napsal sax
16. 11. 2014 zdroj
ODDÍL I: Proč?
Každý dějinný zlom, doprovázený revolucemi, v sobě skrývá dva zásadní motory svého pohybu. Tím prvým jsou ony dobře nám známé tzv. výrobní vztahy, druhým souhlas, podpora lidu k těmto změnám.
O změnu výrobních vztahů se bojuje celé generace a když se završí, je jejich ustanovení zpečetěno revolucí, tedy změnou politickou, ve které v nových zákonech a uspořádání najdou změněné výrobní vztahy svoji oporu tak, aby už nadále nebylo třeba „bojovat“, tím je celá etapa dovršena.
Souběžně s tím se ovšem mění vztahy nejen výrobní, ale i mezilidské a to tak, že měnící se ekonomické „paradigma“ na svoji stranu láká stále více a více občanů a to do okamžiku, kdy změněné ekonomické vztahy získají podporu většinového, kritického množství občanů. Teď se ovšem ptejme: je tato podpora vyjádřením pochopení ekonomických změn a jejím přitakáním? Já odpovídám, že ne, že jejich hnací silou je „pouhé“ vyvázání se ze starých společenských pořádků, jež začaly působit dusivě. V dávnější historii toho tolik nevyzkoumáme, mnohem více vypovídajícím je období 20. století, ve kterém došlo k menšímu počtu změn výrobních vztahů, nežli revolucí a „revolucí“. Společností zahýbal freudismus, fordismus, moderna, „nová vlna“, obecně osmašedesátý rok a nástup/konec sociálního státu.
Změny výrobních vztahů teď velkoryse vynechám a podívám se na to, co stálo za „společenskými revolucemi“, aniž by tyto zasáhly do uspořádání státu a jeho právního systému. Vše uvedu na případě freudismu, ostatní příklady, a je jich jistě víc, než jsem vypočítal, se vezly na podobně vlně. Tedy: freudismus nastoupil v době dusivé maloburžoasní morálky, povinných korz, na kterých nesmeknutí klobouku v pravou chvíli zaznamenalo společenskou diskreditaci, rigidních patriarchálních rodinných zvyků a vykání až onikání rodičům, přísného třídního dělení společnosti na periférii „13. revírů“ a měšťanských tříd s byty o výměře celé polnosti s pokojíkem pro služku, v době úředníků se škrobenými límečky, kteří v práci museli stát, výuky katechismus a pravidelné zpovědi, atd.
Použijme uvedená adjektiva: šlo o tuhou, škrobenou, dusivou dobu. A do této doby přišel Freud a předložil lidem následnou šanci: nejste produkty řádu, ale svébytné bytosti s – považte – vlastní sexualitou! Máte svůj vlastní život, zmítaný svými přáními a -především – ti, co mají nad vámi výchovnou moc, nereprezentují žádný objektivní řád, ale také pouze svá přání.
To bylo slovo do pranice, na těchto základech začala stavět moderní levice. A lidé se toho samozřejmě chytli, pocítili šanci dostat se z dusivého objetí stávající morálky a… začali bourat Rakousko :o) Co to má ale dělat s kapitalismem?
To je jednoduché: neoliberalisums je na pochodu, zvítězil na celé čáře, z levicových stran udělal zmatené přidavače, chránící soukromé vlastnictví mnohem houževnatěji, nežli strany konzervativně-liberální.
A to vše proti zájmu lidu a občanů. Ovšem: naší milí občané neudělali nic jiného, nežli přitakali a začali konzervativně-liberální strany volit a to přes to, že věděli, že je to jejich konec. Proč? Proto, že kapitalismus dokázal lidem učinit neodolatelnou nabídku, které jiné ideologické školy nebyly schopny, a to podobně jako Freud. Ta nabídka zněla a zní: zbavíme vás pekla mezilidských vztahů, už se nebudete muset s někým dohadovat na kompromisu, odteď si své představy můžete koupit a my vám cestou našeho práva zaručíme jejich vymožení.
De fakto jde o sociální regresi do doby před-pospolité, rezignaci na „druhého“, na societu, společnost, nutnost dohody a kompromisu, přichází konec ohledu, morálky, výchovy… všeho toho balastu, který si nás jen uzurpuje, ničí vás, ohýbá, nedává vyniknout naším schopnostem (hle zde jen krůček ke „svobodnému jedinci“). Ale jako vždy, jak jsem naznačil již nahoře, nejde o revoluci lidí a hlav, ale jen o vítězství jistě formy výrobních vztahů a paralelně (tj. nezávisle) přitakávající mase občanů. Občané podporují neoliberální myšlenky, protože je zbaví nutnosti chovat se morálně, slušně a odpovědně. Odlehčili si, odhodili kus zbytečné práce, kterým budování mezilidských vztahů rozhodně je. A pěkně těžkou :o)
ODDÍL II: Proto!
A to, co píši nahoře, se podařilo! Ale ouha, co se nestalo : s ‘prací na pospolitosti’ jsme se zbavili i pospolitosti samé. A trpíme tím natolik, že musíme vyvolávat duchy vzpomínek na socialismus, abychom si alespoň zavzpomínali ‘jaké to bylo’, když už to nemůžeme provozovat v reálu. Ostalgie není žádné senilní vzpomínání na idealizovanou minulost, ale selektivní výběr vzpomínek na časy, kdy jsme ještě byli společností, kdy nás obklopovali nejen blbci, ale i báječní lidé, se kterými jsme si každý dokázali užít za rok tolik společné legrace a zábavy, že dnes by to stačilo pro 100 lidí a na celý život.
Takže máme, co jsme chtěli a zároveň jsme s tím ztratili to, co jsme chtěli, či dokonce potřebovali, možná ještě více.
Jen bych na závěr rád upozornil, že tato úvaha není úvahou mravní, ale popisnou. Chtěl jsem pouze naznačit, proč tolik lidí přijímá kapitalismus s úlevou, ačkoliv ví, že je to jejich konec.
