Jan Stern
26. 11. 2014 zdroj
Před časem historik Bořivoj Čelovský rozeslal do celého světa svou knihu, která varovala před německým vlastnictvím českých médií. Kdyby se dožil dnešních dnů, musel by si připadat jako v ráji. Asi 63 procent relevantních médií v naší zemi dnes vlastní Češi.
Ano, ve vlastnictví českých médií proběhla v uplynulých letech doslova »národní revoluce«. Počali je skupovat čeští velkopodnikatelé a finanční skupiny s domácím rodokmenem. Vyvstává ovšem velká otázka: Změnilo se tím opravdu něco podstatného? Je tím český národ nějak suverénnější? Jsou tato média lepší, kvalitnější, objektivnější? Píší pravdu? Hájí lépe národní zájmy? Interpretují dějiny více vlastenecky? To nechť posoudí každý čtenář sám. Stačí, když zajde do nejbližšího stánku a místo Mladé fronty německé koupí si tu Babišovu, či místo švýcarského Reflexu ten Křetínského…
Nuže ale bylo by iluzí si myslet, že je v zásadě jedno, kdo česká média vlastní. Každý, komu leží na srdci český veřejný prostor, by se určitě měl zajímat o to, kdo vlastní klíčové kanály, jimiž do tohoto prostoru proudí informace, obrazy a příběhy. Je naivní tvrdit, že novináři píší to, co jim nadiktují majitelé médií. Ale je rozhodně zajímavé se zamyslet nad tím, že státní finance ovládá mediální muž číslo 4, že prezident létá z Číny domů letadlem mediálního muže číslo 6, že vláda jedná o pomoci dolu, jenž vlastní mediální muž číslo 11, či třeba, že před komunálními volbami regionální politik zápasí s billboardovou firmou, kterou ze šedesáti procent vlastní mediální muž číslo 6. Je třeba zajímat se o souvislosti a převažovat produkty mediálního průmyslu na velmi jemných vahách.
Naše metodika
Kdo tedy dnes ovládá česká média? Nejprve si musíme něco říci o metodice, s jejíž pomocí jsem tuto analýzu vytvořil. Mediální oblast je rozčleněna na několik sektorů – tiskový, televizní, rozhlasový a internetový. Televizní a rozhlasový jsou poměrně přehledné. Vysílatelů není tolik a lze poměrně přesně změřit jejich podíl na trhu. Vycházel jsem v případě televizí z výzkumu ATO-Mediaresearch pro první polovinu roku 2014, v případě rozhlasu z Radioprojektu (měření SKMO, Median, STEM/MARK) měřícího poslechovost. Dosáhl-li vysílatel dejme tomu 30 procentní podíl na sledovanosti, přidělil jsem mu koeficient 30. Velmi malé podíly drobných vysílatelů (u televizí v souhrnu 7,8 procent průměrné sledovanosti, u rádií 13,8 procent poslechovosti) jsem nezahrnul a jejich koeficient nebyl žádnému majiteli připsán. Složitější je situace v tisku a na internetu. Malých tištěných titulů je velice mnoho a doslova nepočítaně je internetových stránek – bez nadsázky jde o miliony. Zde nejsou průkazná data, kolik tito drobní z celkového koláče čtenosti či návštěvnosti vlastně zabírají. Musel jsem tedy postupovat jinak. Do součtu jsem zahrnul jen největší vydavatelské a mediální domy (prvních 10 u tištěných médií, prvních 11 u internetových firem) a s touto první desítkou, respektive jedenáctkou, jsem nakládal, jako kdyby představovaly 100 procent trhu. Jejich pořadí bylo v případě tisku vytvořeno dle tzv. »zásahu na čtenářském trhu« Mediaprojektu, který si objednává Unie vydavatelů. U internetových stránek jsem žebříček sestavil dle údajů tzv. NetMonitoru, který měří návštěvnost webů, respektive návštěvnost tzv. »reálných uživatelů« (což je dost složitý termín, jehož pitvání by však bylo zajímavé jen pro počítačové odborníky). Tím jsem i u tisku a online médií získal údaj, který lze považovat za analogický údajům