Pavel Kalenda
18. 11. 2014
Na alternativním serveru vyšel článek, ve kterém se Petr Vlk, provozující blog KOSA NOSTRA, zamýšlel nad dnešní novinářskou praxí a co jej vedlo k založení blogu a publikování názorů z celého spektra náhledů na konkrétní problémy jak v ČR, tak ve světě. V závěru článku ze dne 30.10.2014 píše:, „Novinář je vlastně nádeník, co bere mizerně placenou práci a ještě se o ní bojí, tak co od něj čekáte?!“.
Protože v letech 2009 – 2014 jsem se setkal z řadou příkladů z oborů, ke kterým mám blízko, mohu na příkladech ukázat, že v dnešním systému „každý odborný pracovník je jen nádeník, co bere mizerně placenou práci a ještě musí vykazovat výsledky, které chce slyšet mainstream (hlavní proud neboli nadřízené orgány, které rozhodují o přidělování peněz)“.
Příklad první – klimatologie – příklad globální
Když v 60. a 70. letech klima směřovalo k ochlazení, byly ve vědeckých kruzích nezřídka publikovány názory o možném příchodu další doby ledové (http://www.osel.cz/tisk.php?clanek=4785). Naopak, když na konci 90. let vrcholilo „Globální oteplování“ byla přijímána celosvětová opatření proti vypouštění CO2 do ovzduší (Kjóto 1997, viz např. zde) . Změna (i vědeckých) názorů je dobře korelovatelná s 60-letým cyklem, na který upozornil M. F. Knudsen a kol. pro AMO cyklus (zkratka AMO znamená Atlantská Multidekádní Oscilace) (zdroj zde). Globální teploty velice dobře korelují jak s AMO cyklem, tak s cyklem variací délky dne (LOD), který předchází AMO a teploty o cca 6 let a jeví se tak spíše jako příčinou nebo prekurzorem obou pozorovaných parametrů (AMO, teploty) (viz obr.1). Stejný 60-letý cyklus je pozorovatelný v kolísání hladin moří, v polárních zářích (jistě nesouvisející s teplotami na Zemi), v Pacifickém dekádním cyklu nebo produkci lososů, která je jistě nějak závislá na výše uvedených klimatických cyklech.
Obr.1 Variace délky dne (LOD) a anomálií globálních teplot (s odstraněním sekulárního trendu) (převzato z L. B. Klyashtorin. “Climate Change and Long-Term Fluctuation of Commercial Catches” (FAO, 2001))
Nyní žijeme na počátku „sestupné“ fáze klimatického cyklu, a to nejen 60-letého, ale i dlouhodobějších, na které upozornili další vědci. Jejich práce byly publikovány v novém časopise Pattern Recognition in Physics (PRP) (http://www.pattern-recogn-phys.net/1/issue1.html). Ale poté, když vyšlo první číslo tohoto časopisu, vedení vydavatele (Copernicus) vydávání časopisu zastavilo s odůvodněním „PRP was stopped because PRP was never meant to be a platform for climate sceptics!!!” (Časopis PRP byl zastaven, protože jeho vydávání nebylo míněno jako platforma pro klimaskeptiky).
Na příkladu IPCC je dobře patrné, že alternativní názory nemají své místo ve vědecké komunitě (hlavním proudu vědy) a nejenom, že badatelé s alternativními názory nemají grantovou podporu práce, ale ani své výsledky nesmějí publikovat v odborných časopisech a na konferencích. Toto se plně potvrdilo v roce 2014, kdy prof. Mörnerovi nebylo umožněno přednést na celosvětové konferenci EGU ve Vídni jeho dva příspěvky o klimatických změnách (publikováno zde).
