Začíná to…

Řeknu takovou samozřejmou banalitu, ovšem pro ty, kteří čtou můj blog, to může být novinka. Ukrajina – to není lokální konflikt, to je začátek konce. Odsud to vypadá dost strašidelně. Chápu, že v RF všichni koukají na televizi, nadávají a jsou naštvaní. Ale teď si představte, že si pustíte televizi a na obrazovce velkými písmeny: PUTIN – HROZBA PRO CELÉ LIDSTVO. To není na Ukrajině, jak správně chápete. To je v zemi, která celkem má prostředky k tomu, začít tu „hrozbu eliminovat“.

To je příprava veřejného mínění na válku. A všichni nadávají na Obamu. Ano, Obama hrotí situaci. Ale po něm jak se zdá přijde McCain – a co bude potom?

Docela by mě zajímalo, ta „antiruská partička“ tomu vážně věří, nebo co? Ne, jasně, Putin není žádný anděl. No ale – hrozba pro lidstvo? I když, jestli věřili na ZHN (zbraně hromadného ničení – pozn. NR) v Iráku a tomu ostatnímu – proč by nakonec nemohli uvěřit i tomuhle.

„Rusko – je stejně tak imperialistický stát, jako všechny ostatní, není o nic lepší“. Ano, s tím naprosto souhlasím. To je pravda. Ale co v takovéto situaci dělat, co si přát? Řekněme, že vláda RF se rozhodne (jako svého času Gorbi) udělat vše pro to, „aby nebyla válka“. Zastaví podporu Novorosii, dá Krym Ukrajině, za řevu „moskalaku na giljaku“ bude bezplatně dodávat Ukrajině plyn. Ne, mě to nijak zvlášť netrápí, netrpím patriotizmem, to jsou věci kapitalistů.

Neštěstí spočívá v tom, že imperialismus není schopen nevyjasňovat si vztahy dál, cestou války nebo „barevných revolucí“ (což je v současnosti téměř totéž). Ekonomika USA a EU je také neustále v krizi, imperialistické příšery jsou kdykoliv připraveny se vzájemně sežrat, pročež válka bude zapotřebí i nadále.

Zdálo by se, no dobře, RF provede všechny ty tanečky, všechno odevzdá. Pak je na řadě – barevná revoluce v RF, Chodorkovskij na trůnu, antiruská partička slzí štěstím a píše v blozích o tom, jak jsme se konečně vydali po široké cestě civilizace. Dále – scénář jako v mém „Likejovi“ (mnohým zřejmý již počátkem století): rozdrobení na mnoho malinkatých rusíček, naprosté zapomnění minulosti, naprostá závislost, evropeizovaná elita a zdivočelí domorodci na vesnici.

Ne, pro mě to nepředstavuje nepřekonatelnou hrůzu. Vše, co se s mou Vlastí mohlo stát – už se v devadesátých letech stalo. Národy přicházejí a odcházejí. I můj národ jednou odejde. Buržoazní patriotismus je – abstrakce.

Co dál? Možná nastolení Jednotného Státu s Evropskými Hodnotami, všeobecné štěstí a nikdo neodejde ukřivděn?

Ale ne. Dál pořád ten samý imperialismus. Na strávení ruských prostor bude zapotřebí nějaký čas, globální krize kapitalismu se zmírní díky laciným surovinám. Ne nadlouho. A dále bude na programu Čína a její zájmy. Čína, jejíž armáda a vojenský rozpočet zaostávají pouze za americkým. Vlastně, již při dělení ruského území mohou na sebe zájmy kapitalistů Číny a USA velmi silně narazit. Protože čínští kapitalisté také chtějí vyhrávat v konkurenčním boji.

A jestliže válka Západu s Čínou neskončí totálním krachem, po kterém nám zbydou jen kamenné sekyry – buďte v klidu, za tu dobu (my tou dobou budeme možná již mrtvi) vyrostou noví dravci.

Tedy, kdyby cenou úplné kapitulace Ruska byl – všeobecný a věčný mír, klid a normální existence všech zemí, stálo by za to o tom popřemýšlet. Ale kdepak, naopak – povede to k novým konfliktům a nakonec – k naprostému zmaru, na který nás již pár desítek let připravuje postapokalyptická fantastika.

Proč komunisté podporují antiimperialistický postoj, řekněme, Sýrie, i když Asad není v žádném případě komunistou? Nemluvě už o Íránu, ke kterému by byla spousta otázek. Ale podporují. No protože tyto státy – jsou prahy na cestě nezkrotné laviny NATO. Rusko – je něco více než takovýto práh, je samo velkou imperialistickou mocností. To nebude krátké zdržení, to bude pěst proti pěsti a možná konečné řešení problému. Ne, NATO není světové zlo. Světové zlo je – imperialismus.

V případě, že válku vyhraje RF a/nebo Čína, se také nic zásadně nezmění – tentýž imperialismus, tytéž války.

Zásadně se něco může změnit pouze tehdy, jestliže státní moc bude všude oslabena, vzniknou komunistické vlády, dělníci začnou obsazovat továrny, objeví se komuny a sovětské republiky.

Dnes se to zdá být neuvěřitelné.

Před rokem se zdálo být neuvěřitelným, že naši bývalí příbuzní, přátelé, známí, „takoví jako my“, začnou zabíjet své spoluobčany po tuctech. No dobře, štěkají se s námi, no dobře, chochlosráči, no vyšli si na Majdan zaprotestovat – to je přece normální. Ale tohle…

Promiňte, že tady tak filosofuji. Potřebuji to prostě pochopit, abych se v tom vyznala – co dělat dál, jak žít, no a jak psát knížku, vždyť přece píšu o budoucnosti.