Damir Marinović
Úterý, 4. 11. 2014 zdroj
Když začala občanská válka na Ukrajině, vyvstala otázka, zda existují podobnosti mezi Ukrajinou a občanskými válkami v Jugoslávii. Porovnejme tedy tyto dvě země, z nichž jedna se rozpadá – Ukrajina, zatímco ta druhá – Jugoslávie – již neexistuje.
1. Mnohonárodnostní země
Jugoslávie byla mnohonárodnostní zemí s různými nacionálními a etnickými skupinami, které společně koexistovaly, a dvěma dominantními národy Srbů a Chorvatů. Ukrajina je také velmi rozmanitou zemí, kde spolu žijí Ukrajinci, Rusové (okolo 20% ukrajinské populace) a několik dalších menšin (Rusínů, Rumunů a Maďarů). Když se Jugoslávie zhroutila, Srbové ztratili v nově vzniklých republikách Chorvatsku a Bosně status konstitutivního národa a stali se národnostní menšinou, těžce diskriminovanou a sužovanou novými nacionalistickými vládami. Po rozpadu Sovětského svazu neumožňovalo ukrajinské vedení, zejména nově instalovaný proNATOvský loutkový režim, aby ruština byla úředním jazykem, a ruská menšina byla diskriminována s cílem vytvořit novou protiruskou ukrajinskou identitu.
2. Náboženský konflikt
Ačkoli to není patrné na první pohled, je třeba si uvědomit, že ukrajinská občanská válka má silný náboženský podtext. V tom se podobá občanské válce v Jugoslávii, která v sobě rovněž zahrnovala náboženský konflikt. Tři strany, které bojovaly v jugoslávských válkách, náležely ke třem náboženstvím. Srbové jsou pravoslavní křesťané, Chorvati jsou katolíci, zatímco bosenští Muslimové a Albánci jsou muslimové. Podobné rozrůznění existuje i v rámci ukrajinské občanské války. Třebaže mnozí aktéři občanské války formálně patří ke stejnému, tj. ukrajinskému národu, jako křesťané se hlásí k odlišným denominacím. Zatímco Novoruské síly se hlásí k Ukrajinské pravoslavné církvi – Moskevský patriarchát (ukrajinsky: Українська Православна Церква – Московський Патріархат, rusky: Украинская православная церковь Московского патриархата, zkráceně tedy UPC-MP), valná část ukrajinských sil se hlásí k neuznané a schizmatické „Ukrajinské pravoslavné církvi“, kterou vede bývalý agent KGB Filaret, a dále pak k Ukrajinské řeckokatolické církvi či ke Katolické církvi. Dějiny vztahů mezi Vatikánem a pravoslavnými křesťany jak na Balkáně, tak na Ukrajině jsou plné tragédií. Během 17. století bylo pravoslavné obyvatelstvo na západě Ukrajiny přinuceno konvertovat ke katolické víře. Ke stejné tragédii došlo na Balkáně během posledních pěti století. Např. během 2. světové války se Vatikán snažil násilně obrátit na katolickou víru 400 000 pravoslavných Srbů, přičemž více než 100 000 jich bylo „mírově integrováno“ během poslední občanské války. V Chorvatsku, Bosně a srbském Kosovu bylo zničeno více než 500 pravoslavných kostelů, mnoho z nich pocházelo již z 12. století. Tatáž plánovaná destrukce pravoslavných kostelů se objevuje v rámci ukrajinského konfliktu. Ukrajinské síly považují kanonickou UPC-MP za ruskou nacionalistickou církev a Putinovu náboženskou sílu. Příslušníci ukrajinských paravojenských jednotek ničí pravoslavné kostely a zabíjejí pravoslavné duchovní, protože chtějí na tradičně pravoslavné východní Ukrajině instalovat své křesťanské denominace. Nezapomínejme na výrok Brzezinského, že po odstranění komunismu představuje hlavní hrozbu pro Západ pravoslavné křesťanství. Vybavit se nám může také Huntingtonův článek „Střet civilizací?“ z roku 1993 v souvislosti s jeho teorií, že kulturní a náboženské identity budou v období po skončení studené války primárním zdrojem konfliktů ve světě.