z trhu televizního či rozhlasového: pakliže všechny weby firmy Seznam, potažmo Ivo Lukačoviče, mají měsíční návštěvnost přes 6 milionu uživatelů, z první desítky internetových provozovatelů to značí 17procentní podíl, a tedy Ivo Lukačovič si připsal koeficient 17. Nu a nyní, když jsem měl – jakkoli zpochybnitelné – analogické koeficienty ze všech čtyř klíčových mediálních sektorů, mohl jsem je začít sčítat: Andrej Babiš si tak kupříkladu připsal koeficient 12 z tiskového sektoru, 12,9 z rozhlasového a 12 z internetového a dosáhl tak souhrnného koeficientu mediální moci 36,9. Na základě souhrnných koeficientů jsem pak sestavil žebříček mediální moci, a aby byl přehlednější, zbývalo už jen jediné: koeficient převést na procenta, která jsou pro člověka žijícího v desítkové soustavě přeci jen přehlednější (neboli součet koeficientů – 379,6 – byl označen za 100 procent mediálního vlivu a koeficienty jednotlivých hráčů se pak podle toho prostě přepočítaly). Takto jsme dostali žebříček 19 klíčových mediálních vládců této země.
S tímto žebříčkem si nyní můžeme statisticky hrát. Například spočítat podíl veřejnoprávních médií mezi relevantními mediálními hráči: 13 procent. Byť zrovna toto číslo by se dalo zpochybnit tím, že veřejnoprávní je i Česká tisková kancelář, která dodává obsah i většině soukromých médií a pro filozofa by tedy souhrn mediálních obsahů měl mnohem větší »veřejnoprávní charakter«. Změřit ho však podle mne nejde.
Kolik vlastní cizinci?
Můžeme se též, v čelovského duchu, zaobírat nacionálním charakterem nejvlivnějších hráčů. Jak připomenuto výše, dle našich údajů asi 37 procent mediálního vlivu lze připsat zahraničí, 63 procent českým subjektům, přičemž podotýkám, že mezi české subjekty, jsem – pro zjednodušení – zahrnul i Andreje Babiše, původem Slováka, a Patrika Tkáče, Slováka nejen původem, který podniká pospolu s Danielem Křetínským – jejich aktivity jsou často nerozpletitelné. Pokud vás dále zajímá struktura zahraničního vlivu, pak 12,7 procenta celkového mediálního vlivu je německého, 10,4 amerického, 5,1 švédského (Švédům jsem připsal polovinu ze společného podnikání s Ivanem Zachem, ve společném holdingu vlastní 50 procent), 4,9 francouzského, 2,3 nizozemského a 0,9 polského. Německý vliv u nás reprezentují tři podnikatelské rodiny: Diekmannova, Bauerova a Burdova. Americký pak mediální korporace Time Warner. Švédský televizní společnost MTG Broadcasting. Francouzský společnost Lagardere. Nizozemský společnost prodávající reklamu na webech Allegro Group, polský pak analogická společnost AtMedia.
A nyní tedy, co vlastně vlastní jednotlivé subjekty v žebříčku. Relativně nejmocnější veřejnoprávní sektor je tvořen samozřejmě Českou televizí a Českým rozhlasem. Majiteli těchto institucí bychom měli být my všichni, byť vím, jaké salvy smíchu takové vyjádření asi vyvolává.
Dvojka mediálního vlivu, korporace Time Warner, vlastní většinově firmu CME, která vlastní firmu CET 21, pod níž spadají televizní kanály Nova, Nova Cinema, Nova sport, Fanda, Smíchov a Telka. Nevýznamný není ani zásah na internetu (Nova, Tn, NovaPlus, Voyo, Prásk.tv, Krásná, Blog, Doma, Yoopy). Navíc u nás CME provozuje komunikační službu ICQ.
Trojku představuje podnikatel Ivan Zach spolu se zmíněnou švédskou společnosti MTG. Vlastní televizní kanály TV Prima, Prima Cool, Prima Love, Prima Zoom, řadu rozhlasových stanic (rádia Kiss, Country Rádio, Rádio Beat, Radio 1, Rádio Spin, Signal rádio) a sérii internetových stránek (Primaplay, Primastyle apod.).
