Červená karta cvičených lidí

Marek Řezanka

Na Klárově se shromáždili lidé na podporu prezidenta Zemana. Nebyly jich tisíce, jako jeho odpůrců, ale stovky také nejsou zanedbatelné. Navíc je třeba připočíst fakt, že řada starších lidí, kteří by jinak podpořit prezidenta přišli, se bojí. Ti, kteří ještě pracují, mají strach existenční. Ti, kteří jsou v důchodu, mají obavy z fyzické konfrontace a z toho, že nezvládnou čelit tváří v tvář čiré nenávisti a aroganci.

Však se také výtržníci, kteří se snažili narušit projevy zastánců prezidenta Zemana a kritiků polistopadového vývoje, na jednoho staršího člověka vrhli, načež zasáhla policie.

Nebe bylo šedé, jako by chtělo ladit s atmosférou všude kolem. Jan Veleba, Marek Řezanka, Lenka Procházková, Marie Neudorflová, Milan Neubert a další poukazovali na rozdíly mezi očekáváním lidí v roce 1989 a mezi reálným vývojem do dnešních dní. Stejně tak poukázali na holý fakt, že stávající prezident byl zvolen v přímé volbě – a že jsou tu lidé, kteří tuto skutečnost nehodlají respektovat. 

Nehodlají respektovat výsledky demokratických voleb – a ve spolupráci s manistreamovými médii opakovaně zesměšňují hlavu státu – a co hůř – i jeho voliče, které nálepkují sprostými výrazy a líčí je jako nevzdělané, sprosté, ožralé. 

Všímají si neslušných slov – která vytrhnou z velmi slušného kontextu – a neváhají hájit velmi neslušné činy. Neslyšíme o nich, když se lidé propadají do chudoby, když je vyhazují z práce jako nepotřebné, když se mají podepsat smlouvy, jež de facto znamenají konec demokracie v Evropě. Kromě transatlantických smluv zmínila Lenka Procházková další nebezpečnou mezinárodní smlouvu – tentokrát s Vatikánem.

Zapomínáme naši historii, neučíme se o ní. Pro jistotu. Abychom neměli být na co hrdi – a abychom se náhodou nedozvěděli o tom, jak draze platili naši předci za vybojování sociálních práv, kterých se my lehkovážně vzdáváme – a ještě se přitom tváříme ušlechtile.
V jednom okamžiku se po mostě na Klárov začal valit dav. Chvíli to vypadalo na vítězný únor, neboť všude byla rudá jak při nástupu komunistů k moci. Tolik červených karet se nerozdá ani v nejvyhrocenějších zápasech jihoamerické fotbalové ligy.
Místo projevů zavládla hudba. Jako by se v mracích cosi zatřpytilo. Člověk měl již od prvních akordů pocit, že Karel Kryl se dostavil. A že je na straně těch, kterých je sice méně, ale kteří používají více slov a především argumentů.

Ven z šedivých baráků
vylezly maškary
v ledovém jitru
v den po soudné noci.
Pět slaměných širáků
pět lahví campari
a nenávist v nitru
co odznaky moci.

Dav šel pomalu, pískal, tváře zarputilé, ruce s kartami nahoře. Nejraději by zašlapal do země všechny, kdo nejsou s ním. Vždyť ani pana prezidenta pomalu nepustil ke slovu. Tak si zřejmě představuje demokracii. Ve stylu: „Všechny překřičíme, bude po našem“. Z dětských pískovišť je tento dav ale přece jenom trochu odrostlý. Už by měl mít rozum a základy slušného vychování.

Zmíněný dav pochopitelně schvaluje policejní zásah proti nejnebezpečnější demonstrantce v dějinách, paní Řezníčkové, trpící zdravotními problémy, který proběhl v předvečer listopadových oslav.
Jméno Jana Opletala se příliš neskloňovalo. Možná proto, že boj proti fašismu již není v kursu.

Na mostě se zatím objevily ukrajinské vlajky – asi aby nám ukázaly cestu k té „správné demokracii“, totiž takové, kdy se dva tábory pustí do iracionální bratrovražedné řeže. Není to tak dávno, co si odpůrci banderovských řádění připomněli půl roku od masakru v Oděse. Ano, tam došlo ke skutečnému masakru lidí.

Píseň Karla Kryla zatím pokračovala.

Jdou cvičení sloni
a cvičení pávi
pár cvičených koní
a cvičené krávy.
Jdou cvičení švábi
a cvičené žáby
jdou cvičení mroži
a za nimi s noži ­
jdou cvičení lidé.

Festival trapnosti byl podtržen výjevy, kdy malé děti byly zneužity nést transparenty s nápisy: „Šašek patří do cirkusu“ a podobně vkusnými a slušnými frázemi.

V přímém přenosu sledujeme mimořádnou neúctu k vrcholnému ústavnímu činiteli. Kritizovat ho můžeme, kritika patří k demokracii. Nikoli ovšem nálepkování, dehonestace, ponižování. Takovéto chování do slovníku demokratických pojmů nepatří.

Byl zasmušilý den. Zalézal za nehty. Mrazivý, nepřívětivý.

Mráz dohnal je k poklusu
plameny šlehají
modře a zlatě
jak žíravé růže.
A na půlce globusu
maškary čekají
v přepestrém šatě
a s bičíky z kůže.

Prezidentovi republiky je vyčítáno, jak „hrozně“ se prý chová v zahraniční politice. Není to ale Zeman, který podporuje kšefty se zbraněmi se Saúdskou Arábií. Není to Zeman, kdo legitimizuje organizovaný zločin v Kosovu. Není to Zeman, kdo způsobil skandál s Arevou (výběrové řízení na dostavbu Temelína).

A cvičené krysy
a volavčí pera
a tak jako kdysi
a tak jako včera.
I dnešní den znova
vždy bojí se slova
a s dětskými vlčky
zas točí se mlčky
i cvičení lidé.

Prezident republiky je pranýřován za použití sprostých slov. Ptejme se však, zda služební zákon, jak je navržen, vede k odpolitizování státní správy, či naopak. Pokud ovšem vede k jejímu ještě většímu zpolitizování, je to zákon špatný. A ti, kdo ho prosadili, ho zpackali. Dá se to říci i jinak. Tak, aby si to každý zapamatoval.

A maškary kynou vstříc
divnému sněmu
zní do ticha hlasy
jež slyšet je všude.
Až soudné dny minou
že konec je všemu
jen na věčné časy
že masopust bude.

Takzvaně slušní se zaklínají Karlem Krylem. Klaní se ale jeho falešnému obrazu, zprofanovanému. Jeho vznešené bustě ve sněmovně. On byl ale mistr protestsongů. Sprostých slov se nebál – ovšem dával jim obsah. Lze očekávat, že by dnes psal proti takzvaně slušným – a ti by si jeho bustu nedali ani na záchod. A on by byl spokojený, že věci jsou, jak mají být.

Jdou cvičení sloni
a cvičení pávi
pár cvičených koní
a cvičené krávy.
Jdou cvičení švábi
a cvičené žáby
jdou cvičení mroži
a za nimi s noži ­
dál jdou cvičení lidé ….

Dav přešel – ale pokus o svržení demokraticky zvoleného prezidenta patrně u konce není. Cvičení lidé jdou totiž se svými červenými kartami dál. Až za hranice demokracie.