Lubomír Man
27. 11. 2014
Náš prezident Zeman, jak známo, vyhlásil v Kazachstánu, že Ukrajina by se měla „finlandizovat“, což znamená, že by s ohledem na oprávněné obavy Ruska z obkličovacího ozbrojeného kruhu, které kolem jeho hranice budují USA a NATO, neměla vstupovat do západních vojenských struktur. Čili že by měla – stejně jako Finsko – zůstat dlouhodobě neutrální. Což je názor, který, když si jej dáte do souvislosti s pocity skutečného životního ohrožení, ve kterém se Rusko dnes nachází, naprosto rozumný a srozumitelný každému, kdo je schopný empatie, čili schopnosti vcítit se do postavení jak druhého státu, tak též do pocitů jeho obyvatel.
Vždyť stačí pro každého z nás si představit, že jsme se nenarodili v Praze, Brně, Ostravě, Telnici či Kolíně, ale v Rusku a to dejme tomu v oblasti od hranice s východní Ukrajinou směrem k Moskvě, kam by po stlačení známého červeného knoflíku nejhustěji dopadaly americké nukleární rakety krátkého doletu, kdyby se naplnila vize amerických stratégů vybudovat právě na východní Ukrajině nejperspektivnější (protože nejbližší Moskvě) odpaliště raket ze všech odpališť kolem Ruska už dobudovaných či budovaných. A když si to skutečně představíme a dokážeme se vžít do citů milionů těchto na životě a své budoucnosti ohrožených lidí (a to nejen v pásu od východní Ukrajiny směrem k Moskvě) pak nemůžeme než s názorem našeho prezidenta o potřebnosti „finlandizace“ Ukrajiny souhlasit. Protože Ukrajina se krátce a dobře nachází na tak citlivém a zcela speciálním místě styku Ruska s Evropou, že speciální musí být i pohled na její postavení mezi těmito dvěma supervelmocemi – a to nejen na období dvou či tří let, ale zřejmě na období delší.
Přiznám se, že mě nemile překvapilo, že ke stejnému – řekněme lidskému názoru – nestačil dospět náš premiér, když se po návratu z USA vyjádřil v tom smyslu, že s prezidentovým názorem na „finlandizaci“ Ukrajiny nesouhlasí, protože jen Ukrajina sama (míněno jako suverénní stát) má právo rozhodnout, zda v NATO bude či nebude. Pravda, hned k tomu coby uklidňující pilulku dodal, že do dvou let vstup Ukrajiny do NATO stejně nepřipadá v úvahu (nemělchuť říct spíše nehrozí?), čímž ovšem nechtěně přiznal, že problém není vůbec tak jednoduchý, aby se dal obecně vyslovenou zásadou o suverénním rozhodování států pokrýt. Protože co bude, pane premiére za ty další dva roky? To pořád budete trvat na svém, že Ukrajima sama má právo….atd, i když tenhle postoj bude znamenat, že válka se už ocitne doslova za humny? Protože když se američtí metači raket octnou na východní Ukrajině tak přenádherně blízko matičky Rusi, naprosto logicky to v nich vyvolá chuť beztrestně – protože útok z tohoto postavení může být překvapivě rychlý – na ni a vůbec na celé Rusko zaútočit.
Zkrátka a dobře, váš pohled se upírá do vzdálenosti dvou let a dál zřejmě nechcete či se obáváte dívat. Zatímco prezident vidí dál a svou „finlandizací „ Ukrajiny touží zbavit svět vidiny války ne na léta, ale na desetiletí. Vždyť konečně: jaká hrůza a utrpení pro jakýkoli stát je být neutrální? To by skutečně dnešní pány na Ukrajině neutralita tak nesnesitelně bolela, že jste pocítil povinnost ujistit je o tom, že jim takováto újma dlouhodobě nehrozí? A na Rusko a jeho obyvatele a hrozby, které pro ně znatoizovaná Ukrajina představuje, jste naopak ani cípečkem mozku nezavadil?
Podivná a jen stěží vysvětlitelná stranickost, nemyslíte?