Čtyřkou je Andrej Babiš a jeho království jménem Agrofert. Do Babišova impéria patří noviny Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Metro a 5plus2. Weby Idnes, Česká pozice, Lidovky, Akční ceny, eMimino, Labužník, Vitalion, Arome, Módní peklo. Televizní stanice Óčko, Óčko Plus a Óčko Gold a také dvě rádia: Impuls a Rock Zone. Krom toho má Babiš i nějaká média na Slovensku (zejm. Hospodárske noviny).
Mnohem méně známá než Babiš je trojice českých podnikatelů Daniel Sedláček, Jan Neumann a Antonín Koláček. Společně vlastní společnost Media Bohemia Holding Limited, jíž patří řada rádií (Blaník, rádia Fajn, rádia Hit, rádia Rock, Helax, City, Valašsko, Oldies), portfolio internetových stránek (Cestuj, Delideli, Dobrý koš, Urban store, RadioTV, Autoweb, ABradio, Femina, Pro Chlapa, Living, Magazín Zahrada, Zkouknito), dále produkční společnost AudioTech a důležité mediální zastupitelství (prodejce reklamy) Impression media.
Velmi ambiciózním mužem je Daniel Křetínský (a jeho slovenský společník Patrik Tkáč). Křetínský s Tkáčem vytvořili firmu Czech News Center, která skoupila důležitá média, bulvární deníky Blesk a Aha!, deník Sport, časopisy Reflex, ABC, Svět motorů, Auto Tip, Geo. Krom toho vlastní tiskárnu Czech Print Center. Ale Tkáč je napojen i na finanční skupinu J&T, která má velké zájmy na Slovensku (zejména televize Joj). Zajímavé je, že slovenská firma Joj Media House kontroluje i sektor venkovní – billboardové – reklamy v ČR, vlastní firmy Bigboard Praha (ze 60 procent), Czech Outdoor, Big Media, Rail Reklam (ze 49 procent). Křetínského vliv je tudíž obrovský – byť částečně zprostředkovaný. Navíc není tajemstvím, že Křetínský – jinak též znám jako majitel fotbalové Sparty – chce víc. Nahlas se mluví především o tom, že brzy koupí mediální podniky Františka Savova (radlické vydavatelství Mladá fronta, které vydává deník E15, časopisy Euro, Profit, Strategie, Dieta, Psychologie, Moje zdraví, Maminka, Lidé a země, Mateřídouška, Sluníčko aj., důležité weby: Živě, Dáma, Recepty, Doupě, Autorevue, Hledej, Letenky Levně aj.) a také tiskárnu Europrint. Pokud by ke koupi došlo, Savovův koeficient 11 by se přičetl ke Křetínského dosavadnímu 26 a s koeficientem mediální moci 37 by se Křetínský stal doslova druhým Babišem. Především z druhorepublikánské stoky jménem Reflex přitom cítíme politický aktivismus, který naznačuje, že by se Křetínský možná rád stal – ať už otevřeným či skrytým – spasitelem uvadající české pravice.
Za Křetínským se v žebříčku nachází podnikatel Ivo Lukačovič. Majitel vyhledávače Seznam a ze třetiny vydavatelství Borgis (ovládané patrně stále ještě Zdeňkem Porybným), které vydává deník Právo. Lukačovič, který jako jediný z magnátů začínal opravdu od úplné nuly »v garáži« a prožil si svůj »český sen« zbohatnutí z vlastního nápadu, bezpochyby jednou ovládne i Právo plně. Jeho internetové impérium je obrovské a nemá naprosto konkurenci (krom Seznamu ještě Novinky, Mapy, Sport, Super, Stream, Sbazar, Sreality, Zboží atp.). Prakticky cokoli připnul Lukačovič na hlavní stránku Seznamu, stalo se jedničkou ve svém sektoru. Na rozdíl od jiných mediálních magnátů se mu však nedaří expandovat do jiných oblastí mediálního trhu. Lukačovič zjevně nemá drajv svých konkurentů a ostatně i o Seznam svou nešikovností již jednou málem přišel.
