Marek Řezanka
14. 11. 2014 Literárky
Pětadvacáté výročí událostí roku 1989 si připomínáme v poněkud divné atmosféře. V atmosféře, kdy jsme na jednu stranu ujišťováni, že se všichni máme nejlépe, jak jen si můžeme myslet, a jak se „dobré dílo podařilo“. Na stranu druhou jsme ovšem mediálně mobilizování k odporu vůči jedinému „kazisvětovi“, který nám naše rajské zákoutí kazí.
A tak místo kritického bilancování můžeme v pražských ulicích očekávat demonstrace požadující odstoupení hlavy státu. Jako momentální důvod se našla slova, kterými popsal stávající podobu služebního zákona, překlad anglického termínu „pussy“ a připomenutí výraziva svého názorového bývalého protikandidáta.
Nechme tedy demonstranty demonstrovat – a věnujme se onomu bilancování, na něž zřejmě pro samou starost o slušnou mluvu českou nezbude čas.
Ve své minulé stati jsem upozornil na určitý rámec, který můžeme při posuzování domácí scény posledního čtvrtstoletí pouze stěží odmyslit. Svět se nám proměnil, a to vcelku radikálně. Bohatství se akumulovalo mnohem více do mnohem méně rukou, novodobá Workshop of the World (Čína) předvedla, co je to státní kapitalismus bez sociálního smítka ve tváři, USA ztratily svůj vliv, kde jen mohly, což jim ovšem nebránilo ve vedení řady diskutabilních konfliktů, Evropská unie destabilizovala model welfare state, na němž byla její integrita založena – a Rusko – navzdory přání Západu, se nerozložilo. Spolu s Čínou naopak představuje hegemony současné fáze kapitalismu.
Tak dlouho jsme válčili „proti terorismu“, až se nám podařilo vytvořit skutečné teroristické hrozby. Čelíme přímo dunám nenávisti a fundamentalismu, které navála různá bombardování a udržování společností v nevzdělanosti, v předsudcích a v sociální bídě.
Ač máme prostředky na vymýcení hladomoru a zajištění vakcín proti různým epidemiím, tyto prostředky nikdy neuvolníme. Z podstaty věci. Zisky přece musí plynout do kapes nejmocnějších – potom ovšem nemůže být prioritou ani ekologie, ani lidské zdraví, ani světový mír.
Podíváme-li se blíže ke svému prahu, důvody k jásotu si najdeme pouze obtížně. Mohli bychom se vydat po pražských náměstích (čistě symbolicky, projít se můžeme po různých městech naší republiky) a na každém z nich připomenout, co se nepovedlo.
Na Loretánském náměstí bychom mohli podumat, jak je možné, že po 25 letech od oslav konce studené války čelíme nové vlně mrazu. A je nám z něj pořádně horko, neboť ve vzduchu visí hrozba přímého jaderného střetu. Jaderné zbraně ale nejsou hračky, aby byly v rukách hašteřivých dětí. Mohli bychom se zamyslit nad rozborem české zahraniční politiky, která snad s výjimkou česko-řecké iniciativy poklonkovala jedné z velmocí.
Hradčanské náměstí by si pro změnu zasloužilo připomenutí masarykovských ideálů, jeho boje s katechety, jeho úsilí o demokratickou, a tudíž sociálně vyspělou společnost.
Nejsme společností svobodných jedinců, neboť úroveň vzdělanosti a informovanosti je tristní. Ze škol vycházejí lidé s minimem historického vědomí. Pokud ale má mít člověk nějakou vazbu ke svému národu, měl by znát jeho historii. A to se všemi jejími vzestupy i pády, s jejími triumfy i tragediemi.
Na Klárově, v podhradí, je příhodné místo právě pro rekapitulaci vývoje v oblasti naší vzdělanosti. V mnoha oborech se již nemůžeme chlubit pověstnými „zlatými českými ručičkami“, generace, které mají vědět více než předchozí, mají často mnohem redukovanější přehled. A jsou mnohem více náchylní k mediální mainstreamové manipulaci.
Před Strakovou akademií bychom mohli držet dvě minuty ticha. Jak za ekonomiku, tak za politickou kulturu. V prvém případě jsme svědky nemalé nezaměstnanosti, jsme svědky likvidace drobných živnostníků, sledujeme, jak zisky, které by bylo možné přerozdělit do zdravotnictví, školství či funkčního sociálního systému, plynou za hranice velkým nadnárodním společnostem.
O mafiánské privatizaci z let devadesátých, kterou pomáhali dirigovat lidé jako Kožený, Pitr či Mrázek, bychom mohli psát romány. Zkrátka se kumulovalo, a to doslova bez hranic. Tečku za tímto procesem učinila Klausova poslední amnestie.