3. Západní propaganda
Během občanské války v Jugoslávii vyzbrojoval Západ Chorvaty, bosenské Muslimy a Albánce s pomocí některých muslimských zemí (zejména Saúdské Arábie a Íránu), nicméně se také velmi silně angažoval v protisrbské propagandě démonizováním Srbů v médiích. Např. velvyslanec UNESCO a známý herec Peter Ustinov nazval Srby podlidmi, tentýž výraz použil premiér Jaceňuk pro „ruské teroristy“ na Ukrajině. Také příspěvek Hollywoodu do srbofóbní kampaně, když ve filmech vykresloval Srby jako ty špatné, nebyl bez významu. Dalo by se říct, že Srbové byli Západem – vzhledem ke společnému slovanskému původu, pravoslavnému křesťanství a civilizaci – vždy považováni za jakési „malé Rusy z Balkánu“. Podobná démonizace a rusofobie se objevuje dnes ve spojení s Ukrajinou, kdy jsou síly Ruska, Luhanské lidové republiky (Луганская народная республика – LNR) a Doněcké lidové republiky (Донецкая народная республика – DLR) označovány západními médii za ruské teroristy, asijské hordy z Ruska, zabijáky a agresory. V obou konfliktech tvrdila Západem favorizovaná strana, že představuje pro Evropu a Západ „civilizační volbu“ ve srovnání s „temným a barbarským Východem“, který údajně představuje druhá strana. Naštěstí v dnešní době mnoho lidí ze Západu nebere západní mediální propagandu vážně, jak tomu bylo v 90. letech, a také existují nová alternativní média, která prolamují monopol západních médií ve světě.
4. Dvojí metr ohledně práva na sebeurčení
Zatímco Západ, zejména SSA a Německo, podporoval rozpad Jugoslávie, secesi a vznik chorvatského a bosenského státu v rámci komunisty určených administrativních hranic, Srbům bylo právo na sebeurčení – v oblastech, kde měli většinu –, odepřeno. Je důležité poznamenat, že hranice bývalých jugoslávských republik byly hranicemi administrativními. Nejednalo se o historické hranice. Byly narýsovány komunisty, kteří považovali za největší problém Jugoslávie před 2. světovou válkou dominanci Srbů. Odtržení Chorvatska a Bosny bylo nehorázným porušením ústavy Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), nicméně Západ tento fakt tehdy ignoroval. V nynější době však slýcháváme pokrytecké západní politiky, kteří nás upozorňují, že referenda na Krymu a Donbasu nebyla v souladu s ukrajinskou ústavou. A co pokrytectví Západu ohledně ilegální agrese NATO proti Srbsku v roce 1999 a okupace srbského Kosova, kde Západ zřídil loutkový stát, který je ovládán albánskými válečnými zločinci a drogovými dealery? Jelikož bylo Srbům v uměle vzniklém Chorvatsku a Bosně odepřeno právo na sebeurčení, vytvořili Republiku Srbská Krajina [v Chorvatsku] a Republiku Srbskou [v Bosně]. Tentýž proces sebeurčení probíhá na Ukrajině v souvislosti se vznikem LNR a DLR a jejich sjednocením v rámci Novoruska. Je důležité poznamenat, že Západ odpírá lidem na východní Ukrajině a Krymu nejen právo na sebeurčení, ale také zavrhuje jakýkoliv výhled na skutečnou autonomii a federalizaci Ukrajiny.
5. Etnické čištění
Za občanskými válkami na Ukrajině i v Jugoslávii stojí stejný plán, totiž etnické vyčištění území, obývané nežádoucím obyvatelstvem. Ačkoli západní propaganda obviňovala Srby, že jsou „řezníky Balkánu“, tak v Chorvatsku i na Kosovu, které bylo obsazeno silami NATO, došlo k etnicky motivovanému vyhánění Srbů. Chorvati a Albánci v tom uspěli, bosenští Muslimové nikoli. V roce 1995 se Chorvatům podařilo během trestní vojenské „Operace Bouře“ zlikvidovat Republiku Srbská Krajina. Srbové dnes představují méně než 3 procenta chorvatského obyvatelstva, což byl oficiální cíl, předznamenaný chorvatským prezidentem Tudjmanem. Srbská populace se v důsledku války zmenšila o 70 %. Kosovo bylo také zbaveno Srbů: 250 000 jich uteklo a pouze 120 000 se podařilo zůstat. Jsou i nadále těžce diskriminováni a pronásledováni. Vyhnání ruského a proruského ukrajinského obyvatelstva je pravým cílem kyjevského režimu. Právě proto máme k dispozici nespočetně zpráv o neselektivním ostřelování, zabíjení civilistů a bombardování civilní infrastruktury, včetně nemocnic a elektráren. Více než milión ukrajinských občanů (registrovaných a neregistrovaných utečenců) uprchlo do Ruska před kyjevským režimem, což představuje největší exodus Evropanů po 2. světové válce.
