Milan Daniel
23. 11. 2014 Literárky
Pravděpodobně celý svět obletěla zpráva o tom, že město Černošice (okres Praha západ, 6,5 tisíce obyvatel) vyvěsilo na svou radnici podobně jako někdejší pražský primátor Hudeček ukrajinskou vlajku. Vyvěšením vlajky na černošické radnici místní zastupitelé vyjádřili, jak píší ve svém memorandu, „svou podporu Ukrajině v její velmi složité situaci způsobené agresivní politikou Ruské federace“.
Nuže, máme demokracii a právo vypouštět do veřejného prostoru názor má každý, kdo tím neporušuje zákon. I hrdinní zastupitelé Černošic, kteří v zápase o ukrajinskou demokracii proti Rusům, Zemanovi a dalším zloduchům mávají ukrajinskou vlajkou.
Pokud však jde o účinnost tohoto fandění, jsem na pochybách. Ne kvůli velikosti města–hrdiny, ale proto, že vážný konflikt, který se dotýká desítek milionů lidí, zaměňuje za fotbalový zápas, kde je zkratkovité fandění příhodné. Jenže válka fotbalem není a situace na Ukrajině je mnohem složitější.
Kdo jen trochu sleduje události v této nešťastné zemi, dávno dospěl k přesvědčení, že se stala obětí geopolitického zápasu, v němž o ni samotnou jde až v poslední řadě. Argumentovat mezinárodním právem je dobré, ovšem ne v situaci, kdy je na cucky, resp. je účelově porušováno oběma světovými mocnostmi. A opakovat floskule o demokratické Ukrajině (kde je flagrantně porušována ústava, kde vládnou peníze oligarchů, korupce a strach), „ostudných výrocích prezidenta ČR“ (který si dovoluje říkat něco jiného než je zpoza Velké louže schváleno), či se bez přemýšlení ztotožňovat s uměle živeným „rozhořčením nad změnou zahraničně politického kurzu ČR“ může s odpuštěním jen slepý a hluchý papoušek.
Jestliže zmučená Ukrajina něco potřebuje, není to válka a monolog, ale mír a dialog. Mávání tou či onou fanglí té zemi nepomůže, jen prohloubí příkopy a nenávist.
„Je jen jedna pravda,“ říkal nám před skoro půlstoletím komunistický prokurátor na Borech. „Ta naše.“ Jakoby od něj v Kyjevě (a Černošicích, také však v Berlíně, Donbasu, Bruselu, Lugansku i jinde) opisovali. Nesmiřitelnost je zničující. Ukrajinci, kteří přežijí, si o tom budou desetiletí vyprávět.
I v Černošicích by se mohli ledacos dozvědět a přemýšlet o tom. Stačilo by snést a zvážit argumenty a protiargumenty obou stran. Uznávám ovšem, že memorovat moudra z rusofobní kampaně tuzemské kavárny je nepoměrně snadnější a poskytuje to rozkoš bez rizika skutečně vlastního názoru.