Politická kultura potom zhrubla nevídaným způsobem. Expremiér s exministrem financí si vyměňovali gesta s prostředníčkem, poslanci objevovali štěnice – a nebylo to způsobeno špatným úklidem, volení zástupci svým voličům brzy po zveřejnění výsledků voleb dali jasně najevo, k čemu jim je teď jejich hlas. Práva občanů se neposílila. Zato politické strany se reálně nivelizovaly, respektive se programově přiblížily jako titulní strany jednotlivých periodik. Je potom těžké obhajovat pravo-levé politické dělení, když v realitě (jak u politických stran, tak v hlavních médiích) v podstatě zaniklo.
Staroměstské náměstí představuje symboliku samo o sobě. Byli zde popraveni čeští páni, kteří se musí v hrobě obracet, pokud mají možnost sledovat náš velkolepý návrat k Bílé hoře. Byly nám schváleny takzvané církevní restituce, které zjevně v řadě případů prolamují závaznou hranici 25. února 1948, nemluvě o obcházení první pozemkové reformy a porušování Benešových dekretů. Dodnes nebyla došetřena kauza, kde je podezření na korupci mimo jiné právě v souvislosti s uzákoněním církevních restitucí v jejich současné podobě.
Symbol Mistra Jana Husa je pak naprosto znectěn přítomností hry na „ukrajinský majdan“, kdy kolem pomníku postávají podivní lidé s podivnými stánky – a ještě podivnější se zdá být zdroj jejich obživy. Pokud ovšem nežijí z vesmírné energie. Je zcela nedůstojné, aby na tomto historickém místě bylo přítomno něco, co se na východ od nás zvrhlo v krvavý válečný konflikt spojený s oslavováním Bandery a zvěrstev, která banderovci páchali během druhé světové války. Evropská unie ovšem tuto hrozbu nevidí ani neslyší – a naši politici jí v tom vydatně sekundují. Někdy jsou i o pořádný krok napřed.
Už jenom chybí, abychom si obnovili Mariánský sloup, symbol naší poroby. Stejně se neučíme, co symbolizoval a proč byl svržen – ani, jaký postoj k němu zaujal první československý prezident.
Cestou k Betlémské kapli můžeme myšlenkami přeskočit do příštího roku, kdy uplyne šest set let od upálení Mistra Jana Husa. Jeho osobní přínos – a přínos husitského hnutí – osobně spatřuji v šíření vzdělanosti mezi prostý lid. Vlastní výklad Bible – to byl počin ve své době vskutku revoluční.
Na Národní třídě, pokud by nebyla plná Zemanových odpůrců, bychom mohli věnovat tichou vzpomínku těm, kteří po roce 1989 umrzli na ulici, zemřeli v souvislosti s nešetrným nakládáním ze strany některých majitelů domů, lidem, kteří položili život v boji s mafií, kteří spáchali sebevraždu, protože se ocitli na samém existenčním dně, či poté, co byli dlouho v nemilosti režimu jednoho, byli označeni za konfidenty s tímto režimem. Ale vzpomínku můžeme věnovat i těm, kteří přišli o své celoživotní úspory a sny, jako se tomu stalo například v kauze H-systému. Těm, kteří jsou propouštěni dnes a denně z práce, přesto že pracovali pilně a s chutí. Zkrátka se najednou nehodí, jsou nepotřební – a nestojí nikomu ani za podání ruky.
Na Václavském náměstí můžeme vzpomenout řadu momentů naší pohnuté historie. Opět bychom se asi nevyhnuli tématu, jak je možné, že naše historické a kulturní dědictví končí v jednadvacátém století v sekulární společnosti v rukách katolické církve.
Kateřinská ulice skýtá ten pravý prostor k zamyšlení, jak je možné, že se dobrovolně vzdáváme tvrdě vybojovaných sociálních práv, za něž naši předci umírali. Jak je možné, že se div neplazíme před zájmy nadnárodních korporací a div se neomlouváme, že máme také nějaké nároky a potřeby. Jak je možné, že prodavačky v řetězcích si pomalu ani neodskočí na záchod – a to za pár šupů – a že minimální mzda nerostla a nerostla, až by z toho jeden vyrostl.
Rezignace na sociální smír je rezignací na demokracii a humanismus. Osobně neznám větší sprostotu, než vzít důstojnost lidem starším a handicapovaným. Vždy, když někdo začne kázat o slušnosti, měli bychom se ho zeptat, zda protestoval proti exministru Drábkovi, jehož pravá ruka, Šiška, je souzen – a patrně bude i odsouzen. A zda náhodou nenazýval lůzou ty, kteří šli demonstrovat proti neuvěřitelné sprostotě Nečasova kabinetu, který proslul kauzami jako iDtax, sKarty či IZIP. Nutno dodat, že Drábek pocházel z týmu pánů Kalouska a Schwarzenberga – a tito pánové tedy nesou přímou zodpovědnost za vše, co se za Nečasovy vlády v sociální oblasti událo.
Zmínili jsme již problematiku vzdělanosti. Tu bychom mohli znovu oprášit na Albertově – a zamyslit se, kam se ubírá naše vysoké školství. Zda cena mít vyšší podíl vysokoškoláků není až příliš vykoupena jejich kvalitou. A zda není zájmem mocenských elit, aby vysokoškoláci příliš kriticky nemysleli, pokud možno, aby nemysleli vůbec – a stali se oporou establishmentu.
