Aleš Uhlíř
11. 11. 2014
„Mít něco je vždy podezřelý, vždy podezřelý“, říká v české veselohře z roku 1965 Bílá paní tajemník národního výboru (v podání Miloše Kopeckého). To bylo v době, kdy „mít vše“ představovalo mít byt (za vlastní se počítal i nájemní), auto a k tomu nějakou víkendovou nemovitost. Po roce 1989 nazval Václav Havel panelákové byty s despektem „králikárnami“.
Euforie vedla k vlastní výstavbě a záplavě satelitních sídlišť, která co do kvality života nejsou ani vesnicí ani městem, ale spíše „luxusními“ noclehárnami. A nedávno ještě tak vysmívané, odepsané a haněné byty v panelácích představují miliónové hodnoty. Lidé si je pořizují i s tím vědomím, že půjde o celoživotní závazek. Ještě donedávna to byl odpovědný přístup, jak „rozumně investovat“, jak se o sebe „postarat sám“ a jak se bydlením ve vlastním „zajistit na stáří“. Tedy chováno chvályhodné. Od ekonomů a politiků jsme toho slyšeli dost. Teď se vše zásadně mění. Podle některých ekonomů je vlastní bydlení brzdou ekonomického rozvoje. Je prý lepší, když lidé budou bydlet v nájmech a pružně se přesouvat tam, kde pro ně bude momentálně práce. Ideálem je tak společnost vandráků, kteří se ustavičně přesouvají za prací. Kdysi tak pracovali potulní brusiči nožů a dráteníci. Teď by se měli v tuláky transformovat všichni. Pak se prý zas bude ekonomice dařit. Je to tak hloupé, že za to možná někdo dostane i Nobelovu cenu za ekonomii.
Dosud byl vznik civilizace obecně spojován se vznikem písma a vytvářením trvalých sídel městského typu. Spolu s prvními písemnými záznamy končí věk prehistorie a začíná historie. Rostoucí počet obyvatel umožněný rozšiřováním zemědělství vedl ke stálejšímu pobytu na jednom místě, alespoň dokud se lidé nedokázali vypořádat s vyčerpáním půdy. Kočovníci se rychle usazovali, jakmile poznali výhody nového způsobu života.
Vize společnosti, kde bude normou jakési novodobé kočování za prací, je něčím zcela novým. Jistě, je obvyklé, že lidé nejsou trvale spojeni s určitým místem, a že se stěhují. Něco jiného je však dělat z toho takřka závaznou normu, něco, co musí být pravidlem, aby ekonomika „fungovala“. Je zvláštní, že dříve ekonomika fungovala a lidé nebyli vyzýváni či dokonce nuceni ke kočovnému způsobu života. Ba naopak – bylo upřednostňováno trvalé bydlení.
V druhé polovině 19. století (přesně v roce 1868 s platností říšského zákona č. 59/1868 o chudinské péči) byl dovršen proces započatý v 18. století reformami Josefa II a chudinská, státem garantované péče o chudé definitivně přešla na obce. Každý měl právo na nerušený pobyt v obci a v případě nouze na chudinské zaopatření. Chudí bydleli v chudobincích a bylo postaráno o jejich výživu, zdravotní péči, výchovu dětí atd. Systém získávání domovského práva (např. narozením po otci, sňatkem po manželovi, rozhodnutím obce na žádost osoby s déletrvajícím pobytem v obci aj.) prakticky vylučoval, aby zde byla početná skupina lidí bez domovského práva. Když za Velké hospodářské krize ztráceli lidé zdroje obživy a přicházeli o vlastní bydlení, nemohli se usazovat v lesích nebo pod mosty. Pokud by tak učinili, porušili by zákon a stát by je donutil vrátit se do domovské obce, která by se o ně musela postarat včetně zajištění bydlení a léčby na obecní útraty.
My jsme se v této oblasti za pouhých 25 let vrátili do středověku, do časů před nástupem osvícenství. Je odporné, jak jsme si na tento stav dokázali za dvě desetiletí zvyknout a nahlížet na něj jako na normální společenský jev. Lidé z 19. století by byli zděšeni, kam jsme to dopracovali. Nazýváme ten jev bezdomovectví, ale bezdomovci to přece nejsou, státní občanství snad ještě mají, i když jich mnoho přežívá bez osobních dokladů. Dříve by je považovali za tuláky. A potulka byla nepřípustná. Právo na pobyt v obci se proměnilo na právo přebývat v lesních brlozích, pilířích mostů a opuštěných ruinách. Název bezdomovec přesně vystihuje samou podstatu. Dříve byl mezi státním občanem a státem pevný vzájemný vztah – stát měl povinnost nenechat svého občana padnout až na dno, třeba tak, že by musel „bydlet“ v noře někde v lese. Byl povinen zajistit mu – byť velmi skromné – ale v každém ohledu důstojnější bydlení a zaopatření. Naproti tomu občan byl povinen za svůj stát bojovat a položit za něj život. Toto vše je dnes minulostí, neboť takového pouta již není. Nikdy nebyly pilíře, na nichž stát spočívá, tak slabé.
Stačilo čtvrť století a je to ve stavu, kdy se s tím prý nic nedá dělat. Komunální politikové, kteří kupříkladu za pozornosti médií stráví jednu noc na ulici s bezdomovci, se akorát teatrálně předvádějí a někteří dokonce nalezli v bezdomovectví nová témata pro své „vědecké“ práce, mohou je popisovat a rozebírat ze všech možných stran a to je asi jediné, na co se zmohou. Změnit na tom už nechce nikdo nic. Pro všechny, ať na levici či na pravici, se bezdomovectví stalo „normálním“ společenským jevem, který ve svobodné společnosti prostě být musí.
Zdá se, že lidé si opravdu zvyknou na sebehorší životní podmínky a sebeodpornější věci. Možná by byli ochotni „v zájmu ekonomiky“ přistoupit i na život v kočujících tlupách. Bylo by to ale nutně spojeno s kataklyzmatickým zánikem naší civilizace. O životě, práci či ekonomice v dosavadním pojetí by se sotva dalo mluvit.
