Bez Ruska Evropa energeticky zkolabuje. Amerika straší Evopany. Sama žije z ruského uranu už od dob Sovětského svazu

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Rusko-gruzínský konflikt v Jižní Osetii v roce 2008 byl vyvrcholením krize ve vztazích mezi Moskvou a Tbilisi. Dodávky plynu z Ruska do Gruzie se však ani na chvilku nezastavily.

Dokonalým příkladem je konflikt na jihovýchodě Ukrajiny. Ukrajinští lídři sice slovně dále eskalují napětí, současně ale Ukrajina zvyšuje od Rosatomu objednávky jaderného paliva pro své elektrárny. Všechny ruské dodávky jsou v řádném termínu plněny. A co víc – ukrajinští jaderní experti dohodli s ruskými kolegy varianty bezpečného transportu paliva, aby předešli možným problémům s radioaktivními látkami nebo jaderným odpadem.

Dokonce i dnes, kdy vedení Ukrajiny otevřeně mluví o Rusku jako o nepříteli, probíhají intenzivní rusko-ukrajinská jednání o dodávkách uhlí a elektřiny z Ruska východnímu sousedovi. O tom však samozřejmě nikdo nepíše, ani nevysílá. Ale nejde jen o Ukrajinu a evropské země.
Politické „zboží“ a realita

Málokdo v Evropě ví, že 44% amerických jaderných elektráren „jede“ na ruský uran. Každá desátá žárovka ve Spojených státech svítí díky elektřině vyrobené z ruského uranu, dodaného v rámci kontraktu Megatons to Megawatts Program. Tento kontrakt byl uzavřen v roce 1993 za vlády prezidenta Borise Jelcina a zůstal v platnosti celých dvacet let. Po jeho vypršení Rosatom uzavřel nové kontrakty na dodávky nízko obohaceného uranu do USA v celkové sumě přesahující 11,5 miliard dolarů.

Americká teze o Rusku jako hrozbě pro energetickou bezpečnost je přitom ryze exportním politickým zbožím. Pro svoji vnitřní potřebu Američané potichu uplatňují zcela realistický přístup k Rusku jako ke spolehlivému a prověřenému dodavateli energetických zdrojů. Dodávky obohaceného uranu do USA ostatně začaly již za dob Sovětského svazu – první kontrakt je již z roku 1971. Na Uralu byl kvůli tomu dokonce vybudován celý komplex zvaný Čelnok. Dodávky byly na čas přerušeny pouze v roce 1992, když rozhodnutím amerického ministerstva obchodu bylo na ruský uran uvaleno clo ve výši 116% jeho ceny.

Čtěte ZDE: Václav Klaus v Moskvě: Nesouhlasím s totálním překrucováním událostí na Ukrajině. Svět není černobílý. Realita není western. Nikdo nemůže vyhrát deset nula
S jasnou hlavou a chladným rozumem

Zatímco politici haraší zbraněmi a straší veřejnost, hlasy expertů slyšet nejsou. Je jasné proč. Tezi o Rusku jako hrozbě energetické bezpečnosti EU totiž většinou odmítají. Jedním z nich je i významný řecký analytik Konstantinos Filis.

Řecký expert zdůrazňuje, že nehledě na objektivní tíživý stav ekonomiky Evropská unie kvůli nátlaku Spojených států zvolila nesmyslný kurz eskalace konfliktu s Ruskem. Dokonale to prý ilustruje sebevražedný postoj k plynovodu South Stream.

Ten je specialistou na záležitosti Ruska a zemí bývalého Sovětského svazu, se zaměřením na ekonomii a energetiku. Titul PhD. získal na univerzitě v britském Readingu. Pak vystudoval i politologii, historii a obor Global Governance (Globální vládnutí). Byl zvolen jako Senior Associate Member na St. Antony’s College Oxfordské univerzity. Spolupracuje s akademickými a výzkumnými institucemi ve Velké Británii, Rusku, na Ukrajině a v Uzbekistánu. A co říká?

„Krize na Ukrajině znovu vyvolala diskusi o bezpečnosti dodávek energetických surovin na evropský trh. Politické kruhy z EU i mimo ni doporučují snížení závislosti na Rusku jako báječný nápad pro řešení všech těžkých energetických problémů Evropy. Nicméně pokud se podíváme blíže na jejich podstatu, zjistíme, že pouze naopak rozvoj dlouhodobých a fungujících vztahů s Moskvou může být realistickým východiskem,“tvrdí Filis.
Tři důvody, proč spolupracovat

Řecký analytik se domnívá, že je několik důvodů, proč by EU měla usilovat o normální kontakty s Moskvou.

