1. 11. 2014 Literárky
Poměrně často slyšíme argument, že se vracíme do atmosféry třicátých let. Na tomto tvrzení by se shodlo zřejmě hodně lidí bez ohledu na jejich světonázor. Jádrem pudla, které již lidi názorově výrazně odlišuje, je pojmenování hrozby.
Je nám opakováno, že připojení Krymu pro referendu místních lidí odpovídá záboru (Anschlussu) Rakouska. Donekonečna slyšíme tvrzení, že na Ukrajině působí invazivní ruská armáda – a že jsme tedy svědky rusko-ukrajinské války.
Problémem je, že tento obraz má řadu trhlin. Naprosto bagatelizuje objektivně pozorovatelný proces fašizace Ukrajiny s tím, že jde toliko o ruskou propagandu.
Stejně tak bagatelizuje objevy hromadných hrobů, na něž upozornila nezaujatá organizace OBSE.
I když doposud jsou ve vzduchu mnohé otazníky ohledně sestřelení civilního letadla nad Ukrajinou, veřejnost v různých částech světa zvěděla, že pravděpodobně za vše může zlý Rus. Na presumpci neviny si v našich demokratických výškách a délkách zrovna dvakrát nehrajeme.
Potlačování opozice na Ukrajině, vytváření atmosféry strachu, kdy se lidé budou bát být nařčeni z „protiukrajinské činnosti“, vyhánění nepohodlných – „proruských“ – umělců, zapalování „prorusky“ promítajících kin, pochody „nových banderovců“ a veřejné omlouvání Hitlera – nic z toho ti, kdo prezentují současné Rusko jako hitlerovské, nevidí ani neslyší. A nejsou schopni debatu na toto téma ani otevřít.
Vždyť nám přece volby na Ukrajině ukázaly, že tam „žádní fašisté nejsou“ – a že je země vysoce proevropsky naladěná – nebo ne?
Nechvalme dne před večerem. Blíží se zima, Ukrajina dluží Rusku za plyn – a co hlavně, je to země neskutečně rozdělená. Místo snahy o zasypání nejpříkřejších zákopů ale vidíme jejich prohlubování. Západ země si něco zvolil – a východ a jih ať si trhnou. Jenomže – pokud nám jde o občany Ukrajiny, mělo by se nám jednat o zemi jako takovou. Neměli bychom bojkotovat fakt, že v této zemi vládla po řadu měsíců nikým nevolená vláda, která podnikala kroky, s nimiž významná část obyvatel tohoto státu nesouhlasí.
Nebo snad chceme tvrdit, že právo na názor má jenom někdo – a že na hlasy lidí na Krymu či v Donbasu hledět nemusíme?
Nepostřehl jsem, že by „našim demokratům“ na české jak politické, tak politologické scéně vadilo, že oligarcha Porošenko má svou politickou stranu. Stejně tak se příliš nemluví o tom, že premiérem může být někdo, kdo by již předsedou vlády neměl být ani náhodou – a to proto, že se před tím k moci dostal neústavně a zapletl se s politiky z fašisticky profilované Svobody či se sympatizanty Pravého sektoru.
Pokud se spojí dvě nejúspěšnější strany ve volbách, hrozí, že časem vykrystalizují jejich vzájemné neshody, umocněné okolností, když vládních stran bude nakonec tři a více. Stačí si vzpomenout na „triumfální většinu 120 hlasů“ trojkoalice ODS, TOP09 a VV v České republice.
Ukrajina je země rozdělená a ekonomicky na kapačkách. Lze očekávat, že ti nejchudší si budou muset utáhnout opasky (nejlépe kolem krku), a jiní budou z tohoto utažení profitovat. Sen o ekonomicky vzkvétající zemi se však na půdorysu zmrazení vztahů s Ruskem a vsazení všeho na „evropskou kartu“ mění v naivní pohádku s tragickými konci pro ukrajinské občany.
Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov kritizují M. Zemana za jeho postoj k Ukrajině. „Nedávná vystoupení prezidenta Zemana ke špatně zamaskované agresi (ruského prezidenta) Vladimira Putina proti Ukrajině jsou neslučitelná s heslem ‘Za vaši a naši svobodu’, které Nataša přinesla na Rudé náměstí 25. srpna 1968.”
Je poněkud smutné, pokud ti, kdo hráli výraznou roli v odporu proti sovětské okupaci Československa (kde ovšem nelze opomenout roli vlády USA, které reformní socialistické hnutí v Československu bylo asi stejně po chuti jako představitelům SSSR) nejsou schopni navzdory svému odporu proti Putinově autoritativní vládě objektivně zhodnotit dění na Ukrajině.
Právě jako člověk hlásící se k heslu ‘Za vaši a naši svobodu’ nemohu ani chvíli podporovat někoho, kdo svobodu jednotlivců i skupin osob v přímém přenosu pošlapává. Svastiky připomínající hákový kříž v ulicích, opěvování Bandery a pomalu i Hitlera těžko můžeme považovat za projevy svobody – nebo je omlouvat jako „národní hrdost zkoušené země v těžkých časech.“
Kritizujme Putina jako představitele určité fáze kapitalismu, která zrovna nemá pochopení pro koncepci lidských práv a demokratických principů. Zameťme si ovšem zejména před vlastním prahem.
Jsou tu totiž i lidé, kteří vnímají návrat do třicátých let úplně jinak než ti, kdo odsuzují Rusko s Putinem. Tak jako ve třicátých letech má Západ obavu z Ruska. Tehdy to bylo Rusko stalinské s tím, že „nebezpečí komunismu“ bublalo v mnohých sociálně znesvářených evropských zemích. Dnes se potácejí v krizi zadlužené USA a sociálně dezintegrovaná Evropská unie. Rusko již dávno není komunistické (to vlastně v pravém významu toho slova nebylo nikdy, spíše bychom měli mluvit o imperiálním stalinismu) – ale je dnes nebezpečné proto, že spolu s Čínou patří k nastupujícím kapitalistickým mocnostem. Mocnostem, které poukazují na prázdnotu frází zemí, jež pomalu přepouštějí otěže kontroly světa. Ty tak činí velmi neochotně a nerady.
Stejně, jako v třicátých letech nikdo nechtěl vidět nebezpečí nástupu Hitlera k moci, bagatelizuje se fašistická hrozba na Ukrajině. Tím pádem je nepřípustné mluvit o občanské válce v této zemi – a je nezbytné si vymyslet, že Ukrajina válčí s Ruskem. Noví interbrigadisté (pochopitelně nejčastěji ruští – mají to nejblíže – a mnozí mají ze svých rodin pod kůží děsy druhé světové války) nejsou v kursu. To, proti čemu bojují, podle doktríny západního světa neexistuje.
A tak, zatímco někteří opěvují ty, kdo se otevřeně hlásí k Banderovu odkazu, jsou zde jiní, kteří si ve jménu hesla ‘Za vaši a naši svobodu’ připomenou události z 2. května 2014. Tehdy se odehrál masakr v Oděse, kolem něhož panuje vážné podezření, že byl naplánován. Od 14:00 si tyto události připomenou lidé na Malinovském náměstí v Brně a od 15:00 na Staroměstském náměstí v Praze.
Hájíme-li skutečně svobodu a demokracii – v tomto případě na Ukrajině – je potřeba, abychom požadovali řešení její sociální otázky – a pokud možno v celé zemi. V opačném případě se Ukrajina stane obětí mnohých nadnárodních společností, které ji vytěží až na dřeň – surovinově i lidsky. My se tak pouze podepíšeme pod její rozpad a nahrajeme všem, kdo zklamáni přístupem EU (nebo snad věříme, že EU Ukrajinu sociálně stabilizuje?) sklouznou k podpoře fašismu. Svoboda tak posílena v žádném případě nebude – pokud tedy neuvažujeme o jednom z politických subjektů na Ukrajině.
