Jan Petránek
5. 11. 2014 zdroj
Michail Gorbačov se dozajista zasloužil o novou éru ve světových vztazích. Pokus předělat Sovětský svaz na Východní impérium s polidštěnou tváří se mu však nemohl povést a proto taky nepovedl. V Oděse se říká, že každá stará chobotnice musí umřít, i když se drží života všemi svými chapadly. Ale snahu Gorbačevovi nelze upřít.
Neudržitelnost starého režimu pochopil v pravou chvíli uralský pragmatik Boris Jelcin. Znal stranicko-státní systém do hloubky jeho červivé duše. A udělal to, co by se Gorbačova ani neodvážilo napadnout – zakázat KSSS. V tu chvíli celý svět zjistil, že “Kostěj nesmrtelný” už ztratil veškerou životní sílu. Podlomení moci komunistů bylo taky hlavním ač prakticky jediným činem, který Jelcinovi zajistil chvályhodné místo v dějinách. Ne však už to, co desetiletí jeho vlády, poslední ve 20. století, ruské společnosti přineslo.
Hospodářské ztráty Ruska v důsledku katastrofálně chaotického přechodu ke kapitalismu přesáhly dvojnásobek škod, které utrpěl celý SSSR za druhé světové války. Takový byl závěrečný veleúčet za sociální experiment Uljanova a Džugašviliho. Kdyby se v druhé půli dvacátého století nezačala západní společnost vyvíjet velmi dynamicky a stále se zrychlujícím tempem, byl by jejich stagnující bolševismus mohl trvat ještě nějakou dobu.
Ale není síly, která by zadržela nové myšlenky a činy, jejich čas už dozrál. To je stará pravda, platící už za osvícenectví. Tak se i Rusko pokusilo svléknout krunýř bolševického feudalismu. A v prvním postsovětském desetiletí za to draze platilo. Byla to kvitance za neumění moderně vládnout (neplatíme my za totéž v celých posledních 25 letech?) a taky za bezohlednou chamtivost “vnějších poradců zkušenějšího světa”. 
Co se děje nyní na Ukrajině – to je prostě nová kapitola v geopolitickém boji o pozice a moc. Zeměkoule se globalizací velmi smrskla. USA považuje Pobaltí za předměstí Bostonu tak samozřejmě jako Čína obnovuje starou hedvábnou cestu do “starého světa”. Jak po souši, tak po moři. Hospodářsko-mocenské zájmy jsou a budou prosazovány nesmírně tvrdě, i když pro zpravodajské kamery se standardním úsměvem. Válka byla vždy pokračováním politiky. Sankce jsou zas novou formou války. Nebo i její předehrou, případně jejím průvodcem či doplňkem.
Poslední projev Putina to taky tak reflektoval, jak shodně uznala hlavní světová média. Wall Street Journal dokonce doporučil, aby si státníci neváhali přečíst celých 30 stran jeho projevu na Valdajském foru. To se nyní konalo v Soči.
Valdajský klub vytváří už 10 let souběžné názorové fórum vedle švýcarského Davosu, německého Mnichova a také českého Fora 2000. Zve k debatě o nejdůležitějších problémech současnosti historiky, ekonomy, státníky a spoustu dalších světových veličin, mimo jiné profesory universit, na příklad z Harvardu a Georgetownu. Nebo ze Stanfordu – Carleton University. Dále jsou pravidelně na seznamu účastníků celebrity z těchto institucí: University of London, Cairo University, University of Teheran, East China University, University of Tokyo, Tel Aviv University, University of Messina, Johns Hopkins University, London School of Economics, King’s College London a také profesoři ze Sorbonny v Paříži. Škoda, že naši státníci a politologové Valdajský debatní klub prakticky nevyužívají, když to za to stojí pánům Brzezinskému a Kissingerovi.
K tomu, jak v Soči Vladimír Vladimírovič Putin analyzoval souboj zájmů USA, EU a Ruska se důrazně vyjádřil jinak už dost zdrženlivý Michail Gorbačov: “Plně stojím za tím, co ruský prezident řekl, podepíši každou myšlenku, kterou Putin v Soči pronesl.”
