9. 11. 2014 zdroj
Mainstreamu se to nehodí do krámu. Trhy to projelo jako blesk. Před třemi roky – zrovna 17. listopadu – zavřela krámBarnhardt Capital Management. Důvody, pro něž to Ann Barnhardt udělala, šokovala. Tuto neděli zašla ještě dál.
„Vážení klienti, kolegové v oboru i přátelé Barnhardt Capital Management“ – psala v apelu ze 17. listopadu, zaslaném i médiím – to, že má makléřská firma po šesti letech končí, má jedinou, o to však akutnější příčinu: „já svým klientům, že jejich penězům na trzích futures a opcí nic nehrozí, tvrdit už prostě nejsem s to – v bezpečí tam totiž nejsou“.
Doby, kdy „klient o své nepřišel, ani když firma, do níž investoval, přišla na buben“, jsou ty tam. Teď totiž peníze, s nimiž jdou na trhy jejich hráči, nejsou často ani setinou částek, kterými operují. Propadnou-li se do ztráty, „trh běží dál, i když peníze klientů stihne blokace“. Pod krytím rádoby učené hatmatilky jim hrozí i „vyslovená loupež“. To „riziko dosáhlo neúnosné úrovně.“ Na trzích, zdegenerovaných v „ruskou ruletu“, už „člověk s morálkou makléře dělat nedokáže“.
Je to „problém systému, a nejen té či oné firmy“. „Mé doporučení VŠEM klientům proto zní, aby se z trhů co nejdřív stáhli.“ Jen to jim dá „šanci ochránit sebe i své zdroje“.
„Já sama, a to za žádných okolností, Barnhardt Capital Management znovu neaktivuji a ani nijak nezreformuji.“ Do „makléřského byznysu se nevrátím ani žádnou jinou cestou, dokud ze svého úřadu neodejde Barack Obama“. A „vláda Spojených států nebude přebudována a svěřena do rukou, k nimž pojmu všestrannou a naprostou důvěru“, že jim nechybí „vůle ctít zákon a vymáhat právo“ – a podrobit „trhy se všemi komoditami kompetentnímu a spravedlivého regulačnímu dozoru“.
„Dokud však však zůstává v rukou zločinců, postrádá sebemenší smysl i každý pokus o reformu trhu futures či mé vlastní firmy“. Protože „v prostředí bezpráví, zlodějny a podvodů se vše bude dít znovu a znovu“ – a „zločinci, zaštítění kriminální oligarchií, z toho vyjdou bez trestu“.
„Byznys“ tohoto ražení generuje černé díry. Ty potom – s pomocí státní moci – znárodňuje. Past, do níž vhání Ameriku – i všechny zahraniční věřitele – si Ann Barnhardt vzala na mušku tuto neděli:
Když „vládní činitelé a mudrci finančního mainstreamu hauzírují ciframi v miliardách i biliónech, pro většinu Američanů je to španělská vesnice. Ty sumy jsou tak neskutečně enormní, že si, co za nimi je, nejsou ani s to představit.“ „A co teprve bilión, či přesněji 17,9 biliónu amerického státního dluhu?“
Návratnost financí, které spolykal, třeba vrátit zpátky na zem. Peníze, jsou-li reálně kryté, tvoří jen lidská práce.Mainstream otázky, jež to nastoluje, mete pod koberec. Ann Barnhardt je klade nadoraz: kolik hodin (dnů, resp. let) práce by si úhrada amerických dluhů vyžádala?
Z té kalkulace mrazí. Bere za základ práci, honorovanou průměrnými 20 dolary za hodinu. Splatit jen dluhy federální vlády – vychází jí – by dokázalo jen 840 miliard pracovních hodin. Pokud se ovšem ti, kdo ji odvedou, zřeknou i sebemenší odměny.
Manko, přetřásané veřejně, je ovšem pouze zlomkem vládních pasiv. „Nekryté federální závazky jsou v řádu 250 tisíc miliard dolarů“ („konzervativním odhadem“). Splatilo by je jen 6,25 miliardy člověkodnů práce. Odvedené gratis, jak jinak.
Pokud by vláda měla v plánu splatit aspoň závazky, na nichž už sedí, těch asi 139 miliónů lidí, co v USA berou mzdu, by „muselo pracovat nonstop 45 let“ – a „úplně zadarmo“.
„Aritmetika je to jasná: úhrada státního dluhu a nekrytých závazků nevychází už matematicky. Nikdy k ní nedojde.“
Pobuřuje to i Ann Barhnardt: „Takový svinčík vydá na hrdelní tresty.“ Nabízí proto i „nápad, jak by s tím kolosálním finančním zločinem mohla naložit justice“. A sice „přepočtem každé nakradené sumy na ony člověkodny práce“. Pokud odměnu za „průměrnou dobu, po níž se pracuje, řekněme 50 let, překročí, půjde o zločin hrdelní“. A tedy i mandát „k výkonu adekvátního trestu“. Kdekoli nakradené té hranice nedosáhne, „soudce či porota“ to zohlední co do „konkrétních podmínek za mřížemi“.
Takže „čistě namátkový příklad“: u „1,6 miliardy, přepočtené na člověkodny za průměrný plat 40.000 dolarů ročně, to vychází na 40.000 člověkodnů“. Tak dlouho ovšem lidský věk netrvá. Řešením je proto „jen provaz o délce dvanácti stop“ („použitelný naštěstí znovu téměř donekonečna“).
Jinak nás totiž – na vulkánu z „dluhů a prolhaných slibů“ – čeká „jen válka a totální kolaps systému“. „Cifry jsou třeskutě kolosální.“ Na „cestě, která se už zvrátit nedá“. „Náš bankovní systém, měnová nadvláda a geopolitický vliv jsou v bodu zvratu.“
„Vláda Spojených států už ví, že masivní ekonomický kolaps nehrozí jen kdesi na obzoru.“ Že je to lavina, která se už dala do pohybu. Vláda už proto „absolvuje i štábní hry a simulované scénáře“. Poněvadž „moc dobře ví, že čím víc lidí přijde o práci, střechu nad hlavou i o schopnost opatřit si něco k snědku, tím víc se bude hledat viník“. Tím rychleji dojde i na „paniku a násilí“. „Krveprolití i války.“
Zaznít to jenom u piva, dá se to pustit druhým uchem. Ann Barnhardt podnikala na Wall Street. Šest let v čele prosperující firmy. Takový whistleblower slámu nemlátí. Cifry, jež uvádí, je kde ověřit. Rovnice, do nichž je dosazuje, jsou o elementární násobilce.
Spojenecká vděčnost, kterou si vydupal samet, je v červených číslech. Z principu, nonstop a až po uši. Teď hrozí i absurdními dramaty. I miliónům z nás – a ne jen v podání pár bavičů, honorovaných i z našich daní, pochopily snad i Střípky ze světa.
