Marek Řezanka
18. 11. 2014 Literárky
Připomenutí výročí událostí 17. listopadu se zahalilo do trapnosti.
Albertov, jenž by si zasloužil pietu za ty, kdo koncem třicátých let neváhali obětovat svůj život v boji proti fašismu a nacismu (jméno Jana Opletala se již příliš neskloňuje), zažil parodii na studentský vzdor. Místo úvah nad tím, kam kráčí naše demokracie, či lépe, jak my kráčíme k demokracii a jak máme od ní daleko, se sešel dav. Dav plný iracionální nenávisti. Dav připravený plivat, trhat a kousat.
Je škoda, že dnešní studenti často historii našich zemí neznají. Docela by bylo zajímavé, kdyby ti, kteří se sejdou, aby požadovali Zemanovu abdikaci (Z jakého důvodu vlastně? Že si to přeje Pepíček z páté B?), nejprve odpověděli na otázku, co jim říká datum 15. března (možná by se jim i mohl napovědět rok 1939). Pokud by demonstrovat směli pouze ti, kteří to vědí či to uhodnou, zřejmě by davy na Hradčanech silně prořídly.
S davy pod okny Pražského hradu nemáme dobrou zkušenost. Své by mohl vyprávět E. Beneš.
Dne 14. března 1939 byl další prezident republiky, E. Hácha, pozván do Berlína, kde mu Hitler oznámil, že následující den obsadí zbytek země. Po psychickém a fyzickém vyčerpání Hácha předal osud českého národa pod „ochranu Říše“. S touto zprávou se vracel vlakem do Prahy, ale Hitler dorazil do hlavního českého města dříve. Šestnáctého března už Adolf Hitler mává z oken Pražského hradu nadšenému davu pod ním a oznamuje českému národu vznik Protektorátu Čechy a Morava.
Nebo si snad studenti hrají na rok 1948? Podle rudých knížek ve zdvižených rukách by se tak i mohlo zdát.
Dějiny své země by člověk měl nosit v sobě. Tvoří jeho identitu, dávají mu tvář.Problémem dneška – a to neplatí pouze pro Českou republiku, je upadající vzdělanost, především vzdělanost obecná. Vzdělanost související se schopností kritického myšlení.
Nositeli demokracie bychom měli být my všichni. Občané. Ve shodě s T. G. Masarykem potom demokratizační proces vnímám jako neustálý dialog. Dialog sociální, dialog právní, dialog mravní.
Naším problémem ale je, že se dialogu neučíme. Neučíme se řadě jiných věcí. Neučíme se dějinám v souvislostech, neučíme se vývoji výrobních vztahů, neučíme se porozumět sobě samým, natož našemu okolí.
Učitelé, novináři, reportéři – ti všichni jsou závislí na svém platu – tedy na víře (v přeneseném slova smyslu) svého zaměstnavatele. Na jeho zájmech a cílech. Ne nadarmo se říká, koho chleba jídáš…
Problémem stávajícího systému je, že znemožňuje (zcela vědomě) rozvoj vzdělanosti – a místo toho chrlí stále větší počet vysokoškolských titulů s tím, že o jejich kvalitě bychom se mohli bavit dlouho do noci. Zarazit by nás měl již celkový počet vysokých škol. Platí snad, že co Čech, to vzdělanec?
Při pohledu na záští zkroucené tváře, které nenechají hlavu státu ani přednést, co má na srdci, je odpověď spíše negativní.
Vzpomeňme si, jak se po mohutné protivládní demonstraci, jež se uskutečnila 21. dubna 2012, mluvilo o protestujících. Slyšeli jsme termíny jako ochlokracie, lůza. Ti lidé tam ale po nikom nic neházeli a jejich mluvčí měli zformulované projevy, co kritizují a co požadují. Upozorňovali na fakt, že Nečasův kabinet se stává nedůvěryhodným – a ne jen pro hrstku vyvolených. Po řadě ministerských afér totiž jedna z vládních stran nakročila do opozice.
Nedlouho po masivní demonstraci, koncem května 2012, vzniká nová strana s novým programem. Strana LIDEM, kterou nikdo nevolil, tvořená lidmi, kteří byli voleni na základě úplně jiného programu. Jak ale zní knížecí rada, důležité jsou v politice přece tváře, a nikoli to, „pod jakou fanglí byly zvoleny“.
Takové jednání považuji rozhodně za nemravné. Pokud se vláda opírala o subjekt, který neprošel volební procedurou, stala se nelegitimní.
Kdepak tehdy byli ti, kteří dnes plivou síru na demokraticky zvoleného prezidenta republiky? Je snad projevem jejich slušnosti, jak ho nálepkují jako „šaška“, „opilce“, „nevzdělance“, „burana“. Jak ho sprostě urážejí? Jak znevažují většinu oprávněných voličů, kteří se dostavili ke druhému kolu prezidentských voleb? To vše s mainstreamovými médii v zádech. Takové jednání lze nazvat v lepším případě nevychovaností. Tito lidé nepředstavují důstojnost, moudrost – a už vůbec je nemůžeme považovat za arbitry morálky.
Buďme rádi, že za urážku hlavy státu nemusíme za mříže. Buďme ale velmi neradi, že neumíme umravnit ty, kteří překračují hranice nejen slušnosti, ale demokracie jako takové.
Jistě, prezident není Bůh – a měli bychom vést debatu o právních nástrojích, které by v případě závažného porušení ústavních práv z jeho strany sloužily k jeho odvolání. O něm by ale nerozhodoval školní výlet.