V čem je podstata? Kreml soudí, že Spojené státy dělají vše, aby dostaly ruského medvěda na lopatky. Cílem je oslabit Moskvu do té míry, že bude jen akceptovat západní vojenské, hospodářské a morální doktriny. Přesně takhle to ruská vláda vidí – a co je důležité – stejně na to nahlíží většina ruské veřejnosti. A bohužel, Barack Obama příliš nevnímá hlasy řady vlivných amerických politiků, že není moudré Rusko ponižovat. Sankce ho velmi poškozují, ale jeho obyvatelstvo má bohaté zkušenosti se snášením zlých časů. Vzniká psychóza, která se vymstí. Západní politika nyní poškozuje v Rusku především možnosti demokratického vývoje. Diplomaticky se tomu říká “kontraproduktivní směřování”.
Gorbačov velmi trpce nese, že neplatí gentlemanská dohoda o nerozšiřování NATO k ruským hranicím, v kterou on skálopevně věřil jako v protiváhu v novém evropském rozložení sil, když souhlasil se sjednocením Německa. Když se ho před kamerami televizního kanálu “Russia Today” moderátorka ptala, zda byl vlastně podveden, smutně přikývl.
Kdyby se Ukrajina dostala do Atlantického paktu, pak by vojenské síly aliance měly do Volgogradu blíž než je z Prahy do Budějovic. To je ovšem něco, co Moskva nemíní připustit, i kdyby měla propuknout dosud nemyslitelná třetí světová. Dospěl vývoj tak daleko, že už je myslitelná? Bohužel ano. Je třeba to otevřeně říci. Tím začíná obrana proti skluzu do blízkosti protilidských koncepcí ať už přicházejí odkudkoliv.
Ukrajina je po pás v hospodářských problémech. Dostat se z nich má naději jen když se nestane a nebude bariérou západoevropského světa proti Rusku, nýbrž státem schopným dobře vycházet s Evropou i Ruskem. Jiný postoj bude vždy krajně problematický. Bude to vlastně pingpong se soudkem střelného prachu.
Hrozit Rusku vojensky je hloupé. Pořád platí Churchillův moudrý postřeh, že Rusko nikdy není tak silné, jak se snaží vypadat, ale také nikdy není tak slabé, jak by chtěli jeho protivníci. Na Putina se hrne hněv i pohrdání Obamy, jak o tom nepokrytě píše většina amerických médií. Ale ať si o ruském prezidentovi každý myslí cokoliv, je to nejschopnější z představitelů Ruska v moderní historii.
Je neústupný, ale realisticky pragmatický. Nikdy by nedal rozkaz k obsazení Krymu, kdyby Kyjev nepodlehl zásadní změně s tak velkým až vývoj určujícím tlakem ultrapravých a neonacistických sil.
Moskva už od ledna věděla (ruská rozvědka svou práci umí, a asi nejlíp v postsovětském prostoru), že ukrajinské stavební firmy začínají na Krymu opravovat a modernizovat objekty na velmi speciální objednávku. Tam chtěly mít sídlo útvary speciálních amerických služeb. Těžko bylo neusoudit, že po změně moci v Kyjevě může být v plánech NATO (třeba až po roce 2017) přimět Moskvu k vyklizení ruské námořní základny v Sevastopolu.
Rusko bezpochyby muselo po analýze změn ve vojenském rozložení sil (vytváření nových amerických základen, námořních i leteckých v Rumunsku, v Bulharsku a dokonce tří strategických základen v Kosovu) mít už léta vypracované plány, jak se nenechat vyhnat z Krymu. Nedopustit stažení vlajky ruského vojenského námořnictva nad Sevastopolem. Ten patří k největším symbolům vítězství nad Hitlerovským Německem.
Nestačí jen trpké vzpomínky, jak dopadla válka Anglie a Francie s Ruskem o Krym před 160 lety. Už tehdy byla jejím hlavním cílem likvidace dominance ruského válečného loďstva na Černém moři. Byl to klíčový záměr Palmerstona i francouzského Napoleona III. V tom se jinak v mnohém jiném těžce rivalitní Anglie a Francie shodly. Po 160 letech se snaha zatlačit Rusko od Pontu Euxinu opakuje v novém aranžmá.