Z Vyšehradu bychom mohli shlédnout dolů, na různé tunely a karty (Opencard) a připomenout si všelijaké ty rittigy, janoušky, bémy, hulinské, březiny, svobody a hudečky. Tedy to, jak se vše zamete pod koberec – a všichni jsou jedna velká spokojená rodina.
Budova Vrchního státního zastupitelství nabízí prostor pro zamyšlení, jaký že to máme právní stát. Radovan Krejčíř v poklidu zmizel do zahraničí, mnoho kauz se nikdy nedočká svého rozuzlení. Někdy má člověk neodbytný pocit, že se k majetkům dostali lidé, kteří z titulu platnosti Benešových dekretů na tento majetek nikdy mít právo neměli – a naopak, jiní se nikdy svého právního nároku nedočkají. Můžeme mít pocit, že někteří se ze svého trestu vykoupí přímo ve stylu odpustků – a jiní, když po zaplacení škody odmítají přijmout trest jako nespravedlivý (za to, že pomalovali politické billboardy, o jejichž financování by šlo natočit strhující sitcom), budou pronásledováni jak Jean Valjean. Zvykli jsme si, že některá korupce vlastně nevadí – a bohužel jsme si tak zvykli z úst našich čelných představitelů. Karel Schwarzenberg zrovna jako bojovník proti korupci neproslul. Někdy ji totiž považuje za nutnou – a na nějakou tu „malou korupci“ nehledí. Přitom korupce je jenom jedna. Nezáleží na sumě, která je ve hře. Korupce je ničivá jako taková – a je bohužel určitým systémovým projevem. Své by například mohl vyprávět Jakub Klouzal (úředník na ministerstvu zahraničních věcí, který u Schwarzenberga nepochodil s udáním korupčního jednání).
Justice je v našich zeměpisných šířkách pošramocena i faktem, že jeden exministr spravedlnosti pustil na svobodu kriminálníka jen proto, že šlo o katarského prince. Jiný exministr spravedlnosti se zase obouval do státního zástupce.
Svou cestu bychom mohli zakončit před sídlem České televize, kde bychom se mohli ptát, jak je možné, že David Rath byl odsouzen v přímém přenosu ještě dříve, než učinil první výpověď. Mohli bychom se dožadovat vysvětlení, proč je prezident republiky médii soustavně dehonestován a proč se média v prezidentské volbě chovala jako sázkař, jehož kůň ztrácí před cílovou rovinkou dech.
Nakonec bychom si mohli odskočit na Hlavní nádraží, kde si údajně můžeme stěžovat. Jak jsme se ale mohli přesvědčit v květnu 2014 při pietním aktu na uctění obětí fašismu, stěžovat si nelze ani tam.
Uplynulo dvacet pět let – a vlastně stále přešlapujeme na místě. Jsme takovými věčnými repetenty, kteří nevědí, kudy dál. Odnaučili jsme se kriticky myslet, být hrdi na postavy našich dějin, jakými byli Hus, Komenský, Borovský, Masaryk, bratři Čapkové, Hrabal, Bondy či Kriegel. Vypěstovali jsme si generační konflikt, kdy mladí jsou považování za sílu perspektivní, kdežto staří za „nepoužitelné kádry“. To pro jistotu, aby média měla snazší pole působnosti – a aby generační předávání vědomostí a kritického myšlení neproběhlo, nebo proběhlo jenom minimálně.
Neumíme se pro cokoli nadchnout a jsme pasivní. Stačí se podívat, jaký odpor veřejnosti vyvolal v EU chystaný podpis smluv, jakými jsou CETA či TTIP. U nás ne. Nám nevadí ohrožení našeho zdraví, našich zaměstnaneckých práv, našeho životního prostředí. Nám nevadí, že někteří lidé končí na ulici, i když dělají vše pro to, aby na ni neskončili. Ne, jediné, co nás učiní aktivními, je mediální poptávka, kdy je potřeba někomu nepohodlnému nasadit psí hlavu. A někdy i hlavu vlkodlaka, co požírá malé děti.
Za pětadvacet let jsme ruku v ruce se světem došli k oligarchizaci společnosti, kdy stát je řízen jako firma a firma je řízena státem. Kdy média vlastní buď kapitál nadnárodní, nebo je pevně třímá v otěžích národní oligarcha. Kdy se dobrovolně zříkáme svých práv a snaživě hlasujeme v rozporu se svými zájmy – a ještě si myslíme, jak jsme slušní, zodpovědní a pokrokoví. Neumíme argumentovat a vést debaty. Opět držíme ústa – abychom nebyli nálepkováni jako vyvrhelové, a krok, abychom měli jak zaplatit složenky.
Naše putování po Praze, která si nepřipouští sociální problémy jiných regionů, je smutné. Neboť se nám v plné nahotě odhalí vše, co si žádné oslavy nezasluhuje.