Příklad druhý – seismologie a případ L´Aquila
V roce 2009 došlo k zemětřesení v Itálii poblíže města L´Aquila. Zahynulo tam více než 300 lidí a mezi nimi i dva čeští studenti v internátu, který se na ně zřítil. Shodou okolností právě v Aquile žil G. Giuliani, technik v laboratoři Gran Sasso, který si doma postavil malou geofyzikální laboratoř vybavenou seismometrem a hlavně 4 radonometry, které rozmístil jak v L´Aquile, tak i blízkém okolí. Protože věděl, že obsah radonu v horninách může být dobrým prekurzorem zemětřesení a samotné město bylo zemětřesením postiženo v minulosti několikrát (1315, 1703), desítku let měřil výrony radonu s cílem nalézt závislost mezi seismicitou a koncentrací radonu. V březnu 2009 pozoroval zcela anomální koncentrace radonu, které mohly odpovídat blížícímu se velkému zemětřesení a zalarmoval komunitu ve městě a jeho okolí. Protože oficiální věda je k tomu, že by zemětřesení bylo možno předvídat skeptická, byla svolána Komise velkých rizik a ta v oficiálním prohlášení publikovala, že příchod hlavního jevu (významného zemětřesení) je nepravděpodobný a přes média uklidňovala obyvatele L´Aquily, aby se navrátili do svých domovů, že nic nehrozí. G. Giulianimu byl zakázán přístup do médií a byl izolován.
Po nastalém zemětřesení, které přišlo o pár dní později, se naplno projevily důsledky jak prognózy G.Giulianiho, tak i Komise velkých rizik. Z příbuzných a přátel G. Giulianiho, kteří přespávali mimo své domovy ve stanech, nezemřel nikdo. Naopak, z rodin, které poslechly „uklidňující“ prohlášení, zemřela řada členů. Pozůstalí dali Komisi velkých rizik k soudu a ten v první instanci odsoudil všech 7 členů komise do vězení (odkaz zde). Ve druhé instanci (listopad 2014) byli téměř všichni osvobozeni, ale italské právo je třístupňové a nevíme, jaký bude konečný verdikt.
Opět se tak ukázalo, jak je hlavní proud vědy vzdálen skutečné vědě a jak zvídavý amatér může svým spolehlivým a průkazným měřením přispět k poznání i bez jakékoli finanční podpory, která směřuje do institucí, zabývající se spíše byrokracií než vědou samotnou (Kalenda a kol. 2011: Náklony, globální tektonika a predikce zemětřesení). I zde se ukazuje, že alternativní názory nejsou jenom nepodporovány oficiální vědou, ale naopak jsou z vědy vytěsňovány všemi možnými prostředky (absence dotací, nepřijímání odborníků na odpovídající místa nebo dokonce vyhazování z práce, popírání jejich výsledků měření, odstavení od publikačních možností, …).
Příklad třetí – teoretická fyzika (Lee Smolin)
Shodou okolností právě letos se mi do rukou dostala knížka teoretického fyzika Lee Smolina, který již v názvu knihy vyjádřil podstatu své myšlenky – Fyzika v potížích. Smolin píše především o tom, že za posledních několik dekád se teoretická fyzika stala doménou zejména dobrých počtářů, kteří se snaží spočítat parametry (a rovnice) teoretických modelů základní fyziky (teorie strun), které by sjednocovaly teorie gravitačního a elektromagnetického pole a zásadním způsobem upadá náhled na fyzikální podstatu velkého sjednocení. Mnoho skupin vynikajících vědců tak pracuje nad několika z miliónů možných modelů, aniž by jakýkoli z nich odpovídal na základní otázky fyziky.
Stejně tak se Smolin zamýšlí nad otázkou osobností ve vědě a ukazuje, že věda potřebuje jak výborné počtáře, tak osobnosti vidící za poznané hranice tím, jak k problémům přistupují neortodoxně (nesystémově) a nalézají nová řešení. Bohužel, Lee Smolin si uvědomuje (i jako představitel mainstreamu), že do hlavního proudu vědy (tedy do „počtářů“ v oblasti teoretické fyziky) jde většina peněz a těm „snílkům“ se naopak ani peněz a ani institucionální podpory nedostává ještě větší měrou, než před sto lety, kdy Einstein formuloval svou Speciální teorii relativity. Smolin jen smutně konstatuje, že v dnešním způsobu financování vědy by dnes Einstein vůbec nedostal ani vědecký grant a tím méně místo na univerzitě. I v roce 1904 nesehnal žádné místo na univerzitě a dostal místo na patentovém úřadu a to ještě za pomoci otce svého spolužáka.
