Rozhovor
26. 11. 2014 zdroj
Jde v ukrajinsko-ruském konfliktu „jen“ o demokratický vývoj na Ukrajině? Jaké jsou skutečné zájmy jednotlivých hráčů? Právě na rozbor opravdových pohnutek bychom se měli soustředit pro lepší pochopení krize na Ukrajině. „Skutečné ruské zájmy jsou podobně snadno čitelné jako v případě ostatních dvou hráčů,“ říká renomovaný politolog a analytik Petr Robejšek, který poskytl ParlamentnímListům.cz svůj náhled na situaci.
Komentátoři se shodují na tom, že napětí v mezinárodních vztazích se stupňuje na maximální míru. Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že je třeba připravit se na to, že řešení konfliktu na Ukrajině potrvá dlouho. „Vojensky je tento konflikt neřešitelný,“ zdůraznila Merkelová s tím, že Německo bude politicky i hospodářsky podporovat Ukrajinu, chce ale zachovat i dialog s Ruskem. Prezident Ukrajiny Petro Porošenko aktuálně přislíbil referendum o případném členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci. Rusko varovalo před další eskalací ukrajinské krize. Zachování protiruských sankcí je podle představitelů Evropské unie nevyhnutelné. ParlamentnímListům.cz poskytl komentář k dění renomovaný politolog a analytik žijící v Německu Petr Robejšek.
Jen boj o demokracii?
V pondělním Hyde parku vystoupil bývalý diplomat Petr Kolář a ve svých odpovědích na dotazy diváků v různých obměnách opakoval, že v ukrajinsko-ruském konfliktu se jedná o právo každé země, aby sama rozhodla o tom, který hodnotový systém jí vyhovuje a který převezme. Západní státy podle jeho názoru nedělají nic jiného, než že toto legitimní snažení podporují. Jelikož je tato interpretace dosti rozšířená, stojí za to prozkoumat její nosnost.
Domnívám se totiž, že popis ukrajinsko-ruského konfliktu ve znamení soupeření o demokratický vývoj na Ukrajině je pouze (menší) část pravdy. Zdůrazňuje totiž deklarované názory aktérů a pomíjí to, oč se vlastně jedná především, totiž jejich zájmy. Při analýze každého mezinárodního konfliktu bych doporučoval přísně rozlišovat mezi názorovými pozicemi a zájmy. Pojem názorová pozice definuji jako oficiální zdůvodnění pro své jednání, která hráči používají proto, že otevřené pojmenování svých zájmů nepovažují za taktické; právem se obávají, že by působilo méně sympaticky.
Aby byl rozdíl mezi názorovými pozicemi a zájmy srozumitelný, připomenu rétoriku řecké vlády z roku 2008. Ministerský předseda Papandreu používal při svých tehdejších cestách Evropou názorovou pozici opírající se o pojem „solidarita Evropanů s Řeckem“; vyhýbal se a dokonce přímo popíral jakoukoliv potřebu finanční pomoci. Skutečným zájmem Řecka byla samozřejmě od samého počátku jen a jen finanční pomoc.
O které zájmy jde?
Pokusme se tedy nastínit nejprve zájmy Ukrajiny v jejím konfliktu s Ruskem. To je poměrně snadná úloha. Na začátku a ve všech fázích tohoto konfliktu ukrajinské elity nepochybně dobře chápaly, že předpokladem proto, aby vůbec mohly – s jakž takž realistickou nadějí na úspěch – začít uskutečňovat deklarované „pozápadňování“ společnosti a implantaci demokratických hodnot, tak se musí vymanit z vlastní zaostalosti a ze závislosti země na Rusku. K dosažení tohoto cíle ukrajinské elity potřebovaly a potřebují masivní materiální západní pomoc. Jelikož Rusko tento záměr chtělo zhatit, přibyl ještě zájem o bezpečnostně politickou podporu Západu ve vzniklém konfliktu.
Toto jsou skutečné ukrajinské zájmy, a pojmy jako demokracie, lidská práva, svoboda apod. jsou především mediálně efektivněji použitelné názorové pozice. Znějí totiž pro západní veřejnost podobně jako „solidarita s Řeckem“, mnohem sympatičtější než finančně náročný požadavek hospodářské podpory a kompenzace ruských surovinových dodávek, či dokonce riskantní vojenské pomoci proti Rusku.
Dosažitelné není mnoho
Nejenom z řeckého příkladu, ale i z dalších historických zkušenosti víme, že v průběhu mezinárodních konfliktů se obvykle podaří jen krátce udržet líbivou argumentaci názorových pozic. Velmi brzy a mnohdy dokonce již od samého počátku prosvítají skutečné zájmy. Proto se nezřídka stane, že ani nedojde k pokusu, nemluvě o dosažení cílů, které názorové pozice popisují. Místo požadované solidarity s Řeckem se velmi brzy dostavila řevnivost mezi obyvateli zemí, které jeho účty platily a Řeky samotnými.