Plánem Kyjeva je ponechat tam pár miliónů loajalistů a pokračovat ve využívání nesmírných zdrojů Donbasu. Nezapomeňme, že ukrajinským dobrovolníkům jsou přislíbeny volné pozemky, pokud Ukrajina válku v Donbasu vyhraje. Jedná se o ukrajinskou verzi nacistického „Lebensraum“.
6. Neúspěšný stát
Jugoslávie ani Ukrajina nikdy nebyly plně funkčními státy a soudržnými společnostmi. Do jisté míry mohou být považovány za „umělé země“. Po zhroucení Sovětského svazu byla Ukrajina a některé postjugoslávské republiky (Chorvatsko a Bosna) vytvořeny v komunisty narýsovaných administrativních hranicích, které nikdy neodrážely historické hranice mezi jednotlivými národy. Po 2. světové válce Jugoslávie přežila jen kvůli autoritářské komunistické vládě. Ukrajina jako stát nikdy neexistovala v současných hranicích a nikdy neměla žádnou tradici státnosti. Byla neúspěšným geopolitickým experimentem, který nikdy skutečně nefungoval. Tento experiment byl založen na neúspěšné snaze vytvořit silnou a sjednocující protiruskou ukrajinskou identitu a pokusu dát dohromady lidi různých jazyků, národností a náboženství. Ukrajinské hospodářství se navíc nikdy nevzpamatovalo ze zhroucení Sovětského svazu. Ukrajinská politická „elita“ měla 24 let na vybudování fungujícího státu a společnosti – v tom bídně selhala. Ukrajinský státní aparát se pokusil zbudovat jednotu cestou podpory ukrajinského nacionalismu skrze vzdělávací systém a média, ale nikdy se mu to nepodařilo. Rozdělení Ukrajiny na západ a východ je zkrátka příliš silné. Z tohoto důvodu byla Ukrajina od samého počátku odsouzena k selhání – zejména od okamžiku, kdy se převratem chopil moci prozápadní loutkový režim a přijal ještě vyostřenější protiruské paradigma západní Ukrajiny jako oficiální doktrínu.
7. Mýtus o zahraniční vojenské agresi
Během chorvatské a bosenské občanské války tvrdili Chorvati a bosenští Muslimové, že se nejedná o ryzí občanskou válku, ale o srbskou agresi proti jejich zemím s cílem vytvořit „Velké Srbsko“. Fakty však hovoří něco jiného, neboť 95 % vojáků bylo tvořeno místními Srby, kteří bojovali za svou domovinu a nově vzniklé republiky: Republiku srbskou [v Bosně] a Republiku Srbskou Krajinu [v Chorvatsku]. Totéž se děje na Ukrajině v souvislosti s LNR a DLR. Nicméně, podle ukrajinské a západní propagandy se nejedná o občanskou válku, ale o snahy „šíleného Putina“ obnovit skrze invazi na Ukrajinu sen o Velkoruské říši či Sovětském svazu 2.0. Západní a ukrajinští propagandisté se snaží tento konflikt podat jako válku mezi Ukrajinou a Ruskem namísto ukrajinské války proti svým vlastním občanům.
8. Nacističtí kolaboranti
Jak Ukrajina, tak Jugoslávie obrovsky trpěly pod domácími nacistickými kolaboranty. Jugoslávie byla zničena chorvatskými nacisty a bosensko-muslimskou SS divizí Handžár, kterým se podařilo během 2. světové války zabít 1.1 miliónu Srbů, 200 000 Židů a 150 000 Romů. Dokonce i Hitler, znechucen zprávami jednoho nacistického diplomata v Chorvatsku o monstrózních ukrutnostech Chorvatů, uvedl: „Řekl jsem také poglavnikovi (chorvatskému nacistickému vůdci Pavelićovi), že nikdo nemůže zničit takovou menšinu, je příliš velká!“ Ukrajinští kolaboranti s nacismem, 14. granátnická divize Waffen-SS (1. ukrajinská) a Banderovy nacionalistické paravojenské formace usmrtily 100 000 Poláků, desítky tisíc Židů, Rusů a proruských Ukrajinců. Ironií je polská podpora ukrajinských fašistů, kteří adorují Banderu a jeho genocidní úmysly proti polskému lidu na západní Ukrajině. Město Lvov, dnešní centrála ukrajinského šovinismu, bylo před 2. druhou světovou válkou střediskem polské a židovské kultury. 50 % obyvatelstva tam tvořili Poláci a 30 % Židé. Jak ukrajinští, tak chorvatští nacionalisté a fašisté se inspirují svými předky, kteří bojovali za nacistické Německo a zřízení nacistických loutkových států.
