiášstvím, Kerryho i prezidenta Obamy se to hluboce dotklo.
Jenže podobné výroky izraelských kabinetních ministrů se již staly rutinou. Stejně jako ostré repliky oficiálních amerických mluvčích. Veřejnost to již ignoruje.
Benyamin Netanyahu není žádný hlupák. Sráč nesráč, na rozdíl od Ya’alona je považován za chytrého a inteligentního. Co to tedy dělá?
Jeho šílenství má systém.
Netanyahu vyrostl ve Spojených státech. Když jeho otce bojkotovala izraelská akademie, která ho jako historika odmítala brát vážně, rodina se odstěhovala na předměstí Philadelphie. Benyamin se vychloubá svou intimní znalostí USA.
Co si o nich myslí?
Ví, že Izrael kontroluje americký Kongres. Asi žádný americký politik by nemohl být znovuzvolen, kdyby projevil nejmenší náznak kritiky Židovského státu. Na to dohlíží AIPAC, nejmocnější loby ve Spojených státech (mimo Národní střeleckou asociaci). Pevný stisk médií židovskou lobby je další zárukou.
Z Netanyahuova pohledu je v každé konfrontaci mezi Kongresem a Bílým domem, týkající se Izraele, prezident odsouzen k prohře. Takže se není čeho obávat.
Ve skutečnosti vsadil Netanyahu celý izraelský kapitál do rulety v rozlehlém kasinu zvaném USA. Možná ho naočkoval jeho mentor a ochránce, kasinový car Sheldon Adelson, který má prsty v provádění izraelské politiky v USA.
(To byl Adelson, kdo jmenoval izraelského velvyslance v USA, Rona Dremera, kterého Bílý dům nesnáší.)
Abychom ocenili rozměr Netanyahuova hazardu s námi jako žetony, je třeba si připomenout stav Unie.
USA jsou dnes nefunkční demokracií.
V normálních demokraciích, řekněme ve Spojeném království nebo v Německu, existují dvě hlavní strany či koalice, které stojí proti sobě. Obě jsou mainstreamem a rozdíly mezi nimi jsou marginální. Bez velkého rámusu se čas od času vystřídají. Voliči si toho sotva všimnou.
Ne tak v USA. Již ne.
Americká veřejnost je dnes hluboce rozpolcená na dva tábory, které se navzájem z hloubi duše (mají-li vůbec jakou) nenávidí. Je to bezbřehá nenávist. Jeden z nich je stranou ultraboháčů, hájících svá privilegia, druhý stranou mírněji bohatých, sloužící jejich zájmům.
Ideologie obou jsou diametrálně protichůdné. Nemohou se shodnout prakticky na ničem. Cokoliv udělají Demokraté je v očích Republikánů bezmála zradou a cokoliv udělají Republikáni je v očích Demokratů blbostí, ne-li šílenstvím.
Republikáni, kontrolující Kongres (a za pár dnů ještě pevněji), sledují umrtvení státní správy. V jednom okamžiku dokonce zastavili veškeré federální platby a fungování státu tak zcela zablokovali. Konsistentní zahraniční politika už nepřichází vůbec v úvahu. Nejsem si jist, zda situace v předvečer Americké občanské války byla o tolik horší.
Do téhle šílené situace se nyní Netanyahu vrhl po hlavě. Vsadil všechny své žetony (nás) na Republikány.
V průběhu minulých voleb téměř otevřeně podporoval Mitta Romneyho, Obamova protikandidáta, čímž prakticky vyhlásil současné administrativě válku. Radikální protiobamovské výroky dnešních izraelských vůdců jsou používány – a k tomu jsou i koncipovány – republikánskými kandidáty proti demokratickým konkurentům.
Demokraté vynakládají houževnaté úsilí na přivábení židovských voličů a sponzorů tím nejostudnějším pochlebováním Izraeli a přísliby podpory každé akce izraelské vlády, teď a na věčnost, ať již jí bude cokoliv. Nechtě tím vrážejí kudlu do zad izraelskému mírovému táboru, pro který je díky tomu boj za mír ještě herkulovštější.
Ale i pokud budou Sněmovna i Senát po volbách k izraelskému pravicovému křídlu střednědobě ještě úslužnější, Obama zde ještě dva roky bude. Během této doby a bez obav o výsledky dalších voleb bude mít ještě volnější ruce k obstrukcím proti Netanayhuovi, než dosud.
Přál bych si, aby tak činil. Moc nadějí si ale nedělám. I ve své bezmoci bude pořád ještě muset brát ohledy na zájmy následujícího demokratického kandidáta do Bílého domu.
Přesto by Obama mohl pro mír mezi Izraelem a Palestinou mnohé udělat, pro mír podporovaný celým proamerickým arabským blokem, pro mír, který je ve zjevném americkém národním zájmu, nemluvě o našem vlastním.
K tomu je ovšem zapotřebí odvahy. Ano, a také o něco víc nutkavého mesianismu.
Se svolením autora přeložil Přemysl Janýr, Vídeň, listopad 2014