Také v ukrajinsko-ruském konfliktu můžeme pozorovat prakticky okamžité zpochybňování názorových pozic a projevy skutečných zájmů. Velmi rychle přišly ukrajinské žádosti o finanční pomoc jak ve formě splátek dluhů vůči Rusku, tak ve formě dodávek energie z členských zemí EU. Vzápětí následovaly dokonce požadavky ukrajinské strany o dodávky zbraní a vojenské akce ze strany západních spojenců.
Avšak dosavadní finanční pomoc západních vlád pro Ukrajinu byla využita pouze k hašení ekonomického požáru. K začátku skutečného modernizačního procesu dnes není ukrajinská společnost o moc blíže než bezprostředně po pádu prezidenta Janukovyče. Potíž je ale v tom, že západní vlády již vydaly značné finanční prostředky a je otázkou, kolik budou jejich voliči ochotní tolerovat.
Co vlastně chce Západ?
Také západní aktéři jsou konfrontováni se skutečností, že jejich deklarované názorové pozice neharmonují s jejich skutečnými zájmy. Na počátku ukrajinsko-ruského konfliktu formulovaly západní vlády postoje, které byly kompatibilní s ukrajinskými. Zněly zhruba takto: Západní státy nedělají nic jiného, než že podporují legitimní snažení ukrajinské vlády o svobodnou volbu hodnotové orientace a členství v nadnárodních spolcích.
Stejně jako v případě Ukrajiny pochopíme chování západních vlád až tehdy, když se ptáme po tom, které zájmy stojí za jejich deklarovanými názory a jaké možnosti mají tito aktéři je prosazovat. Za západní názorovou pozicí lze rozeznat následující zájmy: otevření nových trhů pro vlastní průmysl, stabilizace energetických a surovinových dodávek, oprávnění a konsolidace EU a NATO díky úkolům spojených s jejich dalším rozšiřováním, stabilizace vlastního předpolí a oslabení Ruska. Tyto zájmy lze sice relativně konkrétně formulovat, ale jen přibližně operacionalizovat, tj. převést do konkrétních cílevědomých aktivit.
Tyto obtíže souvisí s tím, že na rozdíl od Ukrajiny nemají zmíněné zájmy pro západní státy skutečně vitální význam. Navíc musí jejich vlády brát ohled na vlastní obyvatelstvo, které na zahraničně a bezpečnostně-politické výdaje reaguje spíše nepřívětivě. V důsledku toho nejsou západní státy ochotné a schopné se pro dosažení svých zájmů v ukrajinsko-ruském konfliktu skutečně naplno angažovat. Západní odhodlání není tak velké a koordinované, jak jeho státníci tvrdí a jak by to potřebovala a očekává Ukrajina.
Ruské zájmy
Do sbírky nám chybí již jen vyčíslení názorových pozic a skutečných zájmů Ruska. Oficiální Moskva hovoří o právu na sebeurčení ruského obyvatelstva na území Ukrajiny, o destabilizaci na rusko-ukrajinských hranicích, o nutné humanitární pomoci a o slibech Západu z devadesátých let, že již nebude svoje nadnárodní spolky rozšiřovat východním směrem.
Skutečné ruské zájmy jsou podobně snadno čitelné jako v případě ostatních dvou hráčů. Moskvě jde o rozšíření svého území na úkor Ukrajiny, o udržení kontroly nad zbytkem Ukrajiny a co největší částí svého geopolitického předpolí a také o snížení západního vlivu ve východní Evropě. Na rozdíl od západních zemí vnímá ruská strana tyto zájmy jako vitální.
Kníže Tayllerand kdysi ironicky poznamenal, že by bylo mnoho získáno tím, kdyby si všichni zúčastnění byli vědomi svých vlastních zájmů. Takové konstelace jistě najdeme i dnes, ale nikoliv v konfliktu mezi Ukrajinou, Ruskem a Západem. Všichni jeho účastníci dobře vědí, jaké mají zájmy, ale snaží se je zakrývat za podstatně ušlechtilejší názorové pozice.
V důsledku kamuflování této nesourodosti mezi deklarovanými názorovými pozicemi a skutečnými zájmy dochází na všech stranách k taktickým chybám, rétorickým přehmatům, nedorozuměním a nekoordinovanosti dokonce i mezi spojenci. A v neposlední řadě hrají svou roli i pověstné Talebovy „černé labutě“.
Zpět k pondělnímu Hyde parku a k našim analýzám ukrajinsko-ruského konfliktu. Když už politici dělají jen málo proto, aby byla rozkryta jejich skutečná zájmová struktura a tím i podstata konfliktu, tak bychom se alespoň my neměli omezit na vyčíslení názorových pozic zúčastněných stran, nýbrž soustředit se především na rozbor jejich skutečných zájmů. To by prospělo jak pochopení pravé podstaty problému, tak i přesvědčivosti našich závěrů.
