Aleš Uhlíř
9. 11. 2014
Ve srovnání s dánskou televizní tvorbou vynikne v plné nahotě stupidnost české televizní produkce. To je asi ten důvod, proč s šestiletým zpožděním a v tak nemožný vysílací čas. Jinak by český televizní divák mohl porovnávat a hlouběji se zamyslet nad všemi těmi televizními hloupostmi. Česká televize se za peníze z veřejných zdrojů chce dál nerušeně věnovat výrobě šmíry, která se nedělá ani tak pro diváky, jako spíše pro herce. Čím větší pohádky a odtrženost od reálného světa, tím lépe.
Existují situace, kdy se s nápravou určitého stavu nedá nic dělat. Lze o věcech jen hovořit, popisovat stav, rozebírat jej ze všech stran a dál se marně snažit o nápravu v rámci toho, co k tomu určuje daný systém. Jsou dvě možnosti. Ta první je založena na respektování všech pravidel, takže se pokračuje dosavadními způsoby s přesvědčením, že to svůj význam má a jednou se něco přece změnit musí, když se na to bude pořád poukazovat. Dojde-li ale někdo ke konečnému přesvědčení, že už vše selhalo a on nic jiného než to, co dělal dosud, legálně dělat nemůže a to pro něho smysl nemá, vytvoří si vlastní pravidla a zachová se podle nich. Třeba i za cenu sebezničení. K tomuto závěru vede dánský desetidílný televizní seriál Forbrydelsen (Zločin), jehož třetí a zřejmě poslední série u nás skončila odvysíláním desátého dílu na ČT 2 v pátek 7. 10. 2014.
O první, dvacetidílné sérii tohoto dánského seriálu z roku 2007, k jehož uvedení se Česká televize odhodlala (vysílací doba neděle, 23.00 hod!) v době, kdy už jej vesměs v hlavním televizní čase – a ne pozdě v noci před pracovním dnem – odvysílaly televize po celém světě, jsem loni psal v Britských listech – Noční můra České televize (BL 11. 6. 2013).
Známým, kteří u nás byli na návštěvě, jsme pustili z DVD dva díly. Vůbec nevěděli, že něco tak skvělého v naší televizi bylo. Prostě v nedělních pozdních nočních hodinách by člověk očekával jiné věci. Seriál si půjčili a prý těch dvacet dílů, které představují dvacet dnů vyšetřování vraždy devatenáctileté studentky gymnázia, zhlédli na čtyři posezení a i tak měli problém se od toho odtrhnout.
Druhou sérii televizního seriálu Zločin jsme bohužel propásli. Pravidelně televizní program nesledujeme a tak jsme se o vysílání dověděli, až když byl seriál ve své polovině. Na třetí sérii Zločinu jsme byli připraveni, takže jsme se Českou televizí nenechali oklamat. Zločin III se sice již nevysílal o nedělích, ale v pátky kolem 22.00 hod. Dřív to nešlo. Hlavní vysílací čas je v České televizi vyhrazen kostýmnímu seriálu z „vyšší společnosti“. Buďme k ní ale alespoň trochu shovívaví – většina diváků by si to tak asi přála.
Nebudu líčit děj, v němž – jak už je u této dánské televizní tvorby běžné – nejde jen o napínavý kriminální film. Vyšetřování diváka zavádí do různých vrstev společnosti, od těch nejnižších až po vysokou politiku. I na oligarchii zde dojde. Prostě obraz našeho dnešního světa a v něm je vše až příliš uvěřitelné.
Postup vyšetřování vede k přesvědčení, že vrah bude usvědčen a potrestán. Přece se o to snaží nejen policejní komisařka Sarah Lundová se svým týmem, ale všichni zainteresovaní, samotný premiér osobně a lidé z prostředí velkého businessu. Do věci jsou zapojeny tajné služby. Nakonec všichni dobře vědí, kdo je vrah. V tom okamžiku přichází příkaz vyšetřování ukončit. Pachatel se komisařce, která mu mezi čtyřma očima řekne, že jistě nevraždil poprvé, přiznává, dávaje najevo své pohrdání její ukoptěnou snahou, prý byla dobrá, dostala se daleko a on se z toho příště „poučí“. Žádné příště ale nebude, komisařka chvíli mlčky přemýšlí, vyndá pistoli, vystoupí z auta a pachatele střelí do hlavy. Její zoufalý kolega nejdříve vymýšlí, jak to oba vysvětlí jako usmrcení při obraně, ona ale mlčí a on pochopí, že by tato verze neobstála. Nakonec jí dává manželčiny doklady, aby přes Island uprchla tam, kde se lze lépe mezi lidmi ztratit. Na posledních záběrech komisařka na útěku ze svého mobilu vyndává SIM kartu.
Systém, který si společnost za tisíciletí svého vývoje vytvořila k prosazení spravedlnosti, zde selhal. Svémoc je nepřípustná, člověk nemůže vzít spravedlnost do vlastních rukou. Co ale v případě těch zločinců, kteří ve společenské hierarchii stojí tak vysoko, že na ně spravedlnost nedosáhne. Politický boj stran o moc, blížící se volby, koaliční jednání, propojení politiky s podnikateli, kteří rozhodují o desítkách tisíc pracovních míst a to vše na pozadí hrátek tajných služeb, konajících na politickou objednávku – proti tomuto se postavit je nad síly komisařky, která je zbavena možnosti pachatele usvědčit. Důkazy se nesmí použít. Tak bere spravedlnost do vlastních rukou.
Na někoho takový konec může působit optimisticky, na jiného pesimisticky. Známe přísloví o vodě, která se vaří na každou svini nebo o tom, že žádný strom neroste do nebe. Ale často to jsou jen takové řeči o božích mlýnech, které melou pomalu, ale jistě. Komisařka Lundová se takovým pasivním přístupem spokojit nechtěla. Dotyčný si myslel, že je ve společnosti tak dobře opevněn, že se mu nic nemůže stát. Lundová jej z toho přesvědčení vyvedla. Musela za to zaplatit úplně vším, nemůže se vrátit k synovi, který se právě stal otcem a bude věčným psancem na útěku. Také její kolega se svou pomocí stal spoluviníkem. Je to závěr optimistický nebo pesimistický? Je komisařka vrahem nebo vykonavatelem spravedlnosti?