Kdo jen něco ví o vojenských doktrinách 21.století, ví také, že současná strategie staví v plánech na příští konflikty na první místo námořní sílu + letectvo a rakety. Nová ruská moderní urychleně dostavovaná submarína (Jurij Dolgorukij) se právě postarala o ukázku, jak může z hlubin moře vystřelit strategickou mezikontinentální raketu a na vzdálenost přes 8 000 km přesně zasáhnout terč na polygonu “Kura” na Kamčatce. V Polsku to bylo označeno za hrozivou demonstraci síly. Ale z technicko-vojenského hlediska je to nezbytná prověrka funkčnosti komplexní techniky. Šlo o raketu Bulava, která vývojově měla řadu let problémy. Přitom má za úkol stát se hlavní ruskou zbraní na celá desetiletí. Nyní to byla už její 21. zkouška a konečně splnila očekávání. Poprvé prokázala všestrannou spolehlivost. A jelikož, jak se i v Rusku říká, “einmal ist keinmal”, dají se brzy čekat varianty zkoušek Bulavy v různých režimech.
Významný byl zpravodajský doplněk této zkoušky, kterou v záznamu přinesla ruská televize. Přímo na ponorce byl filmován povel kapitána k odpálení. Pak přišly další záběry z letadel. Na nich se zjevila raketa, která vyletěla z hlubiny jako “špunt z láhve se šampaňským”. Za několik málo sekund nad hladinou Bulava rychle poslechla svůj gyroskopický systém, zorientovala se potřebným směrem a od Bílého moře zamířila po částečně sputníkové dráze vesmírem až ke Kamčatce.
Obří ponorný stroj Jurij Dolgorukij má ve svých útrobách šestnáct mezikontinentálních balistických raket Bulava, z nichž každá nese ve své špičce deset atomových hlavic. Ty se před příletem nad nepřátelské území naprogramovaně rozletí k jednotlivým cílům. K nim nemusí, ani nechtějí letět přímo. Mohou kličkovat, aby znemožnily obranu proti sobě.
Putinova doktrina hlásá asymetrickou odvetu proti možnému napadení. Rusko nemá na to, aby mělo velkou pozemní armádu. Ještě za Gorbačova nosilo uniformu na pět milionů mužů (včetně několika tisíc žen). Teď jich není ani milion. Na frontovou koncepci boje proti Evropě (a kde jinde?) je to zatraceně málo. To se nutně odráží v politických i militárních úvahách. Rusko proto nemá ani zásadní realistickou koncepci vojenského postupu na západ od svých hranic. Má však, pro případ Apokalypsy, koncepci obranné odvety především svými námořními a hlavně ponorkovými silami. Není schopno mít reálnou koncepci útoku, který by byl korunován vítězstvím.
Začátkem října se ruská televize pochlubila provozem supermoderního radarového komplexu DON. Je vybudován severně od Moskvy. Vypadá jak obří pyramida, mající však postavenou jen dolní polovinu. Horní půlka chybí. Místo ní je pouze velký betonový čtverec. Radar DON je unikátní. Je to poslední (v ruských podmínkách) slovo elektronické techniky. Vidí do vesmíru až 40 000 km vysoko. Sledovat může objekty tak malé jako je golfový míček. DON je elektronický dalekohled s přehledem na všechny strany, sloužící ultrapočítačovému velení protiraketové a protiletecké obrany. Jsou to oči, sledující obzor oblohy v celém okruhu 360 stupňů. Jimi zjištěná hrozba může za pár vteřin rozpoutat odvetná opatření. Je to totéž, čím možná v ještě dokonalejším provedení disponují USA a velení NATO na řadě stanovišť.
Je však práce Donu dostatečně spolehlivá? I dalších radarových stanic? Radary stále potřebují komplexně zkoušet jak dobře vidí. Zřejmě proto si v posledních dnech udělala ruská vojenská letadla výlet nad oblastmi až s přímým (ještě přípustným) dotykem vzdušných hranic západoevropských zemí. Stroje NATO jim samozřejmě vyletěly okamžitě vstříc a kontrolovaly jejich záměry, spojení a pohyb. Velitelská a monitorovací služby radaru DON musela být spokojena s tímto rozsáhlým cvičením. Rychle reagující sparing-partneři NATO splnili (a za své peníze) neočekávaný úkol, který byl pro ně vymyšlen v ruském generálním štábu. Je to ruská oplátka za letošní desítky leteckých hlídek letadel NATO v bezprostřední blízkosti u Ruska. Naše Gripeny nad Pobaltím k nim taky patřily.
Inu, takhle letos začalo babí léto 2014. Od začátku tohoto století je letošní rok nejméně klidný a tedy dobrý, bohužel.