„Za prvé – EU zatím není schopná zajistit si významná množství plynu z jiných zdrojů. Konkrétně to říkají dnešní čísla – i kdybychom dali dohromady ázerbájdžánský plyn, břidlicový plyn ze Severní Ameriky a dovozy z východního Středomoří, celkový objem nepřesáhne 50 miliard metrů krychlových plynu ročně. To je však pouze třetina plynu, který dovážíme z Ruska, a zhruba desetina z množství, které by pokrylo evropskou spotřebu.

Zadruhé – podíl dovozu zemního plynu na celkové evropské spotřebě vyskočí z dnešních 66 na 84 procent v roce 2035. To ve spojení s ubývajícími zásobami v Severním moři vytvoří tlak na evropský trh a definitivně jej odradí od nezodpovědných politických experimentů.

Zatřetí – Irák a Libye se nacházejí ve stavu chaosu, a jsou proto ještě nadlouho mimo hru. Turkmenistán se jasně orientuje na asijský trh, zatímco Írán, náš potenciálně největší dodavatel, zůstává v mezinárodní izolaci i se svou nefunkční infrastrukturou, vyžadující časově náročnou rekonstrukci před tím, než by bylo možné alespoň částečně využít obrovský potenciál této země,“ argumentuje Filis.

Čtěte ZDE: Projekt Ukrajina ukončen: Spojené státy odmítly Putinův kompromis. Občanská válka se rozšíří na celou zem. Milióny běženců již brzy zaplaví Evropu. Lži, obálky a sušenky
Unie si pod sebou podřezává větev

Řecký expert zdůrazňuje, že nehledě na objektivní tíživý stav ekonomiky Evropská unie kvůli nátlaku Spojených států zvolila nesmyslný kurz eskalace konfliktu s Ruskem. Dokonale to prý ilustruje sebevražedný postoj k plynovodu South Stream.

„Evropská komise zaujala neobvykle striktní postoj vůči dokončení plynovodu South Stream. Chce tak dát nejspíš silácky najevo politickou pozici vůči Moskvě kvůli situaci na Ukrajině. Ať už je ale příčinou cokoli, výsledkem je neodpovědný přístup k obrovským problémům, kterým současná Evropa čelí a čelit bude,“ konstatuje Filis.

Připomeňme, že South Stream je podstatným doplněním plynovodu Nord Stream, který vede ruský plyn přímo do Německa. Tato plynová trasa do Bulharska nikde na pevnině neprochází přes mimoevropskou půdu. Toky energie by tak byly diverzifikované, předvídatelnost by se zvýšila, rizika by poklesla a současně: Byl by zajištěn právní status quo odstraňující dlouhá vyjednávání a obtížné přizpůsobování se různým regulačním rámcům. Proto také mnohé země jižní a střední Evropy bez ohledu na postoj Bruselu stavbu podporují. Konstantinos Filis připomíná:

„Vybudování South Streamu by částečně narovnalo postavení zemí jihovýchodní Evropy, které – na rozdíl od severní a střední Evropy – zůstávají totálně závislé na tranzitu plynu přes Ukrajinu, se stálým rizikem odstřihnutí dodávek v případě další krize. South Stream nahradí objemy plynu dopravované přes ukrajinské území do Evropy.

To by na jednu stranu nepochybně posílilo postavení Moskvy jako hlavního evropského dodavatele. Jenže – proč ne? Čeho se vlastně máme tolik bát? Existuje snad nějaká historická špatná zkušenost? Naopak. Měli bychom mít na paměti důvěryhodnost Ruska jako dlouhodobého dodavatele po mnoho desetiletí, navzdory mnoha mezinárodním krizím. Ostatně většina alternativ stejně nenabízí dostatečnou kapacitu, je méně konkurenceschopná nebo vede k ještě větší geopolitické nejistotě. Odlišme prostě silácká slova a zbožná přání od našich skutečných potřeb. Rozhodujme se odpovědně a realisticky,“ nabádá Konstantin Filis.

S jeho názorem souhlasí i český analytik Mgr. Petr Strejček: „Článek Konstantinose Filise je přesným popisem současného stavu. Energetická bezpečnost Unie minimálně ve střednědobém horizontu nemůže být realisticky vyřešena bez ruských těžebních společností. Dlouhodobou spolehlivost ruských dodavatelů nikdy nezpochybnili ani západoevropští energetici a praktici z oboru. Podepsat lze i Filisova slova o kapacitních možnostech a konkurenceschopnosti případných energetických alternativ k tradičním ruským dodávkám. Oddělení politické rétoriky od reálných potřeb ekonomiky je v současné době napjatých vztahů mezi Kremlem a Bruselem více než na místě.“