Aleš Uhlíř
5. 11. 2014
28. říjen a vznik Československa jako samostatného státu byly od počátku spojovány s anabází československých legií v Rusku, završenou návratem posledních legionářů do Československa v roce 1920. Do historie nepatří slovo „kdyby“, přesto je zřejmé, že existence vojska čítajícího na 40 000 dobře organizovaných a zkušených frontových vojáků padla při úvahách o budoucím státě na mírové konferenci v roce 1918 na misku vah.
Jako každý rok o Dušičkách jsme se i letos na svinovském hřbitově na chvíli zastavili u pomníku se jmény těch, kteří padli v první světové válce. Desítky jmen s daty narození a smrti už pomalu zacházely, ale v tomto roce je obec obnovila temně rudou barvou. Svinov, kdysi samostatné město na levém břehu Odry (dnes jeden z městských obvodů Ostravy) měl za první světové války 4000 obyvatel a ještě v roce 1965 v něm žilo 18 příslušníků československých legií z původní legionářské obce čítající 42 osob.
Ivan Medek kdysi řekl, že u nás není žádná idea, která by se mohla měřit s odkazem legionářů, že není hrdinství ani oběti, které by mohly být srovnávány s tím, co vykonali legionáři. Podle Medka je vše vedle legionářské ideje zcela nesouměřitelné.
Pamětníci těch dob již mezi námi nejsou, o minulost, byť nepříliš dávnou, se lidé zajímají pramálo a tak se – jak to už odpovídá postmodernismu – může pustit uzda fantazii a o všem do sytosti fabulovat. Příkladem je text Jana Čulíka v Britských listech z 3. 11. 2014: Češi na Versailleské konferenci tvrdili, že Němců je v Čechách jen „800 000“, ve skutečnosti jich byly 3 miliony.
Jeden čtenář prý vyjádřil pochybnosti, že je prý nepravděpodobné, že by západní Spojenci si tyto údaje nezkontrolovali. Čulík má v tom ale jasno. Nezkontrolovali. A poukazuje na informace v publikaci Mary Heimannové Czechoslovakia The State that Failed (rok vydání 2009). Podle něj je to publikace, která je nyní globálně považována za základní zdroj informací o dějinách Československa. Tím tématem se Jan Čulík v Britských listech zabýval již dřív v textu Češi na ty svatouškovské řeči o morálce jednou opravdu dojedou (Britské listy 2. 11. 2014). Masaryk a Beneš podle něj na versaillské konferenci po první světové válce bezostyšně lhali západním spojencům, když se jednalo o německé menšině v Československu, a tvrdili jim, že v Československu žije jen pár stovek tisíc Němců, přestože jich byly přes tři miliony. Když se posléze dověděl britský ministerský předseda Lloyd George, jaká je pravda, už nikdy Československu a československým politikům nedůvěřoval, a tato nedůvěra zůstala v britské politické a státní správě, protože právem usoudil, že Masaryk je lhář. Tolik Čulík, podle něhož to musí být pravda, když o tom píše autorka „globálně považována za základní zdroj informací o dějinách Československa“.
Není roků, není rozumu, říká jedno úsloví. Ale teď trochu vážně a s rozumem. Mezi dnešními světovými politiky je možná dost takových, kteří by v případě, že by měli na globu ukázat Českou republiku, píchli prstem na Madagaskar, v lepším případě někde na Balkán. Je ale hloupé předpokládat, že si Lloyd George a další politici jednající o poválečném uspořádání Evropy neuměli opatřit základní informace. Je zcela nepravděpodobné, že by lidé takového formátu nevěděli o Rakousku to, co se v té době psalo v každé velké encyklopedii. Například ve dvacetisvazkovém Meyers Grosses Konversations-Lexikon, šesté vydání, Lipsko a Vídeň (1902 – 1908).
Tato ve své době známá encyklopedie v hesle Čechy uvádí k roku 1900 pro toto království a korunní zemi rakouského císařství 6 318 697 obyvatel, z toho 37,3 % Němců a 62,7% Čechů. Markrabství a korunní země Morava měla v roce 1900 celkem 2 437 706 obyvatel (27,9% Němci, 71,4% Češi, Moravané a Slováci). Ve vévodství a korunní zemi Rakouské Slezsko (část po pruské anexi Slezska v roce 1742) v roce 1900 žilo 680 422 obyvatel (44,7% Němci, 33,2% Poláci, 22,1% Češi). Na etnografických mapách je vše názorně předvedeno a prastaré historické hranice všech korunních zemí jsou vyznačeny na mnoha dalších mapách o rakouském průmyslu, zemědělství nebo o přírodních poměrech.
Dnes si může napsat kdo chce co chce. Je to především záležitostí grantů a rvavé snahy o jejich získání mnohdy bez jakýchkoliv skrupulí co vede k vytváření zbytečností a nesmyslů, k nimž lze zařadit fabulace Mary Heimannové o rafinovaném lháři Masarykovi, který přelstil na Versaillské konferenci světové politiky a jejich poradní týmy. Skutečný stav v českých zemích ti, kteří na Versaillské konferenci rozhodovali, jistě znali. Druhá věc je to, že později mohli svůj názor změnit a vše vysvětlovat jinak, politika už je přece taková a oni se možná vnitřně chtěli nějak vypořádat s tím, co se později v Evropě dělo. Je dost ochotných, kteří budou takovým nesmyslům dělat hlásnou troubu. Britský premiér Lloyd nebyl hlupák stejně jako Masaryk nebyl podrazák, jak se nám dnes bůhvíproč snaží někteří namluvit. A hlupáky bychom ze sebe neměli nechat dělat ani my.