Použití sprostého slova v jinak brilantním projevu ovšem není protiústavním činem. Použití sprostého slova ještě automaticky neznamená sprostotu. Zato vrhání vajec po ústavním činiteli sprostotou je.
Pokud by mělo platit, že pár set či pár tisíc lidí může na úkor většiny měnit výsledky voleb, jak se jim zlíbí, je to nebezpečný precedens. Takto vznikají puče. Puče jsou samozřejmě řízeny někým v pozadí, kdo sleduje své mocenské zájmy – a kdo potřebuje užitečné „inteligenty“, kteří mu k dosažení takových zájmů pomohou. To, co jsme 17. listopadu sledovali, nebyl spontánní vzdor. To bychom nesměli vidět hromady červených karet podle jednoho střihu, od Brna až po Prahu. Jede se podle jasného jízdního plánu. Aspoň to nám napovídá zapojení selského rozumu. Poslední – a přitom základní otázku – Cui bono? (V čí prospěch?) – ať si již každý zodpoví sám.
Pokud bychom přejali filosofii, že hrstka dostatečně drzých lidí může diktovat, kdo nám (ne)bude vládnout, otevřeli bychom tím Pandořinu skřínku, z níž by se dlouho netěšili ani ti, kdo se nyní tváří bohorovně nad věcí.Nechceme nyní stranou fakt, že v demonstrujícím davu bude řada lidí pod 18 let, kteří hlasovací právo nemají (vzhledem k úrovni své vzdělanosti, naštěstí) a kteří tedy nemohou rozhodovat.
Výsledek demokratických voleb jde změnit pouze novými volbami. Jistě, radikální levice namítne, že potom bychom nepřipouštěli jakoukoli revoluci. Jenže revoluce je – či by měla být – projevem většiny. Projevem většiny, která je natolik přimáčknutá ke zdi a která nemá co ztratit kromě svých okovů, že zkrátka sáhne k tomu poslednímu, co jí zbývá. Ke zbavení se svých okovů.
V takové pozici ovšem protestující mládež (zatím) není. Ještě si neozkoušela, jaké je to postávat na úřadech práce s tím, že práce pro ně není a nebude. Že nezaplatí nájem, že se zadluží a ocitne se v soukolí exekučním. To mele jistě – a nadto nesmírně rychle.Tuto mládež nežene nenávist třídní, ale nenávist ideologická. Nenávist zcela iracionální. Nenávist postavená na zbožštění někoho, kdo je zidealizován do podoby anděla, zatímco ďábel musí do pekel.
Představitelé politických stran, kteří se nyní smějí prezidentovi republiky a škodolibě mu přejí jeho útrapy, by si měli uvědomit hořkou realitu. Zdaleka nemají z voleb tak silný mandát jako pan prezident. Volí čím dál méně lidí – a čím dál více lidí hledá cokoli, jenom ne etablované politické strany. Ve společnosti to vře. Stačí jiskra, maličká jiskřička – a zažehne se požár. Měl by si to uvědomit jak Bohuslav, co v Americe ke štěstí přišel, tak Andrej, který přemýšlí, co nakoupí po denním tisku a který nám vypráví o utrpení studentů v roce 89, zatímco ho část společnosti vnímá jako posluhovače minulého režimu, tak Mirek, o jehož aférách (z nichž se vždy umně vykroutil) si lidé píší novou desetisvazkovou encyklopedii.
Pokud občané, kteří marně léta usilují o prosazení obecného referenda, jež by jim umožnilo vyjadřovat se k otázkám, jež se jich bezprostředně týkají, aniž by výsledky referenda kdokoli prohlásil za nezávazné (když se mu nehodí do krámu), uvidí, že nějaká zájmová skupina, která představuje zlomeček oprávněných voličů, sundá prezidenta republiky, lze očekávat, že se přece jen něčemu od našich studentů naučí.
Proč pořádat referenda? Stačí vytvořit dostatečný tlak a bugr – a tu se přehodnotí podezřením z korupce opředený zákon o tzv. církevních restitucí, tam se odvolá politik, který se klaněl až k zemi za velikou louží, onde zase bude vypískán místní oligarcha. Proč by naše mládež měla zůstat u pana prezidenta, když pozná, jak chutná moc? A proč by stejně jako naše mládež nemohli postupovat senioři, zaměstnanci, dlouhodobě nezaměstnaní atd.?
Někdy je holt lepší smát se poslední. Jinak člověka smích velmi rychle přejde. Nemělo by nám být jedno, že na jedné straně policie ohrozí život ženy (třebaže drzé), která chce toliko vyjádřit podporu svému prezidentovi republiky (zasahovala by policie stejně, kdyby to auto bylo plné naší mládeže s odznáčky punkového knížete?) a na straně druhé není schopna ochránit hlavy států z různých zemí před výtržníky.
Dříve se skoro v každé politologické příručce objevovalo, jak je pro současný systém nutný sociální smír. Pokud je porušen, společnost se stává nebezpečnou. Ona ho už ale – na stávajících základech, není schopna.A tak i studenti, kteří již dávno nepředstavují hybnou sílu našich dějin, ale zato tvoří oporu establishmentu (samozřejmě ne všichni), možná uvedou do pohybu něco, co již nepůjde zastavit.
Je na naší vládě, zda jí dojde, že po hlavě státu je na řadě právě ona.