Příklad čtvrtý – česká Akademie věd
Když jsem před deseti lety zamířil do Akademie věd, abych se naplno věnoval bádání, nevěděl jsem, jakým způsobem je u nás organizovaná věda. Dnes už vím, že pokud bych chtěl bádat nad problémy, o kterých si (stejně jako Lee Smolin) myslím, že někam posunují poznání, tak nemohu počítat s institucionální podporou. Nově nastupující vědci jsou zařazování do již hotových týmů, které řeší již schválené grantové projekty. (O grantech a Grantové agentuře jsem napsal zde). Bez těchto grantových projektů se nedá vědecky pracovat, protože samotné přijetí na Akademii věd znamená, že na vědce jsou vyčleněny pouze institucionální prostředky na mzdy na úrovni průměrného platu v ČR, zaměstnanec dostane jednu židli, jeden stůl a jeden počítač s připojením na síť. Na nic ostatního nemá nárok, pokud nemá grant nebo není zařazen do týmu jeho řešitelů. Takže pokud chce řešit zcela něco jiného než řeší již stávající týmy na ústavu, tak nemá nárok zakoupit nejpotřebnější materiál, nemůže jezdit do terénu sbírat data nebo platit za cizí služby (třeba data ČHMÚ jsou pouze placená), nemůže jezdit na konference referovat o výsledcích své práce a ani nemůže publikovat články v prestižních časopisech, protože za ty nedostane autorské honoráře, ale naopak je nutno za tisk zaplatit. Jeden takový desetistránkový článek přijde na cca 300 euro. Obdobně je to s patenty, za jejichž podání přes agenturu se platí až stotisícové částky.
Tento systém „grantové podpory“ vědě a výzkumu vede k tomu, že buď se vědec stane součástí již etablovaného týmu, který pravidelně pobírá grantové dotace a jeho grantové návrhy jsou opakovaně přijímány (periody jsou dnes nejčastěji 3 roky), nebo si platí svou vědu sám a stane se „trpěným solitérem“ zejména v případech, že výsledky jeho práce jsou uznány mezinárodní komunitou (v tom lepším případě) a může publikovat. V tom horším případě, kdy není ani s pomocí rodinného rozpočtu schopen vyprodukovat vědeckou komunitou v krátké době přijatelné články ať už proto, že příliš předbíhají svou dobu nebo proto, že popírají paradigmata, na kterých je založen vědecký konsensus v jeho oboru, je donucen odejít z vědeckého světa. I v České republice je známa řada nekonformních vědců, kteří dnes dělají základní vědu ve svých soukromých firmách, či jako učitelé třeba na ZŠ, v muzeích nebo institucích, které se základní vědou mají společného asi tolik, jako patentový úřad v Bernu…
Systémem způsobený posun od institucionálního k projektovému financování vedl jednoznačně ke zhoršení možností základního výzkumu (toto hodnocení nemusí být platné i pro aplikovaný výzkum s kratším cyklem a přímými aplikacemi) a jestli to má jít k lepšímu, je třeba zas nazpět financování základní vědy posunout k institucionálnímu a tím i větší zodpovědnosti přímo na místě.
Shrnutí
V dnešním způsobu organizace, přijímání a vyhodnocování vědecké práce stojí AŽ na prvním místě peníze, které jsou přerozdělovány pomocí konzervativních kritérií pro týmy a projekty, které už byly v minulosti (někdy docela vzdálené, například v geologii) přijaty hlavním proudem vědy jako nosné a záměrně jsou vyřazovány z vědecké „soutěže“ novoty, které by mohly ohrozit zejména již zavedené pořádky a přijatá paradigmata. Z původně nadšeného vědce/badatele se tak stává jen nádeník, co bere mizerně placenou práci a ještě musí vykazovat výsledky, které chce slyšet mainstream (hlavní proud neboli nadřízené orgány, které rozhodují o přidělování peněz). Je to stejná systémová chyba jako v novinařině. Proto v dnešní (přelomové?) době je nutno jak hledat alternativní kanály pro publikování pokud možno co nejméně zkreslených informací ze sociální oblasti, tedy dělat poctivou novinařinu, tak je nutno nějakým způsobem podporovat hledání alternativních hypotéz ve všech oblastech vědy. V tomto bodě se ukazuje, že toto není selhání ani novinařiny ani jednotlivých vědních oborů, ale je to selhání systému, který přes peníze spěje k bahnu konzervativizmu, mlátícímu již stokrát vymlácenou slámu a fixujícímu názory, které již nesouhlasí s nově nasbíranými daty a hlavně – udržující již etablované týmy u finančních zdrojů.