Diekmannova rodina v České republice vlastní pasovský mediální koncern, který vydává 71 regionálních deníků, 23 regionálních týdeníků, časopisy Květy, Vlasta, Story, Překvapení, National Geographic, Praktická žena, Chuť a styl, Fajn život, Dům a zahrada. Mají též jednapadesátiprocentní podíl ve firmě Astrosat, která připravuje časopisy Glanc, Gurmet, TV Magazín, TV Star, TV Mini, TV Express či Magazín Šíp. Z webů jmenuje Kafe.cz. Třicetiprocentní podíl Diekmannovci drží i v důležitém mediální zastupitelství AdActive (které jinak ovládají Češi Jan Vobecký a Petr Ott).
Francouzská společnost Lagardere vlastní síť rádií (Frekvence 1, Evropa 2, Bonton, Dance ad.) Německá rodina Bauerových zaplavila náš trh především časopiseckými tituly (Týdeník Televize, TV Revue, Žena a život, TV Max, Tina, Rytmus života, Pestrý svět, Chvilka pro tebe, Claudia, Bravo…). Burdova rodina pak svými tradiční ženské tituly (Katka, Elle, Marianne, Betynka, Marie Claire, Svět ženy, Burda, Apetit, plus mužský časopis Maxim).
Monopolizace bude pokračovat
Posledním z velkých českých magnátů v žebříčku je Zdeněk Bakala. Ač je až »číslem 11«, jeho tituly jsou politicky dosti vlivné (Respekt, Hospodářské noviny, Ekonom, Aktuálně.cz, Centrum.cz, Deník Insider). Bakala přitom podniká v dosti citlivé oblasti – těžařství nerostných surovin, které formálně patří státu a ten těžbu soukromým subjektům jen umožňuje – za podmínek dosti neujasněných.
Velké ambice měl kdysi i Jaroslav Soukup. Své boje patrně již dohrál a prohrál (vzpomeňme angažmá v prospěch Demokratické strany zelených či Věcí veřejných). Přesto stále ještě drží kdysi důležitá média (časopisy Týden a Instinkt) a televizi Barrandov. Otázkou je, jak dlouho. Na ústupu ze slávy je i Pavel Kvoriak, který vydělal kdysi na pornu a jemuž vzal vítr z plachet internet se svou záplavou pornografie zdarma. Kvoriak se dnes snaží konkurovat německému bulváru, když přebírá jeho obchodní model (typ Rytmus života). Není však jisté, zda se jeho tituly Můj čas na kafíčko či Moje šťastná hvězda na rychle uvadajícím trhu tištěných médií udrží. Otazník visí i nad společností Tiscali, která před časem vstala z mrtvých. Její internetový bulvár Extra.cz je dvojkou internetového bulvárního trhu. Tiscali u nás také provozuje a distribuuje komunikační software Skype. Monopolizační logika kapitalismu však podle mne jasně napovídá, kdo trh v příštích letech ovládne. Jména Zach, Babiš, Křetínský a Lukačovič budou jistě ta klíčová.
Koeficient mediální moci
1. Veřejnoprávní sektor 53 13%
2. Time Warner 39,7 10,4%
3. Ivan Zach+MTG 38,9 10,2%
4. Andrej Babiš 36,9 9,7%
5. Sedláček, Neumann, Koláček 31 8,1%
6. Křetínský+Tkáč 26 6,8%
7. Ivo Lukačovič 21 5,5%
8. Diekmann 19 5%
9. Lagardere 18,9 4,9%
10. Bauer 16 4,2%
11. Zdeněk Bakala 13 3,4%
12. František Savov 11 2,8%
13. AdActive 11 2,8%
14. Burda 10 2,6%
15. Allegro 9 2,3%
16. Jaroslav Soukup 8,5 2,2%
17. Tiscali 7 1,8%
18. Pavel Kvoriak 6 1,5%
19. AtMedia 3,7 0,9%
