Jiří Kotlík
11. 11. 2014 zdroj
Ve Varšavě se začínají ozývat hlasy, že by Polsko mělo převzít vedoucí postavení mezi slovanskými státy, protože Rusko – v důsledku své agrese na Ukrajině – ztratilo svou autoritu a sjednocující roli mezi Slovany. Vedoucí postavení by se mělo projevit v realizaci nikým neakceptovaných velmocenských ambicí Polska, které by chtělo ovládnout prostor od Baltu k Černému moři.
Velmocenské choutky Polska se projevily již těsně po I. světové válce a vyvolaly zahraničněpolitické konflikty se sousedy: s Ukrajinou to byl spor o Lvov, Východní Halič a Západní Volyň, s Litvou o Vilnius a s Československem o Těšínskou oblast.
Výrazně protitiruský, ale i protičeskoslovenský charakter polské zahraniční politiky s orientací na Německo se projevil po nástupu Hitlera k moci. Polsko zastupovalo zájmy Německa po jeho odchodu z Ligy národů v roce 1933. Dne 26. ledna 1934 pak byla podepsána Deklarace o mírovém řešení sporů a nepoužití síly mezi Polskem a Německem. V duchu uvedené Deklarace začal Berlín podporovat Varšavu v jejím sporu s Československem o Těšínsko. V této souvislosti není od věci připomenout citát Józefa Pilsudského, že „Československo je ohavným uměle vytvořeným státem”; ve stejném duchu hovořil i Adolf Hitler, který polského maršála obdivoval.
Blízkost politiky Polska a nacistického Německa ve vztahu k Sovětskému svazu nedlouho před zahájením II. světové války dokládá i záznam z jednání polského maršála Edward Śmigły-Ryz s Hermannem Göringem, který navštívil Varšavu v únoru 1937. Oba maršálové se tehdy shodli, že hrozbou pro Německo i Polsko je Rusko jako takové. O půl roku později, 31. srpna 1937 polský Generální štáb v direktivě č. 2304/2/37 zdůraznil, že konečným cílem polské politiky je zničení Ruska.
V září 1938 v době vrcholících příprav mnichovské konference dělal Józef Bek všechno pro to, aby představitel Polska zasedl v Mnichově za jednací stůl spolu s představiteli Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Avšak jak Adolf Hitler, tak britský premiér Neville Chamberlain neviděli důvod k tomu, aby byli Poláci pozváni do Mnichova. Velmoci v Bekovi neviděli rovnocenného partnera.
Počátkem roku 1938 Berlín a Varšava zahájily přípravu okleštění našeho území. Polsko se připojilo k hyenám, které rvaly Československo. 2. října 1938 začala polská vojska zabírat československé území, které mělo pro Polsko ohromný hospodářský význam: záběrem pohraničí se síla jeho těžkého průmyslu zdvojnásobila.
Ve zprávě 2. (výzvědného) oddělení hlavního štábu Vojska Polského z prosince 1938 se uvádí, že základem polské politiky na Východě je rozdělení a zničení Ruska. Józef Bek 26. ledna 1939 v besedě s ministrem zahraničních věcí Německa Joachimem von Ribbentropem informoval, že Polsko pretenduje na Ukrajinu a východ k Černému moři. Tehdy vyšlo najevo, že Hitler nemá zájem podporovat velmocenské ambice Polska a přisoudil mu roli satelita a ne spojence. Führer na Varšavě požadoval souhlas s tím, aby se Gdaňsk stal součástí Třetí říše a exteritorialitu železnice a dálnice mezi Německem a Východním Pruskem, jdoucí přes polské území, což Polsko odmítlo. Další vývoj pak nezadržitelně spěl k vypuknutí II. světové války.
Poláci se však nepoučili z historie a zapomínají na jeden důležitý fakt: ani Anglosasové ani Němci je nikdy nepovažovali za rovnocenné partnery.
