Vladimír Diviš
13. 11. 2014 Právo (13.11.2014)
Do kyjevských médií pravděpodobně řízeně nyní uniklo vážné varování Petra Porošenka před tzv. dobrovolnickými prapory územní obrany. Ty prezident považuje za „nebezpečnou sílu ohrožující vnitropolitickou stabilitu“.
Tato slova měla z jeho úst zaznít na uzavřeném zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany. Mimo jiné v přítomnosti premiéra Jaceňuka a dosluhujícího ministra vnitra Avakova, na jehož místo chce Porošenko v nové vládě bezpodmínečně dosadit svého člověka. Jim dvěma byla proto adresována v první řadě.
Prezident by chtěl tato „revoluční“ ozbrojená uskupení začlenit mezi efektivněji kontrolovatelné regulérní jednotky armády nebo vojska ministerstva vnitra. Avakov s Jaceňukem ale naopak vehementně prosazují demobilizaci jejich příslušníků a následné převedení „tisíců nejosvědčenějších bojovníků“ na nyní (po plošných lustracích) uprazdňující se místa v mocenských strukturách policie, tajné služby a ministerstva vnitra.
Tyto polovojenské dobrovolnické formace narychlo spíchnuté po Majdanu z nejagresivnějších útočníků proti policejním kordonům se později negativně vyznamenaly v rámci tzv. protiteroristické operace na jihovýchodě země. Především mizernou disciplínou, ještě horší bojovou morálkou a řadou prokázaných kriminálních činů na dobytých územích. Například drancováním, znásilňováním žen a mučením i vraždami zajatců a civilních sympatizantů s povstalci. Některé prapory musely být proto dokonce rozformovány.
O dostatečnou výzbroj a výstroj se jim postarali v převážné míře oligarchičtí miliardáři, kteří pak měli mezi jejich příslušníky zákonitě hlavní slovo. Často mnohem větší než velitelé vládní válečné kampaně proti vzbouřencům. Šéf kyjevské městské prokuratury S. Juldašev tyto prapory před pár dny dokonce přirovnal k bandám „baťky Machna“, které se za občanské války po roce 1917 proslavily na Ukrajině loupežemi a terorem, bez ohledu na ideologii. Dokonce uvedl, že za poslední čtyři měsíce bylo jejich příslušníky spácháno jen v metropoli více než třicet těžkých zločinů, mimo jiné i s použitím střelných zbraní.
Nelze se tomu ani příliš divit, protože mezi členy a přívrženci Pravého sektoru bylo bez ohledu na jejich většinou nízký věk vysoké procento už trestaných za nejrůznější kriminální delikty včetně nejtěžších.
Ti se pak po pádu Janukovyčovy vlády přelili z úderných setnin Majdanu právě do tzv. dobrovolnických praporů. Mezi nimi si nejhorší reputaci získaly batalióny „Ajdar“ a „Azov“, otevřeně se pyšnící vlastní neonacistickou symbolikou na zástavách, technice i uniformách a hajlováním.
Prezident mimo jiné poukázal na to, že právě jejich příslušníci se předvedli z té nejhorší stránky i v rámci předvolebního boje, kdy výhrůžkami, tzv. lidovými popelnicovými lustracemi a jinými násilnými takéargumenty agitovali za Pravý sektor, respektive neonacistickou stranu Svoboda.
Tato dvě ultranacionalistická uskupení nakonec získala v souhrnu jen 6,5 procenta platných voličských hlasů. Avšak v jednomandátních obvodech si přece jen přišla alespoň na osm poslaneckých křesel, i když tento počet ne zcela odpovídá realitě. Řada jejich ideových souputníků v maskáčích totiž prošla do Nejvyšší rady na seznamech jiných partají, jako například Tymošenkové Vlasti, Ljaškovy Radikální strany, Jaceňukovy Národní fronty nebo Svépomoci.
Radikálové v řadách extrémní pravice tento volební debakl považují za důsledek spiknutí a volebních podvodů s cílem odstranit ji z ukrajinské politické scény. Proto to především ve Svobodě, která nepřekonala magickou pětiprocentní hranici jen o necelé tři desetiny procenta, doslova vře. Její lídří se snaží mobilizovat své přívržence hlavně mezi ozbrojenci právě v tzv. dobrovolnických praporech. S jakým cílem? Na povolebních mítincích to ani neskrývají. Volají po dalším Majdanu, po novém, tentokrát ještě „spravedlivějším“ násilném převratu.
